Nádherná mariánská antifona "
Salve Regina" má neodmyslitelné místo v životě Církve. Jejím autorem je švábský benediktinský mnich Heřman z Altshausenu, nazývaný také Heřman Mrzák. Přestože měl těžké tělesné postižení, ve středověku se stal duchovní perlou v ostrovním klášteře Reichenau na Bodamském jezeře.
Jeho současníci považovali tohoto všestranného génia za "zázrak století".
Blahoslavený Heřman (Hermann contractus, Herimanus Augiensis, Hermann von Reichenau) se narodil 18. února 1013 v Altshausene (Švábsko). Narodil se jako druhý nejstarší z 15 dětí v rodině, pocházející z vlivného švábského šlechtického rodu hrabat z Altshausenu. K jeho příbuzenstvu z otcovy strany patřil svatý Ulrich, biskup v Augsburgu, který završil svůj svatý život 40 let před Heřmanovým narozením.
Rodina byla velmi zámožná. Heřmanova matka, hluboce zbožná a dobročinná hraběnka Hiltrúda, měla svým příkladem, modlitbou a vírou rozhodující vliv na Heřmanovu lásku k Panně Marii. Po celý život přechovával vůči své matce vroucí náklonnost.
Vznešený šlechtic Heřman byl navenek zjevně zdravé a radostné dítě jako mnohé jiné. Jedna věc ale na něm byla nápadná: jeho výjimečná inteligence. Měl pouze 7 let, když ho - už ochrnutého a pokřiveného - jeho rodiče jako dar Bohu předali do péče benediktinů na ostrově Reichenau. Heřman na den svého příjezdu do Opatství Panny Marie na Reichenau vzpomínal po celý život.
Bylo to 15. září 1020. V období středověku, kdy ještě nebyly univerzity, se v západní části Bodamského jezera nacházelo jedno z nejvýznamnějších míst vzdělanosti v Evropě, rozkvétající centrum umění, vědy a především knižní malby. V klášteře, kde se v ideálním rytmu střídala modlitba, práce a studium a pod bdělým okem jeho duchovního otce učeného opata Berna, který rozpoznal nadání tohoto mládence, našel Heřman to nejpříznivější klima pro rozvoj svých pozoruhodných intelektuálních schopností. Jeho pozdější žák a věrný pomocník Bertold napsal: "
Na základě vlastního pozorování skoro dokonale pochopil všechny umění, především jemné odstíny básnického umění."
Heřman se stal mnichem v Reichenau a brzy dosáhl takového stupně poznání, že se jako 20-letý stal ze žáka učitelem a nakonec jako ředitel klášterní školy "
vyvolal úžas a obdiv těch, kteří ze všech stran přicházeli na jeho vyučování."
U Hermana, který byl stále odkázán na samaritánskou péči spolubratří, se projevovaly symptomy těžké nevyléčitelné nemoci, kvůli které později dostal své příjmení: Heřman Contractus (Mrzák nebo Chromý). Postupně mu ubývala svalová hmota, klouby mu strnuly, končetiny se zdeformovaly. Na přání opata přijal Heřman jako 30letý kněžské svěcení, avšak po krátké době - protože se jeho nepohyblivost stupňovala a zvětšovaly se i jeho bolesti - mohl své kněžství vykonávat pouze duchovně jako živá hostie.
O jeho pokročilém ochrnutí se píše: "
Z místa, na které ho posadili, se bez cizí pomoci nemohl ani pohnout ani se otočit na druhou stranu, jen když ho jeho pomocník posadil do vozíku, mohl v něm shrbený a s velkou námahou něco dělat. Měl ochrnutá i ústa a jazyk, takže dokázal hovořit pouze pomalu a přerušovaně a z úst mu vycházela jen těžko srozumitelná slova."
Pod pečlivým dohledem svého otcovského přítele opata Berna, který si ho velmi vážil a podporoval, zrál Heřman na jednoho z největších učenců středověku. Přestože byl uzavřen ve své klášterní cele, dokázal jeho čilý a nezlomný duch v modlitbě probádat hloubky prostoru a času, vesmíru i světových dějin. Mnohé Heřmanovy vědecké činy v oblasti hudby, matematiky, astronomie a historie jsou považovány za skutečně průkopnické. S velkou námahou, s husím brkem mezi "pokřivenými prsty", ale neúnavně a "se soustředěnou pozorností" napsal tento mistr latinského jazyka především nádherné modlitby a písně, charakteristické svou dojemnou hloubkou a teologickým bohatstvím, zejména mariánské antifony
Salve Regina a
Alma Redemptoris Mater, na které jako nadaný hudebník složil i nápěvy. Na těchto dílech je vidět, že mimo vědeckého výzkumu byl - v duchu svatého Benedikta - v první řadě člověk, který miloval Boha v modlitbě a rozjímání.
Následující skutečná událost ukazuje tohoto blahoslaveného mnicha nejen jako hlubokého mariánského ctitele, ale i jako oblíbeného patrona nemocných a postižených. Tuto událost zaznamenal v roce 1977 páter Beda Feser, někdejší prior cisterciáků ve známé poutnické bazilice Birnau na břehu Bodamského jezera.
Doktor Albert Feser, otec pátra Bedy, působil do 30. let minulého století jako oblastní lékař v nemocnici v Altshausenu. Jednoho dne navštívil pacienta, kterému už nedával žádnou naději, a zjistil, že se těší dobrému zdraví. S velkým podivem našel pod jeho přikrývkou kousek lebeční kosti! Co to mělo znamenat? V nemocnici působily sestry františkánky, které se za tohoto umírajícího pacienta nejen modlily, ale s důvěrou mu vložily pod přikrývku relikvii lebeční kosti blahoslaveného Hermana, kterou měly v té době u sebe.
