Druhá, závěrečná část pojednání Karola Dučáka o liturgické reformě nás seznámí s reformami Pia X. a
o dalších změnách, které nebyly náhodné, ale byly utvářeny potřebou změny a dlouhodobým procesem ...
Liturgické hnutí a reforma liturgie
před Druhým vatikánským koncilem
První z papežů, který akceptoval liturgické hnutí, byl svatý Pius X. Během jeho pontifikátu došlo k výrazným změnám v zpřístupňování liturgie pro široké masy věřících.
Velký význam v tomto směru přikládal papež církevní hudbě. V Motu proprio
Tra le sollecitudini projevil pochopení pro zvláštnosti jednotlivých národů při slavení liturgie. Jak je uvedeno v dokumentu, církevní hudba „
musí býti zároveň všeobecná v tom smyslu, že třebas je dovoleno každému národu užívati při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem.“ (Pius X.:
Tra le sollecitudini, č. 2)
Papež Pius X. usiloval dosáhnout aktivní účast věřících na liturgii i zpěvem lidu. Mimo jiné doporučoval, aby i věřící zpívali gregoriánský chorál. (Srov. Pius X.:
Tra le sollecitudini, č. 3)
V principu dovolil používat i zpěvy v jazyce lidu „
při tzv. tiché mši, a to tehdy, pokud nejde o doslovný překlad liturgických textů, protože ty mají být zpívané jen latinsky. Texty mešních zpěvů v lidové řeči musely být schváleny ordinářem.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 136)
Papež Pius X. byl mimořádně plodný reformátor. Známým se stal „
prostřednictvím dekretů Sacra Tridentina Synodus ze dne 20. prosince 1905 o častém sv. přijímání a Quam singulari z 8. srpna 1910 o přijímání dětí ve věku rozlišování. V roce 1911 vydal nařízení o lepším uspořádání žalmů v breviáři a následně v roce 1914 vyšlo další vydání breviáře, do kterého bylo vsunutých více čtení z Písma svatého.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 136)
Zreformoval církevní kalendář a přistoupil i k pracím na revizi Římského misálu. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že i přes zmrazení liturgického vývoje po Tridentském koncilu nezůstal Římský misál Pia V. z roku 1570 neměnný.
Už v první polovině 17. došlo ke dvěma generálním revizím misálu. Prvním bylo vydání papeže Klementa VIII. z roku 1604 (bula
Cum sanctissimum), tedy jen 34 let po vydání misálu Pia V. Nové vydání papeže Urbana VIII. z roku 1634 (bula
Si quid) přináší spíše marginální změny. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 155-156)
¨
Další změny v Římském misálu byly vcelku marginální. Šlo o přidání preface o Nejsvětější Trojici v roce 1759. Další drobnější změny byly zahrnuty do nové edice misálu, který spatřil světlo světa v roce 1884 za pontifikátu Lva XIII. Od té doby se až do počátku 20. století neudála žádná větší změna s výjimkou přidání nových svátků. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 156)
Etapu rozsáhlejších zásahů do Římského misálu začal papež Pius X. a tato etapa byla završena liturgickou obnovou po Druhém vatikánském koncilu. Především udělal několik drobných úprav textů modliteb. Byly také přidány dvě preface o sv. Josefovi a za zemřelé. Později přibyly další dvě preface o Kristu Králi a o Nejsvětějším Srdci Ježíšovu. Větší zásahy udělal Pius X. v rubrikách misálu. Jenže ty nebyly začleněny do oddílu
Rubricae generales, ale byly v samostatném oddíle
Additiones et variationes in rubricis Missalis. Pius X. zamýšlel udělat i další reformní kroky, ale nestihl je provést, proto v promulgační bule
Divino afflatu uvádí, že provedl první krok k reformě breviáře a misálu. Úsilí svatého papeže završili až jeho nástupci. Revidovaný misál byl vydán v roce 1920, během pontifikátu Benedikta XV. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 166-167)
V roce 1905 papež Pius X. podpořil vydání hlaholského misálu. V roce 1906 stejný papež svým dekretem
De usu linguae Slavonicae in sacra Liturgie dovolil natrvalo používat staroslověnštinu v regiónech Gorizie, Jadranu a v záhřebské diecézi. (Srov. Pius X.:
Sacra Congregatio Rituum. Decretum De usu linguae Slavonicae in Sacra liturgia)
