S tímto článkem jsem se poměrně natrápil. Vypracoval jsem ho, upravil a provedl množství revizí. Třikrát jsem to celé smazal. Vím, že to všechno neuvidíte. Nic o tom nebudete vědět. Ale je to právě kvůli vám, moji drazí čtenáři, že se snažím o co nejlepší výsledek.
Protože je to neuvěřitelné a chci to předat co nejjasnějším způsobem. Protože to, co se pokusím vysvětlit, je prostě to nejvzrušivější, s čím jsem se dosud ve svém duchovním životě setkal. To je ono.
Jak se tedy dokážu podělit o tento bláznivý entuziasmus? To je moje výzva.
Pokusím se vám třeba vysvětlit, proč jsem chodil na mši každý den v týdnu a co jsem zažil. A (pozor na spoiler!) Jak to kompletně změnilo můj duchovní život a zapálilo oheň pod nohama, jako bych tomu nemohl uvěřit.
Doufám, že je vzrušení v mých slovech hmatatelné.
Dávám každodenní mši šanci
Rozhodl jsem se, že se vypravím na denní mši.
Jsem požehnaný, že každý den se slouží mše svatá ve farnosti, která je vzdálena méně než pět minut od našeho domu i od mé práce. To znamená, že se mohu jednoduše zúčastnit mše s velmi malým úsilím téměř každý den. Dokonale to zapadá do mé běžné rutiny a znamená to prostě, že se do práce dostanu o něco později než obvykle, ale stále ještě předtím, než tam potřebuji být.
Je to perfektní. Skutečně prozřetelné. Tak jsem to zkusil.
Před přijetím do Katolické církve jsem několikrát vyzkoušel chodit na denní mši. Zkoušel jsem to tehdy a moc se mi to nelíbilo. V naší farnosti se šíří vtip, že náš 79-letý farář (v červnu odcházející do důchodu) dokáže udělat nejrychlejší mši ve městě. Jako katechumen jsem nemohl přijmout Eucharistii, a mohl se dívat pouze zvenku, a tak jsem nedal každodenní mši šanci.
Velmi mě to neoslovuje, pomyslel jsem si. Netáhlo mě to.
Ale pak jsem se stal katolíkem, tak jsem si řekl, že to zkusím znovu.
První nakouknutí do každodenní mše
Můj první den denní mše se trochu podobal tomu, co si představuji jako první den na střední škole, ačkoli si to skutečně nedokážu vybavit.
I když jsem už byl na nedělní mši mnohokrát, věděl jsem, že je to liturgicky trochu jiné. Určité aspekty byly vynechány nebo zkráceny a neměl jsem výtisk mešního misálu. Doufal jsem, že se rychle zorientuji, a tak jsem proklouzl dovnitř a posadil se.
Rád sedím blízko přední části lodi, co nejblíže k ději, a tak jsem se posadil jen o pár řad lavic dál. O pár minut později nevrlý starý muž vešel dovnitř, podíval se na mě a reptal: "
Posadil ses na moje místo." Pak si našel místo o pár řad dozadu.
Zatím to ujde.
Pak však začala mše a já se nejdříve lekl toho, kolik lidí zaplnilo lavice. Asi sto lidí z různých věkových skupin a etap života. Všichni tam přišli, aby se hned ráno zúčastnili mše. Byli tam záměrně - co jsem si myslel, že ne mnoho katolíků ve skutečnosti dělá, pokud jde o nedělní mši.
Ale tak to je.
Zážitek z mé první denní mše však nezanechal trvalý dojem. Pro nového katolíka je přijímání Eucharistie při každé příležitosti stále - a doufám, že vždy bude - absolutně zlomové. Zvažte, že v rámci katolické teologie, přijímáte skutečné tělo a krev Kristovu do svého fyzického bytí a neumím si představit, že byste z toho nebyli kompletně ohromeni.
Každá mše je proto neuvěřitelnou příležitostí a každá mše je, jak jsem již zmiňoval, kompletně transformačním,
znovu-představením Ježíšovy oběti, Velikonoční Paschy a dokonalého uctívání Boha.
Ale moje první zkušenost s denní mší nebyla - mnohé katolické věci byly - okamžitě ohromující.
Pak jsem se další den vrátil zpět a tehdy mě to dostalo.
Ohromující rytmus denní mše
Ohromujícím
tajným pokladem Katolické církve je každodenní mše.
