Před nedávnem vyvolala rozruch zpráva, že papež František zpřístupnil službu lektorátu a akolytátu ženám. Přinášíme vyjádření kard. Duky, který byl na toto téma vícekrát dotazován a článek spisovatele Karola Dučáka. Toto téma rozebírá komplexně také z historického hlediska....
Dominik Duka:
Jsem v těchto dnech často dotazován
Jsem v těchto dnech často dotazován, co říkám na změnu kanonického práva papežem Františkem, která explicitně umožňuje ženám vykonávat funkci lektorek, akolytek a ministrantek. Asi novináře, dychtící po střetu a mém konzervativním vymezení zklamu: neříkám na to totiž nic, co by stálo za povšimnutí. Pokud někdo sleduje bohoslužby, tak se s touto praxí setkává už po několik desítek let. Ano, je pravda že církevní kodex z osmdesátých let 20. století hovoří o těchto funkcích a aktivitách v mužském rodě, ale příslušné církevní dokumenty mluví i o ženách. Tedy ze strany Svatého Stolce a papeže Františka se nejedná o žádný revoluční krok, ale o určitou novelizaci, která sladí literu předpisů s každodenní praxí.
Spekulace, že papež František otevírá cestu ke kněžskému svěcení žen je z tohoto pohledu mimo téma. Jedná se o něco jiného. Podobně s tvrzením, že by se Katolická církev "konečně" mohla otevřít ženám: ženy u nás běžně vykonávají kaplanskou službu v nemocnicích, věznicích či armádě; když je to potřeba, podávají Eucharistii a dokladem ženského prvku v Církvi mi je i školství, charita i mnohé biskupské úřady (včetně církevního soudu), ve kterých (mnohdy značně) převažují ženy. Skutečně si tedy nemyslím, že bychom co do feminizace Církve byli někde na štíru.
https://www.facebook.com/dominik.duka.3, 14. 1. 2021
Karol Dučák:
Přítomnost žen u oltáře
v historii a současnosti Katolické církve
Papež František dvěma dokumenty, nesoucími datum svátku Křtu Páně (10. ledna 2021), a to apoštolským listem Motu proprio
Spiritus Domini (Duch Páně), a vysvětlujícím doprovodním listem adresovaným prefektovi Kongregace pro nauku víry, kardinálu Ladariovi, oficiálně stanovil otevření služby lektora (služebníka Božího slova) a akolyty (služebníka Eucharistie) i ženám. Jde o rozšířenou praxi v řadě diecézí po celém světě. Papež upravil první paragraf 230. kánonu
Kodexu kanonického práva, ve kterém nahradil slovní spojení „
laičtí muži“ slovem „
laici“, takže současné znění je následovné: „
Laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty; toto udělení služeb jim však nedává právo na vydržování nebo odměnu od Církve.“
Nové znění potvrzuje možnost trvale pověřit těmito službami i ženy a vstupuje v platnost zveřejněním v
L'Osservatore Romano. (Srov.:
Nové Motu proprio rozšiřuje služby lektora a akolyty na ženy)
Tento krok papeže vzbudil pochopitelně velký rozruch i oprávněné obavy především v táboře ultrakonzervativních katolíků, kteří každou, byť nepatrnou změnu v liturgické praxi Církve automaticky považují za důsledek liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu.
Mnozí z nich se ptají, zda vůbec byly někdy v minulosti ženy účastné u oltáře. Odpověď na tuto otázku je však jednoznačně kladná. Ano, ženy zajisté měly jistou míru účasti na liturgii i před Druhým vatikánským koncilem, avšak jen velmi omezenou. A tady je třeba dát za pravdu ultrakonzervativním katolíkům, že při porovnávání současného stavu se situací před pokoncilní liturgickou obnovou vidíme jisté disproporce. Samotný autor článku je znepokojen vývojem, zahájeným pokoncilní liturgickou obnovou a má k němu určité výhrady. Řekněme si však nejprve něco více o historii zapojení žen do liturgie před liturgickou obnovou po Druhém vatikánském koncilu.