V úsilí papeže Pia X. o aktivní zapojení věřících do liturgie pokračovali i jeho nástupci. Jedním z prostředků k dosažení tohoto cíle bylo další rozšiřování počtu liturgických jazyků Římskokatolické církve. Na žádost českomoravských biskupů legitimizoval papež Benedikt XV. v roce 1920 částečné používání českého jazyka při liturgii. Ve zpívané mši bylo možno číst česky epištolu a evangelium, dále texty křestní, svatební a pohřební liturgie, a také texty pro církevní průvody. Papež navíc povolil slavit liturgii v staroslověnštině během pěti svátků českých patronů na významných místech v Čechách a na moravském Velehradě. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 133)
Během pontifikátu Pia XI. vyšlo v roce 1927 ve Vatikánu nové vydání hlaholského misálu a v roce 1932 byl znovu vydán slovinský misál. (Srov. Krivda A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii. In:
Päťdesiat rokov liturgickej reformy Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku, s. 123-124)
¨
V meziválečném období se především v německy mluvících zemích rozvíjely různé formy aktivnějšího slavení liturgie. Tento trend podporovali i papežové. Pius XI. měl mimořádné pochopení pro používání národních jazyků v liturgii. V roce 1929 schválil vydání Rituálu v němčině pro Bavorsko a o něco později, v roce 1935, vydání Rituálu v jazyce věřících pro Vídeňskou arcidiecézi. Jeho používání se však rozšířilo na celé Rakousko. (Srov. Peclers, K. F.:
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship, s. 32)
Papež Pius XI. však šel ještě dál. Ve své apoštolské konstituci
Divini cultus sanctitatem z roku 1928 mimo jiné vyzývá k živější účasti věřících na bohoslužbě tím, že gregoriánský zpěv v těch částech, které patří lidu, se opět stane lidovým zpěvem. Papež dále zdůrazňuje, že je velmi potřebné, aby věřící nebyli na liturgii cizími a němými diváky, ale aby se, zcela proniknutí krásou liturgie, aktivně účastnili posvátných obřadů tak, že budou podle platných pravidel střídavě zpívat s knězem nebo s pěveckým sborem, takže se pak nemůže stát, že by byli věřící nezúčastnění, případně jen jakýmsi slabým a polohlasným mručením odpovídali na společné modlitby, přednášené v liturgickém nebo lidovém jazyce. (Srov. Pius XI.: Divini cultus sanctitatem, č. 9)
V roce 1935 Pius XI. „schválil ve mši koncelebraci.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 136)
Během pontifikátu papeže Pia XII. bylo v letech 1941-1942 misionářům v zemích Afriky, Číny, Indie, Indočíny, Indonésie a Nové Guineje uděleno povolení překládat
Rituale Romanum do místních jazyků. Slavnostní formule však musely zůstat zachovány v latinském jazyce. Překlady byly pověřeny komise odborníků pod vedením apoštolského delegáta v dané zemi a vyžadovalo se schválení překladů Římem. (Srov. Peclers, K. F.:
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship. s. 33)
Významný pokrok dosáhlo liturgické hnutí během pontifikátu papeže Pia XII. Jeho ideje papež akceptoval v encyklice
Mediator Dei, v níž mimo jiné doporučuje i zpěv v jazyce lidu, avšak jen se souhlasem Svatého Stolce. (Srov. Pius XII.:
Mediator Dei, č. 59)
Díky tomu se na mších používal nejen latinský jazyk, ale stále více i národní jazyky. Papež dále doporučuje věřícím přistupovat ke svatému přijímání během mše a přednostně přijímat hostie konsekrované přímo v této mši. (Srov. Pius XII.:
Mediator Dei, č. 117)
Tento papež měl dalekosáhlé plány do budoucna. Uvědomoval si naprostou nezbytnost celkové reformy veřejného kultu latinské Církve a začal systematicky pracovat na realizaci tohoto záměru. Dne 10. května 1946 Pius XII. tlumočil při audienci kardinálovi Salottimu, prefektovi Kongregace pro obřady, přání začít se studiem problémů, spojených s generální reformou liturgie. Přibližně o dva roky později, 28. května 1948, byla sestavena takzvaná „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Na čele komise byl kardinál Clemente Micara, prefekt Kongregace pro obřady. Komise měla 82 zasedání během 12 let své činnosti od 28. června 1948 do 8. července 1960. (Srov. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 20)
Nejdůležitějšími reformami, o které se komise zasloužila, byly reformy velikonoční vigilie, obřadů Velkého týdne a nová kodifikace rubrik, která vedla k jejich zjednodušení.
