Saduceové nevěřili ve vzkříšení
a život věčný. Chtěli nastražit
Ježíši léčku.
Ptali se Pána, komu
bude patřit v nebi žena, která podle
Mojžíšova zákona po smrti svého muže si vzala jeho bratra a po jeho smrti si
vzala dalšího bratra atd. (Mt 22,23–28)
Ježíš zdůraznil ve své odpovědi moc
Boha, který je Bohem živých, a že se lidé
po vzkříšení nebudou už ženit ani vdávat, ale budou žít jako andělé.
Hlavním účelem Bohem ustanoveného manželství je mít v lásce děti a ty vést
k Bohu. Proto je celibát zřeknutím se něčeho
dobrého – tomu špatnému se musíme
stejně vyhnout jako hříchu. Celibát však
nespočívá ve zřeknutí se, nýbrž je zaměřen na Boha, nekonečnou Lásku, a ukazuje
na věčný život: „Při vzkříšení se nikdo
nežení ani nevdává, ale jsou jako andělé
v nebi.“ (Mt 22,30) Ženatý Petr řekl Ježíšovi: „Hle, a my jsme opustili, co jsme
měli, a šli jsme za tebou!“ Ježíš jim odpověděl:
„Vpravdě vám říkám: Není nikdo,
kdo kvůli Božímu království opustil dům,
ženu, bratry, rodiče nebo děti, aby nedostal
daleko více v tomhle čase a v přicházejícím světě život věčný.“ (Lk 18,28–30)
Ti apoštolové, kteří byli ženatí,
měli tedy své ženy (a děti), které byly
zaopatřeny v příbuzenstvu, když
je opustili kvůli Ježíšovi.
Pavel staví starost o království Boží nad rodinu a píše, že není možné
sloužit současně dvěma pánům. Svobodně
žijící klerikové si volí Ježíše,
který sám nebyl ženatý, jako ženicha
své duše, k jehož následování jsou povoláni.
Jejich veškerá starost má být
podle vzoru Pána o království Boží.
Když Pavel píše, že budoucí biskup
a jáhen smí být mužem jenom jedné
ženy (1 Tim 3,2.12; Tit 1,6), tehdy
nemluví o mnohoženství, které stejně
odporuje zákonu Božímu, nýbrž připouští
ke svěcení jenom takové kandidáty, kteří byli jenom jednou ženatí a jako
apoštolové opustili svoji manželku kvůli
Ježíšovi. Žena a děti musely být zaopatřeny, to bylo samozřejmé a odpovídalo
přikázání lásky.
Jáhni, kněží a biskupové se rozhodují
žít bez manželství v následování Ježíše Krista kvůli nebeskému království
(Mt 19,12). Toto je zvláštní Bohem darované
povolání (1 Kor 7,7), které se nedá
„udělat“. Není zaměřeno proti Bohem
chtěné rodině, která je součástí řádu stvoření. Vždyť všechny formy křesťanského
života podle Božích zákonů se sjednocují
v církvi. Každý má svoje místo a svůj
úkol. Bůh vychází ve své lásce a moci
vstříc všem. Ježíš byl poslán Otcem
a zvěstuje jeho bezpodmínečnou lásku
svým životem, utrpením a smrtí na kříži
(Jan 13,1; 19,30). Tuto lásku nám chce
Ježíš zjevit a darovat. On povolává biskupy,
kněze a jáhny, kteří žijí jako On. Mají
být osvobozeni ode všech rodinných vztahů
a starat se nerozděleni o Boží království
(Lk 9,58–62).
Viděli jsme, že celibát je dobře zdůvodněný příkladem Ježíšovým a jeho
apoštolů. Takový život je velkým znamením
vroucné a nerozdělené lásky k Bohu
a k lidem (Ef 5,25), která na věčnosti bude
dokonána samotným Bohem. Tak jako
Ježíše, tak také apoštoly doprovázely
ženy jako pomocnice, které ale nebyly jejich
manželky, proto je Pavel dodatečně
označuje jako sestry.
Celibát osvobozuje kněze pro království
Boží a byl v poapoštolské době praktikován
na Východě i na Západě. Ženatí
kandidáti svěcení (takzvaní viri probati
= osvědčení mužové) směli být ženatí
jenom jednou. Oddělili se od svých žen
a dětí s jejich souhlasem. Takovými byli
například sv. Řehoř z Nyssy a sv. Paulín
z Noly. Ženy a děti byly dobře zaopatřeny
příbuznými nebo přáteli. Později se
přecházelo stále více k tomu, světit ještě neženaté kandidáty, jichž v počátečních dobách nebyl ještě dostatečný počet. Ve východní církvi se ve srovnání se
západní církví kladl ještě větší důraz na
celibát, jak vyplývá ze svědectví řeckých
církevních otců. Také latinští církevní otcové,
jako třeba Hieronymus, vydávají jednoznačné
svědectví pro celibát. Toto se
změnilo teprve oddělením státních církví
v Persii a Egyptě, jakož i Trullskou synodou
v roce 691 v Konstantinopoli. Tam
se odvolávali na úmyslně nebo neúmyslně
špatně přeložené texty afrických synod,
které celibát podporovaly, ale texty
je převracely v opak, na což poukázal už
v 16. století Caesar Baronius. Od té doby
jsou světští kněží na Východě ženatí,
biskupové však nikoliv. Ti musí být voleni
z mnišského stavu.
Proti celibátu se opakovaně uvádí řeč
biskupa jménem Pafnutius, přednesená
na koncilu v Niceji (325). Tuto řeč odhalil
Friedhelm Winkelmann (nar. 1929)
jako legendu. Onen biskup měl kandidáty svěcení odrazovat od celibátu a ostatní
biskupové s tím měli souhlasit. Jeho
jméno se vynořuje teprve v pozdějších spisech, ale u známého církevního
historika Eusebia z Césareje,
který byl v Niceji přítomen, se nevyskytuje.
Koncil v Niceji zakazuje
biskupům, kněžím a jáhnům soužití
se ženami, které nejsou jejich příbuzné. Kvůli lidské slabosti museli
papežové a koncily celibát stále více zpřísňovat.
V celibátu žijící kněz je ve službách Ježíše Krista a stejně jako On
je plně použitelný pro své ovce a sdílí samotu Pána v modlitbě, která má
být stále více rozhovorem s Otcem,
jenž knězi poskytuje sílu a milosti pro
jeho úkoly. To vyžaduje modlitbu kněze
za všechny lidi a modlitbu věřících za své
kněze. Tak položíme základ lásky k Bohu
a k bližním.
Proto opakuji pokaždé: Buďte dobří
k sobě navzájem. Začněme s tím v modlitbě.
Z Der Fels 2/2018 přeložil -mp
Vyšlo v časopise Světlo 16. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