Peter Caban, který se systematicky věnuje zkoumání dějin křesťanství, se ve svých publikacích zmiňuje o službě jáhenek (lat. diaconissa, ae, f; gr. diaconos, f - služebnice, pomocnice, žákyně), která byla známá už v prvotní Církvi. V jedné uvádí:
„
Jáhenky byly ženy, které pomáhaly v církevním společenství, staraly se o chudé a nemocné ... Na Západě přinášely jáhenky Eucharistii do domů, zvláště k nemocným. V liturgickém shromáždění podávaly jáhenky kalich ženám, dále se staraly o katechetickou výchovu a dávaly pozor na pořádek v kostelích a oratoriích (ostiaria). Někdy byly jáhenky přítomny při rozhovorech biskupů, presbyterů a jáhnů se ženami. Od třetího století se jejich služba rozšířila i na asistenci při křtu žen... Úkolem jáhenek bylo zavést ženy k jim vyhrazeným místům v kostele, protože nejen ženy a muži seděli v bohoslužebném shromáždění na rozličných místech, ale i odlišné stavy a věkové kategorie (děti, mládež, svobodné ženy, vdané ženy, stařeny) a i panicky žijící muži a ženy (eremité, asketové, panny a vdovy).“ (Caban P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 110 – 111)
O jáhenkách píše Tertulián (TERTULLIANUS,
Ad uxorem I, 7; PL I., 1286), sv. Klement Alexandrijský i Origenes. Jáhenky však nikdy nepatřily mezi kleriky a vždy byly laičkami. Definitivně to stanovil Nicejský koncil v roce 325 ve svém třetím kánonu. Jáhenky „
nikdy nezastávaly služby obsahově totožné se službami svěcených jáhnů podle tridentského chápání, jejich služba neměla nikdy sakramentální charakter, jak je to u mužské služby jáhna.“ (Caban P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku, s. 111)
Služba jáhenek částečně přetrvala „
v společenstvích některých kontemplativních ženských řeholí, např. kartuziánek, kde i v současnosti při slavnostních slibech ve spojitosti se zasvěcením panen přijímají i toto charisma služby. V obřadu to může být vyjádřeno položením štoly, do Druhého vatikánského koncilu i podáním manipulu. Jejich oprávnění jsou: číst epištolu při konventní mši, rozdávat sv. přijímání, v kartuziánském společenství sester číst při komunitním čtení evangelium. Některé prameny říkají, že pokud není u některé bohoslužby přítomen klerik, mohou při rozdávání Eucharistie používat štolu.“ (Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu, s. 67)
Čili summa sumárum:
řeholnice i před Druhým vatikánským koncilem mohly být částečně účastné v liturgii. Mohly dokonce v řeholních společenstvích rozdávat svaté přijímání, číst epištolu při konventní mši, atd. Jejich služba však nikdy neměla sakramentální charakter, jako služba jáhnů. Nikdy nepatřily mezi kleriky a vždy byly laičkami. Toto zůstává platné i nadále a musí zůstat navždy nezměněno.
Je však třeba konstatovat, že pokoncilní vývoj především v katolických zemích Západu nekoresponduje s předkoncilním vývojem a jsou tu jisté disproporce. Zatímco před liturgickou obnovou po Druhém vatikánském koncilu byla služba lektora a akolyty u žen vyhrazena pouze řeholnicím v řadovém oděvu, dnes je situace zcela odlišná a u oltáře často vidíme nezasvěcené ženy v civilním oděvu. Je to diskutabilní zvláště v případě služby akolyty v západních zemích, kde často vidíme nezasvěcené ženy v civilním oděvu rozdávat svaté přijímání. Autor tohoto článku dokonce viděl v Rakousku takové laické ženy přistupovat ke svatostánku a přinášet Eucharistii z něj na oltář, zatímco celebrant byl u oltáře. Toto je již opravdu nepřijatelné a je to dokonce v jednoznačném rozporu s
Všeobecnými pokyny k Římskému misálu.
Co dodat na závěr? V principu nelze považovat službu žen u oltáře za novum. I před pokoncilní liturgickou obnovou, která následovala po Druhém vatikánském koncilu, měly ženy jistou míru účasti na liturgii. Je však nezbytné velmi opatrně přistupovat k jakýmkoli úpravám římské liturgie, protože tyto úpravy mohou přinést více škody než užitku. Upozornit na tuto skutečnost považoval autor článku za svou prioritní morální povinnost.
Karol Dučák
Použitá literatura:
1. Caban, P.:
Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku. Prvé vydanie. Praha: Paulínky, 2013. 136 s. ISBN 978-80-7450-074-9.
2. Caban, P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
3.
Nové Motu proprio rozšiřuje služby lektora a akolyty na ženy. In:
Vatican News. Dostupné z:
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-01/motu-proprio-spiritus-domini-sluzba-lektora-a-akolyty-rozsirena.html.
