Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle postní- cyklus B
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“
Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých.“ (Mk 9,2-10)
ZNÁME HO !
Slyšels právě evangelium o prorměnění Páně. Na co sis pomyslel, když jsi to poslouchal? Asi: „Vždyť už to znám - tolikrát jsem to už slyšel!“
Jenže křesťanství se neměří podle toho, co z něj známe, ale co děláme, zda podle toho jednáme.
O čem si myslíme, že známe dokonale, to pak zpravidla známe nejmíň. Když rodiče si myslí, že znají své děti, pak přestanou poslouchat, co mluví, pozorovat je, usilovat o důvěru. Pak si mohou být jisti, že se jednoho dne dovědí věci, nad kterými budou žasnout, poznají, že své děti neznali.
Když si děti myslí, že znají své rodiče, že je mají prokouknuté, pak začnou kolem nich chodit jako kolem kusu starého nábytku, kterého užívají. Ale nikdy je nenapadne, blíž si ho všimnout, dokud někdo cizí jej nezačne obdivovat.
Když si myslí žena, že zná svého muže - když už nic nového od něj nečeká, - když už pořádně ani neposlouchá, co říká - pak ho přestává znát. A to pak bývá okamžik, ve kterém jej začne poznávat a obdivovat někdo druhý.
S naším křesťanstvím to bývá tak, jak v tom zevšednělém manželství: Myslíme si, že vše už známe, protože se už o nic nezajímáme, dál si nelámeme hlavu. Není problémů ani otazníků.
Kolik pak procent křesťanů si přečte za celý život aspoň jedenkrát celé evangelium! Obávám se, že sotva víc, jak 10%!
A přece víme, že evangelium není jen vyprávění o dávných událostech, ale o tobě. Musím si stále znovu připominat: je to proroctví o tvém jednání.
Je to zrcadlo, jaký jsi a co děláš!
Dnešní evangelium chce otřást naším navyklým křesťanstvím: I ty jsi jako apoštolové.
Už tolikrát jsi slyšel Krista v jeho evangeliu.
Moc kázání jsi už slyšel, a čím víc jich slyšíš, tím míň s tebou hnou. Už tolikrát jsi říkal, že jsi katolík a že věříš v Krista, že tu svou víru ani nepraktikuješ: Uvěřil jsi v něj dřív, než jsi jej doopravdy poznal.
Pravda, zažil jsi už také někdy okamžik „proměnění“: Snad ve chvíli modlitby, snad při svatém přijímání, zahlédls jeho velikost a skvělost jeho láskyplné tváře. Ale také jako Petr jsi hned začal stavět chatku ze svých představ o něm, do které sis jej uzavřel, představy o něm stabilizoval. Už jej znáš.
Ale Kristus je jinačí, než si představujeme, je větší, než si myslíme.
Dnes se v nás má znovu probudit zvědavost: Kdo vlastně je Ježíš z Nazareta?
Řekneš: „Přece to víme z katechismu: Je pravý Bůh a pravý člověk.“ Správně. Ale to je jen jeho „charakteristika“, věroučné vyjádření. To ještě není osobní setkání.
Stane se ti u lidí: setkáš se poprvé se známou osobností. Dosud jsi ji znal jen z vyprávění. Máš radost a říkáš si: Vypadá jinak, než jsem si představoval.
U takové osobnosti jako Ježíš Kristus musíš též počítat s překvapením. Kdykoli se nám podaří poznat jej o trochu blíž, vždy zjistíme, že je jinačí, než naše dosavadní představa.
Naší Horou proměnění - místem setkání s Ním - je nám dnes tento oltář. Vyhlížejme je dnes s novou dychtivostí. Snad i nám bude dáno, že zahlédneme blíže, lépe, jeho oslavenou tvář.
