Pojednání o denním přijímání Nejsvětější Svátosti od italského kanovníka Stefana Antoni z roku 1911. Odpovědi na pět nejčastějších námitek, proč nechodit denně ke stolu Páně. První námitka:
Jednám nesprávně, když nepřijímám denně při mši svaté Nejsvětější svátost oltářní?
Nikoli, duše křesťanská! K tomu nás žádné přikázání nenutí.
Ale ptej se raději, zda by nebylo lépe, kdybys denně chodil ke sv. přijímání? A na to ti rozhodně odpovím: Ano.
Jen čti pozorně dál a zajisté se o tom přesvědčíš.
Předně se snaž prožít dle možnosti denně nejsvětější oběť s velkou zbožností a uctivostí. Dbej na to, že mše svatá je nejvznešenější, nejsvětější úkon, jaký nejsi schopen vůbec domyslet.
Jako kněz nemůže vykonat nic vznešenějšího, světějšího a více božského, než sloužit mši svatou, tak ani ty nemůžeš vykonat nic vznešenějšího, světějšího a více božského, než se
účastnit mše svaté pozorně, zbožně a uctivě.
A víš, proč? Poněvadž při mši svaté při proměňování tentýž Ježíš, který skutečně zemřel na kříži, sestupuje na oltář, aby zde zase tajemně zemřel slovem svého posvěceného sluhy.
Proto je
oběť na oltáři a oběť krvavá na kříži tatáž - neboť tentýž Ježíš je ten, který skutečně zemřel na Golgotě, kde prolil svou božskou krev, a který znova - bez prolití krve - způsobem mystickým umírá na oltáři, kdykoliv se mše svatá slouží. Ó, to je veliké tajemství! Ó, to je tajemství víry!
Když jsi na mši svaté, je to přesně tak, jakobys stál u tvého Ježíše, když se obětoval na Kalvárii a za nás umíral…
Ale proč chtěl Kristus Pán ustanovit nekrvavou oběť svého těla a své krve pod způsobami chleba a vína?
Aby naznačil, že jeho srdce, ač se ve své nekonečné lásce k lidem zcela svému Otci za nás obětoval — není s tím ještě spokojeno, když se nemůže též zcela darovat těm, kteří se účastní mše svaté.
„Vezměte a jezte“, říká,
„toto je moje Tělo!“
Ó můj sladký Ježíši, dobře to cítím, jak hrozně musí trpět tvé srdce, které tak vřele touží po spojení s námi, když Tvůj kněz konsekrované hostie zamyká do bezcitného svatostánku, když by jej mohl vložit do živého svatostánku zbožných křesťanů, kdyby byli šli ke svatému přijímání.
Toto přání svého milujícího srdce, abys často, ano - denně se sytil jeho božským, za tebe obětovaným tělem, tlumočí ti též způsobem docela jasně prostřednictvím své vřele milované nevěsty, církve svaté, tvé matky.
Sv. koncil Tridentský přeje si vřele, „
aby při každé mši sv. přítomní věřící nejen duchovně, nýbrž i svátostně tělo Páně přijímali.“
Když si toho přeje Ježíš Kristus a církev svatá, nebude tedy lépe, když denně též při mši svaté přijmeš tělo Páně?
Uvaž ještě také, že když toto vroucí přání milého Spasitele splníš,
obohatí tě zvláštními milostmi, svými největšími, nejvíce božskými dary.
Sotva jej přijmeš v Nejsvětější svátosti, již se s tebou spojí způsobem nejsladším, nejužším.
Ano v pravdě zázračné, ale skutečné a úzké je toto spojení, které omezený lidský rozum nemůže vystihnout.
Přirovnal bych to takto: Když hodíš do rozžhavené pece kus železa a necháš jej tam delší dobu, tak bude obklopen a prosycen ohněm, že jej nerozeznáš od ohně samého. Tak ses stala i ty, duše křesťanská, po svatém přijímání s Ježíšem jedno - nebo lépe řečeno slovy sv. Augustina, jsi „
V něj proměněna“. Nezdáš se už být dále tvorem, nýbrž samým Kristem.
Ó! Jak nadšeně můžeš po svatém přijímání zvolat:
„Můj milý je můj a já jsem jeho!“ (Pís 2,16)
„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20)
Je lépe denně při mši svaté přijmout svátostného Spasitele, pro velká dobrodiní, jaká v tobě i jiných Ježíš koná, když ses s ním ve sv. přijímání úzce spojil.
Jak ještě bych ti, duše křesťanská, měl vysvětlit, co tvůj Ježíš činí na tobě a pro tebe i jiné, když jsi zcela jedno s Ním ve sv. přijímání?
Je stravujícím ohněm. Nalezne-li v tvé duši tobě neznámý smrtelný hřích, zničí jej jako led v ohni mizí.
Kromě toho tento „božský plamen“ v tobě ničí rez všedních hříchů – tak, jako obyčejný oheň obyčejný tráví rez na železe.
Právem tvrdí sv. Jan Damašský, že svatá Eucharistie je „
oheň, který ničí naše hříchy.“
Mimo to v tobě zažehne žár lásky, kterým mizí nejen vina, ale také trest za spáchané hříchy.
Osvobozuje tě částečně nebo i zcela od očistce, který sis zasloužil – podle toho, s jakou vnitřní zbožností se blížíš ke stolu Páně.
Považ, že tímto božským ohněm vzňat cítíš novou sílu k potlačení svých náruživostí, k rozhodnému zapuzení nepřátel své duše. Neboť po sv. přijímání jsme „
jako lvi oheň sršící, hrozní pro zlého nepřítele.“ (Trident. koncil, se.13, kap.7)
Toto je ten „...chléb živý, který sestoupil z nebe!“ (Jan 6,51)
Proto – jako obyčejný chléb sílí, sytí a život těla zachovává, tak sílí chléb svátostný duši věrnou, aby skoncovala s hříchem, sytí ji tím, že jí vnuká opovrhování věcmi tohoto světa, zachovává v ní život milosti, aby vždy sloužila Bohu.
Dále „
chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (Jan 6,51)
Budeš-li jej tedy prosit, když po svatém přijímání On sám dlí v tobě a ty v Něm, lehce vyprosíš na Jeho láskyplném Srdci:
obrácení hříšníkům, vytrvalost spravedlivým, duším trpícím vysvobození z očistce, život věčný, ráj!
Ó duše křesťanská, kolik dobra ztrácíš pro sebe i pro jiné v ty dny, ve kterých nejdeš ke stolu Páně!
Pokračování:
2. námitka: Nechodím k sv. přijímání, protože se obávám, že bych přijímal nehodně, svatokrádežně.
Zdroj:
ANTONI, Štěpán. Proč, duše křesťanská, nepřijímáš denně svatostného Spasitele, kdykoli obcuješ mši svaté?. V Olomouci: Stefano Antoni, [1911]. s. [1a].
Dostupné také z:
DigitalniKnihovna/VKOL
