Možná jste také v posledních dnech zachytili na vlnách radia Vatikán zajímavý pohled jezuity P. Pavla Ambroseve ve článku
Lidová zbožnost v dnešním světě – mlčení papeže Františka a svatého Josefa.
Papež František vtiskuje univerzální církvi bohatství lidové zbožnosti Latinské Ameriky. V minulém roce vydal pozoruhodný list i významu vánočních jesliček. Letos vyhlásil rok svatého Josefa. Lidová zbožnost je důležitá z prostého důvodu: tvoří domácí atmosféru křesťanství. V ní se daří lépe čelit aktuálním těžkostem, domácím rozepřím i útokům z vnějšku. Co je ohniskem lidové zbožnosti? Na odpovědi zachycené v
Katechismus katolické církve (KKC 1676) se podílel významně i Jorge Bergoglio. Účastnil se v roce 1979 jako provinciál prací Rada latinskoamerických biskupských konferencí v mexickém Pueblo. Podle ní je křesťanskou moudrostí odpovídající na velké existenční otázky. „Zdravé cítění katolického lidu má schopnost synteticky vyjádřit lidskou existenci.“ Tehdy Bergoglio svým postojem oponoval radikální formě teologie osvobození svým vlastním konceptem teologie Božího lidu. Dnes čelí podobným postojem rozbujelému klerikalismu, když vnáší do života církve téma radikality služby v duchu sv. Josefa. Kým Josef je?
Ochráncem pojetí služby v církvi v tomto světě na způsob Kristův. Úcta ke svatému Josefu vyzdvihuje ty, kteří jsou v druhé linii, ukazují možnosti v situacích, které si člověk nezvolil, bolestné shody okolností mění v příležitosti, ukazuje, v čem spočívá důstojnost práce, dává návod jak otcovské sebeobětování proměňovat v sebedarování. Papež prozradil ze svého důvěrného života i svoji celoživotní modlitbu ke sv. Josefu.
Tichá přítomnost svatého tesaře z Nazareta v pontifikátu papeže Františka je zjevná, téměř naléhavá. Dobře si pamatujeme na večer 13. března 2013. Byla středa. Lidová zbožnost s oblibou zasvěcuje středy a měsíc březen úctě svatému Josefovi. V tomto měsíci a v tento den byl zvolen při konkláve papežem. V den svátku světce byl uveden do úřadu. Svoji osobní oddanost k Marii z Nazareta a vřelou náklonnost k jejímu muži, Josefovi, tesaři z Nazareta, vyjadřoval veřejně od počátku. Obojí zvěčnil ve svém papežském erbu. Na něm vedle sebe vidíme hvězdu a květ nardu. První symbolizuje Pannu Marii, druhé označuje svatého Josefa, patrona univerzální církve. V hispánské ikonografické tradici je totiž Ježíšův pěstoun zobrazován s nardovou ratolestí v ruce.
Při svém uvedení do úřadu římského biskupa připomněl dále nazaretského tesaře při mši svaté dne 19. března 2013. Papež v homilii řekl: „Děkuji Pánu, že mohu sloužit tuto mši svatou na zahájení petrovské služby právě o slavnosti svatého Josefa, snoubence Panny Marie a patrona všeobecné církve. Tato shoda okolností má velice hluboký význam.“ Podle něj důležitou a charakteristikou známkou poslání sv. Josefa je být
kustodem, ochráncem. Toto jeho povolání se vztahovalo především na samotnou Svatou rodinu, jejíž se stal hlavou. Ale bylo rozšířeno do mnohem větší šíře: na každého člověka, křesťana a celé stvoření i životní prostředí. A dodává ještě jeden poněkud opomíjený prvek: být ochráncem Božích darů a Božích plánů. Tím je příkladem pro všechny. S odvoláním se na bl. Pavla VI. tvrdí: „Svatý Josef (…) také dnes střeží a chrání mystické Tělo Vykupitele, církev, jejímž obrazem i vzorem je nejsvětější Panna.“ Čím je Josefův způsob tak odlišný? „V evangeliích se svatý Josef jeví jako silný, odvážný a pracovitý muž, ale z jeho duše vysvítá velká něha, která není ctností slabocha, ba naopak, pojí se k síle ducha a všímavosti, k soucitu a opravdové otevřenosti vůči druhému, ke schopnosti milovat. Nesmíme se obávat dobroty, něhy!“ (
Homilie, 13. 4. 2013) Ochraňovat znamená sloužit. Bůh ho učinil pánem ve svém domě tím, že mu svěřil nejdražší poklady: Ježíše a Marii, ale i vtělení a vykoupení.