Už 9.2.1951 byl vydán
Dekret o reformě velikonočního trídua, který přinesl - zpočátku pouze
ad experimentum - reformu velikonoční vigilie: její slavení bylo přeloženo ze soboty rána na Bílou sobotu večer. Rozhodnutí o zavedení této změny bylo v každé diecézi svěřeno do kompetence místního biskupa. „
Tak získala ´matka všech vigílií´, t. j. velikonoční vigílie, znovu důležité postavení ve vědomí věřících.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138)
Jelikož komise pracovala v utajení, byla reforma velikonoční vigilie překvapením i pro samotné představitele Kongregace pro obřady. (Srov. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 20)
Pius XII. byl neúnavný reformátor, pozitivně nakloněný liturgickému hnutí. V roce 1953 zmírnil eucharistický půst na tři hodiny před svatým přijímáním. Dne 16. listopadu 1955 byla vyhlášena mimořádně významná reforma obřadů Velkého týdne se závaznou platností pro celou církev od roku 1956. Tak došlo k definitivnímu narušení jednotné liturgie, uzákoněné v Tridentu, po kterém logicky následovaly další reformy. (Srov. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 137-138)
Rozsáhlá reforma obřadů Velkého týdne si vyžádala i změnu v kanonickém právu, které dosud nedovolovalo začínat mši dříve než hodinu před rozedněním a později než hodinu po poledni s výjimkou půlnoční bohoslužby na Vánoce. Pius XII. nepřipravil nové vydání
editio typica římského misálu, dovolil však tiskařům nahrazovat předchozí texty Velkého týdne těmi, které nově vydával. Nejdůležitější změny se týkaly času bohoslužeb a možnosti udělování přijímání v odpoledních a večerních hodinách. Přijímání bylo povoleno i na Velký pátek, ve čtvrtek a v sobotu bylo vypuštěno Credo a poslední evangelium. Na Zelený čtvrtek byla ustanovena
Missa chrismatis s vlastní prefaci. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
Došlo k rozsáhlé korektuře všech liturgických knih, i rituálů, které byly opraveny a vytištěny, avšak se už nedaly do distribuce, protože byl očekávaný nový koncil. (Srov. Reinecke M.:
50 Jahre Missale Romanum 1962, s. 21)
Dne 25.12.1955 papež Pius XII. promulgoval encykliku
Musicae sacrae disciplina, v níž vyzdvihoval morální závaznost umění. Za ideál liturgické hudby během mše považoval gregoriánský chorál, vyjádřil však i pozitivní postoj k liturgickému zpěvu a smyčcovým nástrojům. Povolil zpěv žen v kostelních sborech s podmínkou, že musí stát mimo presbytáře. (Srov. Pius XII.:
Musicae sacrae disciplina)
V roce 1957 povolil Pius XII. večerní mše svaté. (Srov. Koleják M.:
Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi, s. 67)
Velmi důležitou reformou byla nová kodifikace rubrik. Pius XII. si velmi dobře uvědomoval neúměrnou složitost rubrik, proto byl 23. března 1955 vydaný důležitý dekret
Cum nostra hac aetate o reformě rubrik misálu a breviáře. (Srov. Pius XII.:
Cum nostra hac aetate)
Po vydání tohoto dekretu pokračovala v pracích na reformě rubrik „Piova komise“ pro liturgickou reformu. Sám Pius XII. se však nedožil výsledků práce komise, takže novou sbírku liturgických předpisů
Codex rubricarum vydal až Piův nástupce Jan XXIII. v roce 1960. (Srov. Ján XXIII.:
Codex rubricarum)
Předkoncilní reformy sice neumožňovaly úplné uplatnění rodných jazyků věřících v liturgii, přece však i v tomto směru nastal během pontifikátu Pia XII. výrazný posun vpřed. Papež povolil opakování biblických čtení v jazyce lidu a překlady textů při udělování svátostí. (Srov. Toman B.:
Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem, s. 17)
Německo mělo dokonce od roku 1959 privilegium, že během Velkého týdne se epištola a evangelium vůbec nečetly latinsky, ale jen německy. (Srov. Haunerland W.:
Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil, s. 24)
Celkově lze říci, že Pius XII. definitivně zpečetil neodvratnost rozsáhlé reformy liturgie a tento trend dále posílil jeho nástupce na papežském stolci. Papež Jan XXIII. již krátce po svém zvolení hlavou Katolické církve ohlásil přípravu nového koncilu, jehož prvním úkolem mělo být pokračování v liturgické reformě, a to podle mnohých náznaků vyvolalo značný neklid v kurii. Svědčí o tom i fakt, že nový
Codex rubricarum byl publikován poměrně rychle, což se jevilo jako snaha konzervativních sil v kurii vzít vítr z plachet zastáncům radikálnějších liturgických reforem. Podobně lze vnímat i urychlené vydání nového breviáře a misálu. Nové
editio typica římského misálu bylo vydáno 23.6.1962. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168)
I v novém misálu Jana XXIII. byly změny, které narušovaly původně jednotnou koncepci misálu, uzákoněnou Tridentem. Do
Comunicantes Římského kánonu bylo vloženo jméno sv. Josefa. Narušila se tak dosavadní nedotknutelnost Římského kánonu a toto byl významný precedens pro další úpravy Římského kánonu v pozdějším období. Velmi důležitou změnou bylo odstranění monopolního postavení kněze při slavení liturgie. Zatímco dosud celebrant sám četl texty mše svaté, po novém je měl poslouchat, pokud je pronáší někdo jiný. Odpadlo „
Confiteor před svatým přijímáním, také požehnání a tzv. poslední evangelium na konci, když po mši následuje jiný liturgický výkon, resp. pokud ji předchází.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 138)
Mimořádně významnou změnou bylo i vypuštění adjektiva
perfidis při velkopátečních proslovech za Židy. K novým prvkům patřilo rozdělení votivních mší na čtyři skupiny a změna terminologie, např.
duplicia I. a
II. classis se mění na
festa I. a
II. classis, atd. (Srov. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem, s. 168-169)
Pokoncilní liturgická reforma
Potřebu reformy velmi naléhavě formuloval Druhý vatikánský koncil. V koncilní konstituci
Sacrosanctum Concilium se mimo jiné uvádí, že mešní řád má být upraven „
tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“ (
Sacrosanctum concilium, č. 50)
Koncilní dokument tedy žádal:
1. zjednodušení obřadů
2. odstranění jakékoli duplicity jejich jednotlivých částí
3. odstranění neúčelně přidaných věcí
4. obnovu podle prvotního vzoru těch prvků, které postupem času v liturgii zanikly.
Úsilí umožnit aktivní účast věřících na liturgii vyvrcholilo na Druhém vatikánském koncilu. Konstituce o posvátné liturgii povolává celou obec k činné účasti na liturgii slovy: „
Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů.“ (
Sacrosanctum concilium, č. 28)
A na jiném místě této konstituce je uvedeno, že „
Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe.“ (
Sacrosanctum concilium, č. 48)
Praktické uplatnění tohoto článku konstituce umožnila mše podle misálu Pavla VI. Je však třeba zdůraznit, že zajištění aktivní účasti věřících na mši nebylo žádným novátorským dílem koncilu, ale byla součástí snah protagonistů liturgického hnutí, které připravily živnou půdu pro liturgickou obnovu.
