Zamyšlení nad evangeliem 4. neděle v mezidobí- cyklus B
V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazartský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu to přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. (Mk 1,21-28)
MLUVIL JAKO TEN, KTERÝ MÁ MOC
Představte si toto: Přijdete do kostela a místo mne tu stojí Pán Ježíš. Místo mne tu káže Pán Ježíš. Co by se stalo? - Obrátili byste se všichni, co tu jste, na horlivé křesťany?
A kdyby tu Pán Ježíš udělal div: Třeba by tu někdo dostal epileptický záchvat, svalil se v křečích na zem, pěnu u úst, - a Pán Ježíš by k němu přišel, dotkl se ho, oslovil - a nemocný by se v tu chvíli uklidnil, postavil, uzdravil.
Co myslíte - obrátil by se celý náš národ na horlivé učedníky Pána Ježíše? Asi ne. Já myslím, že by to dopadlo zase asi tak, jako tenkrát, když Pán Ježíš vskutku osobně lidem kázal, když dělal divy lásky mezi nemocnými a hříšníky. Jedni by křičeli: podvodník! Druzí by o tom chvíli mluvili a pak by přišly jiné sensace - a vše by zůstalo jako dřív.
Ale někteří by se zaradovali. Přijali by jeho učení a stali se křesťany. Stali by se jeho učedníky na celý život.
A to je i naše dnešní otázka.
Co se stane se mnou, když vyslechnu evangelium, kázání, slovo Boží? Co se se mnou děje neděli co neděli v kostele? Má Ježíšův hlas na mne nějaký vliv? Jaký je ten vliv? Stačí jen na přijetí vnější „firmy“, že jdu do kostela, ale ponechám svůj život, smýšlení a jednání pohanské - křesťanstvím neovlivněné?
Na čem to závisí, jaký je užitek ze slova Božího?
Ve čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli, jak se svatý Pavel ptá skupiny křesťanů v Efezu, jestli přijali Ducha svatého. Zřejmě mu připadali jako jacísi nedovaření, smutní křesťané. A když se ukáže, že se o Ducha svatého dosud nezajímali, že ho neznají, natož aby ho měli, tu je svatý Pavel poučuje, mluví jim o Duchu svatém, vzkládá ruce, předává jim ho. A oni Ducha Ježíšova přijímají.
Jak se to projevilo, že ho vpravdě přijali?
Svatý Lukáš říká, že „mluvili jazyky“ pod vlivem vnuknutí toho Ducha.
Co to vlastně bylo, to mluvení jazyky - glossolalia se to řecky ve Skutcích nazývá - to už dnes přesně nevíme.
Víme jen, že to bylo něco spontánního, jásání, výkřiky radosti a chvály. Veliký a krásný zážitek.
A právě to podstatné z tohoto daru Ducha svatého, ducha Ježíšova, v nás působí i dnes, když dobře pochopíme hlas Ježíšův, třeba zde v kázání. Když slovo evangelia uslyšíme celým srdcem, když cítíme: To je ono! To je přesně to, co jsem dnes potřeboval slyšet, toto je dnes řečeno právě pro mne - pak naplní veliká radost také nás.
Už žalmista před tisíciletími tu radost domu Božího znal:
„Zaradoval jsem se, když mi pověděli, že do domu Páně spolu půjdeme.“
A to je otázka i na nás zde:
zda máme také radost, že se dostaneme sem, do kostela, radost z toho, že tu jsme pohromadě, radost z toho, že můžeme slyšet slovo Pána Ježíše, že můžeme přijmout jeho Ducha.
Vždyť to, že tu dnes jsme, to není jen naše zásluha, že jsme sem chtěli přijít. Jsme tu také proto, že to chtěl i Pán Bůh. Kdyby Bůh nechtěl, tak bychom tu nebyli, ani jeden. Něco by nám do toho vlezlo, překážka. Nebo bychom byli škobrtli o zmrazek na silnici a leželi kdesi se zlomenou nohou. Nebo bychom se dnes ráno neprobudili.
Není to nádherné pomyšlení, nádherný pocit, není to důvod k radosti, že náš Pán o nás stojí! O každého, co tu jsme!
I toho, kdo sem snad vkročil jen náhodou, jen ze zvědavosti, i toho sem vedl Boží Duch. I o toho Bůh stojí.
To je ten nejvlastnější důvod naší křesťanské radosti:
Bůh o nás ví, Bůh o nás stojí, Bůh chce, abychom žili v radosti jeho Ducha. Bůh nechce, abychom žili v otročení duchu zlému.
Otročení zlému duchu. Děti, prosím vás, je vůbec něco takového možné? Existuje vůbec něco takového, jako otročení zlému duchu? Existuje.
Někteří možná už něco takového znáte. Poslouchejte:
Ten Jirka, co vám o něm budu vypravovat, byl vlastně v jádru dobrý kluk, ale hrozný nešika.
Nešika ve hře, nešika na hřišti, nešika všude, nikdo si s ním ani nechtěl hrát. A co nejhoršího, Jirka ani neměl žádného kamaráda. Moc ho to mrzelo, že o něj kluci nestáli.
Poznal to na něm jeden chlapec a tomu napadlo, že by toho mohl využít. A tak přišel za Jirkou, a že s ním bude kamarádit: „Máš, Jirko, peníze? Pojď, koupíme si čokoládu! Pojď, půjdeme do kina.“ - samozřejmě za Jirkovy peníze. A peníze co zbyly? „Já si vezmu peníze k sobě, aspoň je neztratíš.“ - a už je Jirka samozřejmě neuviděl. A když hlesl slovíčko, hned slyšel: „No jsme přece kamarádi, ne?“ A tak Jirka doma ukradl mamince peníze, aby měl pro „kamaráda“. Pak ho ten kamarád zaučil, jak se krade v samoobsluze. Tak ten dareba, ten zloduch, Jirku ovládal. Jirka už nedělal, co sám uznával za správné, neuměl už se sám rozhodovat. Nedbal, co mu říkala maminka, on už jen dělal, co poroučel ten dareba, ten zloduch kamarád. A pořád měl strach, kdy se na to přijde.
Něco podobného bylo v dnešním evangeliu: ten nemocný, posedlý zlým duchem, také nemohl dělat, co sám chtěl. Ovládal ho někdo jiný, zlý. Evangelium o tom říká, že byl ovládaný, posedlý zlým duchem.
A o to jde. Pán Bůh chce, aby lidé žili svobodně a radostně, hezky, beze strachu, aby se rozhodovali samostatně. Proto lidem nabízí svého Ducha a ten osvobozuje lidi z otročení duchu zlému. Osvobozuje k radosti.
Dáme se osvobodit? Odpovězme každý ve svém srdci.
