Náš občasný spolupracovník Lojza nám poslal článek o své cestě do Tater. O tom, co prožil a zažil si můžete přečíst v následujícím článku.
Poslední měsíc smutného a bláznivého roku 2020 byl pro mně velmi divoký. Když moje všechny kolegyně a i velké procento sester, muselo kvůli pozitivnímu testu chtě nechtě zústat 10 dní doma. Tak jsem trávil těch dlouhých deset dní každým dnem v práci, no ale všechno zlé pro něco dobré, a po jedenáctém dni, jsem dostal šest dní volna.
Do ČR jet né že by nebylo nemožné, ale bylo dosti složité, když chtěli testy a nějaké papíry před cestou proč a najak dlouho, kam jedu. Nebyl jsem naladěný tohle absolvovat, tak jsem zůstal na Slovensku. A o destinaci jsem měl jasno - Tatry.
Počasí slibovali na pár dní sluníčkové, tak nač čekat. V sobotu 12:13 odjížděl rychlík, tak jsem se uvelebil
v dost plném vlaku blízko restauračního vozu. Hold 4.5 hodiny je dlouhá doba. V sobotu už jsem nic neplánoval, to jediné co jsem chtěl bylo ubytování, které bylo řešené opět až v průběhu cesty. Jasná jednička byla Levoča, ale asi pán Bůh to chtěl jinak a díky hodinovému zpoždění jsem zůstal v Popradu.
Druhý den obloha bez mráčků, tak jsem sedl na tatranskou železnici a vyrazil směr Starý Smokovec. Z plánu vyjet na Lomnický štít sešlo opět diky covidu, bylo vyprodáno. Tak jsem se spokojil jen z Hrebienkem, kde teda jsem jel poprvé. Ve správách sice strašili číslama a podobně, ale to zřejmě nikoho
netrápilo, protože bylo obrovské množství lidí. No čas strašně rychle běžel a já chtěl stihnout mši svatou v 17:00 v Popradu a pak se také trochu pocourat večerním městem a zahřát se svařákem, punčem.
Další den jsem si nechal ujet tři vlaky než jsem sedl na autobus a odjel do města Stará Lubovňa a od tud za sichravého počasí do 12 km vzdálené Litmanové. K mému překvapení jsem byl jediný kdo se v tomto nečase rozhodl na toto malebné pouní místo jet, když jsem nepotkal ani živáčka. A dokonce i turistické informace byli zavřené. Tak jsem strávil v krásném klidu asi tři hodiny a pak musel dolů do vesnice na autobus. Ale sám sebe jsem překvapil, když bezmála 5 km jsem zvládl za 45 minut. Alespoň cesta do Popradu přes Kežmarok byla o to sladší.
Další den byl na plánu odjezd zpět do Bratislavy. A opět jsem si to spestřil cestou přes Rožnavu, Tornalu, Rímavskou sobotu a Lučenec. Kde jsem byl nucen jednu část cesty nasednout do taxíku a zahájit stíhací jízdu linkového autobusu, který mě pár minut před tím ujel. Takže jsem do cíle dorazil až v deset hodin večer. Ale bylo to několik dní pěkně prožitých, za které Pánu Bohu děkuji!