Jednou z akcí liturgického hnutí byly studijní dny v Maria Laach v roce 1951, na nichž asi 50 liturgických odborníků z deseti států vznesly požadavky na reformu liturgie. Ve smyslu těchto požadavků mají být v liturgii odstraněny všechny duplikace, má být upraven začátek mše, bohoslužba slova se nemá konat u oltáře, liturgické texty by se měly číst u ambonu, mše má mít pouze jednu vstupní modlitbu (zpravidla), čtení z Písma svatého mají být rozděleny do několikaletého cyklu a mají se číst pouze v jazyce lidu, Krédo se nemá odříkávat stále, ale jen o nedělích, mají se zavést promluvy v mateřském jazyce, oltář k Eucharistii se má připravit až po bohoslužbě slova, je třeba zvýšit počet prefaci, kněz má přednášet eucharistickou modlitbu až po skončení Sanktus a Benediktus, Confiteor před sv. přijímáním se má vynechat, mše má končit požehnáním kněze, poslední evangelium (Janův prolog) má být odstraněno, atd. (Srov. Reid. A.:
The Organic Development of the Liturgy: The Principles of Liturgical Reform..., s. 188-189)
Reforma liturgie tedy nevznikla v hlavě Annibala Bugniniho, ultrakonzervativci považovaného za „hrobníka“ římské liturgické tradice, nebo v hlavách koncilních otců na Druhém vatikánském koncilu, ale byla připravována liturgickým hnutím už dávno předtím.
To, že tvůrci misálu Pavla VI. zjednodušili strukturu liturgie, odstranili zbytečné opakování se prvků mše a obnovili některé prvky původní římské liturgie podle prvotního vzoru svatých otců, odpovídá požadavkům koncilní liturgické konstituce
Sacrosanctum Concilium, se kterou se ztotožnil i arcibiskup Lefebvre. I když zajisté stále nemá dokonalou formu a je na ní co vylepšovat, má geniálně jednoduchou, účelnou liturgickou strukturu a nic se v ní neopakuje dvakrát, nebo dokonce vícekrát.
Tvůrci této liturgie však nedodrželi tu pasáž konstituce, kde se píše o tom, že podstatu jednotlivých prvků liturgie je třeba „svědomitě zachovat“. (
Sacrosanctum concilium, č. 50)
Zbytečně se měnily osvědčené formulace stabilních prvků liturgie, ke kterým patří
Offertorium a Proměnění. K nedostatkům patří i skutečnost, že ze mše podle misálu Pavla VI. zmizela modlitba k sv. Michaelovi archandělovi po skončení mše svaté.
Mše podle misálu Pavla VI. je relativně nová forma římské liturgie. Nevyzrálá forma původního misálu Pavla VI. si vynutila mnohé změny. Zkušenosti z liturgické praxe posledních desetiletí poukazují na mnohé liturgické nepřístojnosti, které do jisté míry snižují kredit mše podle misálu Pavla VI. Je však třeba konstatovat, že v současnosti tato mše, slavená podle misálu, promulgovaného sv. Janem Pavlem II., přivádí ke svatosti biskupy, kněze i věřící lid, pokud se slaví zbožně a s náležitou úctou.
Je třeba si uvědomit, že liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu není náhodou, ale výsledkem dlouhodobého působení liturgického hnutí, které začalo účinkovat dávno před Druhým vatikánským koncilem, ale naplno až po něm. Můžeme donekonečna spekulovat o tom, jestli a nakolik se vydařila liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu. Nikdo netvrdí, že byla bezchybná a dokonalá. Jako každé nové dílo zápasila s dětskými nemocemi. Avšak tvrdit, že reformu liturgie Katolická církev nepožadovala už dávno před Druhým vatikánským koncilem, může jen diletant, neznalý historie liturgiky.