Blízkost Josefa k papeži Františkovi není vůbec náhodná. Mezi ním a světcem skrytosti, v jehož mlčení je chráněno celé tajemství Božím, existuje pouto, které vzniklo dávno předtím. Z meditace německého jezuity Alfreda Delpa si osvojil myšlenku totality služby: „Tato mlčící ochotná vůle muže Josefa sloužit, nás učiní pravdivějšími a tak skutečnějšími a svobodnějšími.“ Napsal ji se svázanýma rukama v berlínském vězení v cele smrti 2. února 1945, krátce před popravou. Okamžik zrození řeholního povolání si papež pamatuje velmi dobře. Sedmnáctiletý Jorge Bergoglio v roce 1953 vstoupil do baziliky sv. Josefa v Buenos Aires (San José de Flores). Silné vnitřní pohnutí jej zavedlo do chrámu zasvěcenému nazaretskému dělníkovi a zde nabyl vnitřního ujištění, že se musí stát knězem. A zde se pravidelně vracel vždy 19. každého měsíce, aby zde světce uctil.
Zbožná úcta k pozemskému Otci Ježíše je konečně i součástí jezuitské spirituality od dob sv. Ignáce z Loyoly. V duchovních cvičení na vícero místech nacházíme spojení: „Naše Paní a její manžel Josef.“ Pro Ignáce byl Josef příkladem poslušnosti všedních dnů. Dne 21. 4. 1907 se Tovaryšstvo Ježíšovo zasvětilo sv. Josefovi ze čtyř důvodů: a) jeho přímluvě je svěřen vnitřní růst duchovního života neustále ohrožovaný „narůstající vnějškovostí činnosti“, b) dále se k němu utíká v duchovní zápasem s „nebezpečím podkopávající poslušnost“, c) v promoci povolání spojené s misijní formací noviců a konečně d) jej vzývají jako mocného přímluvce u Boží prozřetelnosti v situacích nouze a chudoby, do které se mnohé komunity dostávaly. (ARSJ, 1910, s. 60–61)
Jistě, postava sv. Františka, chudého muže z Assisi, se stala inspirátorem jeho pontifikátu. Postavu a poslání sv. Josefa, ochránce církve, nemůžeme přehlédnout. Podle Jana XXIII. je „přítomnost sv. Josefa v zahradě církve srovnatelná s pokornou luční květenou: není někdy vidět, ale její přítomnost je vnímána vůní. Za strážce zázraku Vtělení byl vybrán skromný dělník. Čím více je naplněn ctnostmi, tím více je proměňován do jednoduchosti, tím vyšší a výjimečnější je jeho úkol.“ Všichni světci si jistě zaslouží zvláštní čest a úctu, ale je zřejmé, že sv. Josef má mít podle papeže Františka v našich srdcích oprávněně něžnější, intimnější a pronikavější místo. Proto programově vnáší moudrost ověřenou lidovou zbožností i do svého pontifikátu. Cožpak mlčení sv. Josefa nechrání vskutku mystickou událost abdikace Benedikta XVI. (28. 2. 2013)? Nechává tento rys vystoupit do popředí v gestech mezi řádky: zmínka o sv. Josefu je zanesena do první eucharistické modlitby s datem 1. května 2013, na svátek sv. Josefa Dělníka. Governatorát Městského státu Vatikán zasvěcuje sv. Josefu. Tolik diskutovanou Apoštolskou exhortaci o rodině
Amoris laetitiae podepisuje na svátek sv. Josefa (19. 3. 2016). Sv. Josefu svěřuje synodální dokument o Amazonii (2019).
Co říci na závěr? Papež František tváří v tvář realitě života církve ve světě se vrací k podstatnému. Předává církvi Josefův způsob vnitřní aktivity, způsob, který je jemu vlastní. Pracuje podle jeho příkladu s uvážením, pokorou, tichosti, ale s neustálou přítomností a naprostou věrností vůči samotnému tajemství křehké přítomnosti Krista v božském dítěti. Zde je třeba hledat důvod jeho mlčení, které je mylně interpretováno papežovými kritiky jako nečinnost.
Tuto vnější podobu jeho pontifikátu formuje poznání, které čerpá z lidové zbožnosti, která v Božím lidu střeží
smysl pro víru. Lidová zbožnost „spojuje tvořivým způsobem věci božské a lidské, Krista a Marii, ducha a tělo, společenství a instituci, osobu a komunitu, víru a vlast, rozum a cit. Tato moudrost je výrazem křesťanského humanismu, který radikálně dosvědčuje důstojnost každého člověka jako Božího dítěte, vytváří základní bratrství, učí, jak se chovat k přírodě a jak chápat práci; poskytuje konečně důvody k životu v radosti a vyrovnanosti i uprostřed existenčních protivenství. Tato moudrost je také pro lid měřítkem rozlišování a evangelijního cítění, kterým samovolně chápe, kdy evangelium zaujímá v církvi první místo a kdy je zbaveno svého obsahu a zadušeno jinými zájmy.“ (KKC 1676)
autor: P. Pavel Ambros, převzato s laskavým svolením Radia Vaticana