Já vím, já vím. Už jsem jednou řekl, že
svátost smíření byla nejlepší věcí, se kterou přišla Katolická církev, a rychle si uvědomuji, že Církev má ve skutečnosti řadu výhod.
Protože tady je další a také vysvětlení.
Po mé první zkušenosti s denní mší jsem byl naplněný, šťastný a odcházel jsem s pocitem radosti. Byl to skvělý zážitek, ale skutečně to zapadlo do sebe až druhý den, když jsem se vrátil a když Pán dostal mnohem větší prostor, aby ve mně působil.
Na druhý den jsem se vrátil a znal jsem rytmus. Rozhlédl jsem se kolem sebe a poznal jsem tváře; těch stejných oddaných a slušných lidí. Všichni znovu, společně na tomto záchranném člunu, se snažíme udělat maximum, abychom přežili další den.
Věděl jsem, co mě čeká, v liturgii, a očekával jsem to. Netrpělivě.
Vzrušeně.
Nemohl jsem se dočkat, až se budu modlit a zpívat žalm. Nemohl jsem se dočkat, až se začne eucharistická modlitba, abych sledoval, jak se ministrant uklání knězi, když mu přináší liturgické předměty - kněz, který představuje Krista, kterého mohu každý den vidět a prožívat reálným a hmatatelným způsobem.
A došlo k tomu.
Každý den jsem se zúčastnil denní mše vycházející z té předešlé. Každý den jsem zažíval větší nadšení. Každý den jsem věděl, že se za pár minut setkám s Ježíšem Kristem, když se kněz dostával do svatyně. Každý den jsme všichni padli na kolena, sklopili zrak v modlitbě a naplnili svá srdce očekáváním, když se kněz modlil modlitbu proměnění a Ježíš byl skutečně přítomen v eucharistických prvcích.
Pak jsme všichni vstali a modlili se Otčenáš, modlitbu, kterou nás Ježíš naučil modlit se. Každý den prosíme o odpuštění, o moc odpouštět jiným a o to, abychom mohli kráčet ve Světle. Vpřed. Každý den.
A pak, z milosti Boží, přijímáme Boha.
O denní mši jsem si rychle uvědomil, že se jedná o neuvěřitelnou, život-měnící perspektivu odehrávající se každý den. Ne, nestal jsem se lepším člověkem ze dne na den, ani po týdnu každodenních mší, bohužel nejsem světec. Ale změnilo to můj život, každý každičký den.
Být schopen začít každý den prožíváním tohoto druhu blízkosti s Bohem, tohoto druhu úcty k našemu neuvěřitelnému Stvořiteli a tohoto druhu neuvěřitelného společenství (nejen s katolíky, které jsem viděl, ale s vědomím, že všude na světě katolíci slaví denní mše) ... to bylo něco fenomenálního.
Skutečně návykové. A když jsem se v následujícím týdnu nemohl několikrát dostavit na denní mši, velmi mi to chybělo. A teď si myslím, že jsem se opravdu zasekl, jak chodím na mši každý den, protože skutečně nevidím cestu ven. Nevidím způsob, jak bych nechtěl zažít tak neuvěřitelnou a nesmírnou milost každý den.
Denní mše je skrytý poklad
Každodenní mše je v skutku jedním z těch neuvěřitelných skrytých pokladů Katolické církve. Jako protestant, jak jsem již zmiňoval,
jsem si nemyslel, že by katolíci byli velmi zbožní,alespoň ne skutečně zbožní. Jako evangelický protestant jsem si myslel, že zbožnost vypadá jako číst svoji Bibli, modlit se spontánně a modlit se v malé skupince biblických studií.
Nikdy jsem nevěděl, že katolíci se mohou setkat s Ježíšem každý den, ve společenství, skutečně a hmatatelně. Kdybych to věděl, mohl jsem se stát katolíkem mnohem dříve.
To, co jsem se dozvěděl, po týdnu denních mší, a možná vy, moji čtenáři, to už dávno víte, ale dozvěděl jsem se, že Boží milost je absurdně větší, než si dokážeme představit. Myslel jsem si, že vím, i když v malé míře, jaké to je milovat a být milován naším Stvořitelem - no byl jsem vedle.
Rytmus denní mše nás všech, námořních poutníků držících se záchranného člunu a modlících se za další den, je něco, co nedokážu popsat. Je to cesta. Výlet. Pouť. O tom je každý jeden den a je to neuvěřitelné.
Zdroj:
www.churchpop.com, 1. 5. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 12. 2. 2021 naleznete
zde.