Karol Dučák
BIBLIOGRAFIE:
1. Benedikt XVI.: Apoštolský list motu proprio
Summorum Pontificum. 7. 6. 2007:
AAS 99 (2007), s. 777-781.
2. Berger R.:
Liturgický slovník. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
3. Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
4. Denzinger, H.:
Enchiridion symbolorum, definitionum et deklarationum de rebus fidei et morum. Editio undecima. Friburgi Brisgoviae: Herder, 1911. 656 s.
5.
Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2008. 847 s. ISBN 978-80-7162-738-8.
6. Haunerland W.:
Gottesdienst in der Moderne. Liturgische Bewegung und das Zweite Vatikanische Konzil. In:
Römische Messe und Liturgie in der Moderne. Freiburg im Breisgau: Herder, 2013. ISBN 978-3-451-30908-3, s. 15–39.
7. Honč. P.:
Římský misál mezi tridentským a druhým vatikánským koncilem. In:
Acta Universitatis Carolinae Theologica. 2013. Ročník 3, č. 1, s. 151-171.
8. Ján XXIII.:
Codex rubricarum, 15. august 1960:
AAS 52 (1960), s. 593–740.
9. Koleják M.:
Prijímanie Eucharistie v dejinách Cirkvi. In:
Culmen et fons. Aktuálny výskum v oblasti posvätnej liturgie na Slovensku. 1. vydanie. Ružomberok: VERBUM 2013. ISBN 978-80-561-0095-0.
Dostupné z:
http://www.ktfke.sk/lit/Culmen%20et%20fons.pdf, s. 61-72.
10. Krivda A.:
Obnovený omšový poriadok a národný jazyk v liturgii. In:
Päťdesiat rokov liturgickej reformy Druhého vatikánskeho koncilu na Slovensku. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie Košice, 25. októbra 2012. CD; 1. vydanie. Ružomberok: Verbum, 2013. ISBN 978-80-8084-996-2.
11. Peclers, K. F.:
Dynamic Equivalence: The Living Language of Christian Worship. Collegeville: The Liturgical Press, 2003. 239 s. ISBN 0-8146-6191-2.
12. Pius X.:
Sacra Congregatio Rituum. Decretum De usu linguae Slavonicae in
Sacra liturgia. 18. december 1906: ASS 40 (1907), s. 54-58.
13. Pius X.: Tra le sollecitudini. Motu Proprio o cirkevnej hudbe. 22. november 1903: ASS 36 (1904), s. 329-339; český překlad: MOTU PROPRIO PIA X. O POSVÁTNÉ HUDBĚ z 22. listopadu 1903. Dostupné z:
http://www.sdh.cz/sdh_htm/archiv/mo_pro.htm#nahoru
14. Pius XI.: Divini cultus sanctitatem. 20. 12. 1928: AAS 21 (1929), s. 33-41.
15. Pius XII.: Cum nostra hac aetate, 23. 3. 1955: AAS 47 (1955), s. 218–224.
16. Pius XII.: Mediator Dei, 20. 11. 1947: AAS 39 (1947), s. 521-595.
17. Pius XII.: Musicae sacrae disciplina 25. 12. 1956: AAS 48 (1956), s. 5-25.
18. Reid. A.: The Organic Development of the Liturgy: The Principles of Liturgical Reform and Their Relation to the Twentieth-Century Liturgical Movement Prior to the Second Vatican Council. Second edition. San Francisco: Ignatius Press: 2005. 374 s. ISBN 1-58617-106-2.
19. Reinecke M.: 50 Jahre Missale Romanum 1962. In: Misale Romanum ex decreto Ss. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum, editio typica. Dostupné z:
http://www.pro-missa-tridentina.de/upload/dv5/DV5_18_50_Jahre_Missale_Romanum.pdf, s. 19-25.
20. Toman B.: Od pasivity k aktivitě – činná účast věřících při slavení liturgie obnovené II. vatikánským koncilem. Diplomová práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2013. Dostupné z:
https://theses.cz/id/e6w77z/DP_Bohumil_Toman_2013.pdf.
21. Viem, komu som uveril. II. vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1990. 431 s. ISBN 80-7118-004-1
