V tomto článku si můžete přečíst básničku o covidu, kterou jsem napsala.
Bylo smutno covidu:
,,Já jen v Číně nebudu.
Do světa se rozletím,
najdu svoje oběti!‘‘
Bylo smutno covidu:
,,Já přece sám nebudu.
Rozmnožím se, zamutuji,
lidi, vládu vystresuji.‘‘
Však počkej, zlý covide,
tak lehké to nebude.
Pán Bůh pošle chytrou hlavu,
a ta sjedná nám nápravu.
Nejeden křesťan v modlitbě ‚‚klek‘‘,
tak věřím, vymyslí se lék,
který tě covide složí,
vyhrajeme s pomocí Boží.
Budeme se zase stýkat, smát,
nikdo už se nebude bát,
zdravím zrůžoví nám líčka,
nebude sám děda, ani babička.
Opět nás bude ve školách plno,
i do restaurací se bude každý hrnout.
Z ulic, tržnic budou ozývat se hlasy,
konečně se zajdu ostříhat a nabarvit si vlasy.
Politici budou v noci klidně spát,
hospodářství začne snad rozkvétat.
A my studenti čile hbitě,
směřujme k normální maturitě!
S láskou vzpomeňme na ty,
kteří již jsou za nebeskými vraty,
nemoci podlehli v tomto zlém čase,
kéž je Bůh dovede ku věčné spáse.