"
Ano, pane doktore," přiznala jedna sestra, "
když někdo umírá, vždy mu přineseme Heřmana."
Doktor Feser odlomil kousek této relikvie a poslal ho do Konnersreuthu faráři Josefovi Naberovi, duchovnímu vůdci stigmatizované Terezie Neumannové. Během jedné z jejích pátečních extází měl kněz před ni položit neotevřenou obálku s relikvií. Jakmile farář Naber položil obálku na Tereziinu postel, probrala se z extáze, ve které prožívala Ježíšovo utrpení, napřímila se na posteli, radostně pozdravila velkého švábského mariánského ctitele Heřmana a začala si s ním povídat. Tehdy se Terezii zjevila Panna Maria a řekla jí, že na přímluvu blahoslaveného Heřmana v ten den nemusí přetrpět Ježíšovu smrt na kříži.
Při pomyšlení na Heřmanův žalostný tělesný stav můžeme nad jeho tvorbou jen žasnout. Pro benediktinské kláštery vyvinul jednotné notové písmo a výjimečné jsou i jeho matematické spisy, v nichž "
svými vědomostmi a důvtipem překonal všechny předchozí znalce. Nikdo se mu nevyrovnal ani ve výrobě hodin, hudebních nástrojů a mechanických zařízení." Za největší Heřmanovo dílo se považuje jeho kronika světa
Chronikon - od narození Pána Ježíše Krista až po rok Heřmanovy smrti. V té době to bylo nejrozsáhlejší a nejspolehlivější historické dílo, ve kterém poprvé důsledně počítal roky "po Kristově narození."
Heřmana však nikdy nevedla touha po světském uznání, jednoduše prakticky uskutečňoval pravidla své řehole v pravidelném rytmu modlitby a práce - Ora et labora. Jak velký boj musel ale tento mladý muž plný tvůrčí duchovní síly na začátku svádět se svou nemocí! Jaká strastiplná cesta odevzdávání a přijímání, jaká tvrdá škola trpělivosti a mírnosti! Jedno je jisté: Heřman měl dostatek švábského humoru, aby i navzdory svému utrpení a potížím v řeči, "
byl ochoten s radostí se zapojit do každé debaty a dokázal být nesmírně pohotový."
Právě i díky svému ochrnutí se stal vzorným, svatě žijícím řeholníkem, o kterém se mluvilo: "
Vyznačoval se nejpokornější láskou a láskyplnou pokorou, milosrdenstvím v ustavičné radosti ... Pro všechny se stal vším. Všichni milovali tohoto přátelského muže."
Především ale rostla důvěra a víra tohoto ochrnutého mnicha v sílu kříže, že i jeho utrpení sjednocené se Spasitelem přinese ovoce:
"Pane, dej, ať se rozvinou květiny
na mých suchých trnech.
Ty sám si je ovinul
kolem mé hlavy i mého srdce
jako pečeť a závdavek božské lásky.
Daruj život trnové ratolesti bolesti a utrpení.
Dej, ať se rozvinou květiny na mých suchých trnech.
Chci je přinést k tvé matce Marii,
která se jako nevěsta otevřela Duchu svatému
a darovala nám tebe,
nejsvětější plod jejího požehnaného panenství.
Ty, svatá Matko, Panno Maria,
ty jemné světlo v hodinách tísně,
tobě, Pomocnice, Utěšitelko,
Paní a Matko milosrdné lásky,
tobě chci přinést své květiny."
Heřman prokazoval Marii mimořádnou lásku a hlubokou, dětskou důvěru, ona byla jeho útočištěm a byla Orodovnicí, jak ji vzývá v jedné ze svých nejznámějších modliteb: "
Zdrávas zářivá Hvězdo mořská, Maria ... Vyslyš nás, vždyť tvůj Syn si tě ctí a nic ti neodmítne."
Byla pro něj skutečně matkou, jak to sám vyjádřil v
Salve Regina nepřekonatelně intenzivními slovy:
"Zdrávas Královno, Matko milosrdenství;
živote náš i sladkost a naděje naše, zdrávas '.
K tobě voláme, hříšní synové Evy,
v tomto slz údolí sténající, plačící.
A proto tedy, Orodovnice naše,
obrať k nám své milosrdné oči.
A nám Ježíše,
který je požehnaný plod života tvého,
tam ve věčnosti ukaž."
Není vidět v této prosbě především Heřmanovu vlastní bídu a bezmoc v jeho nemoci, celou touhu jeho duše, aby mohl spatřit Ježíše po snášení vyhnanství v tomto žalostně zuboženém těle? I zde se odráží důvěrná zkušenost věrné lásky jeho pozemské matky Hiltrúdy, která odešla na věčnost v roce 1052, dva roky před Heřmanovou smrtí, která svého syna v jeho těžkém postižení vždy bránila. Není divu, že si ji Heřman uctil náhrobním nápisem, kde o ní píše podobnými slovy jako o Panně Marii, že byla "
matka chudých, naději a pomoc svých nejbližších."
V září 1054 Heřman těžce onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice. Přestože měl neustále deset dní nepřetržité bolesti, blížící se konec byl pro tohoto 41-letého mnicha naplněním jeho touhy.
Během jedné noci si ve vytržení četl texty, které mu přiblížily bezvýznamnost celého jeho pozemského působení, a tehdy řekl svému věrnému pomocníkovi mnichovi Bertoldovi: "
Čtení těchto textů mi bylo napomenutím a vyvolalo ve mně takovou touhu po budoucím životě, že všechno pomíjivé považuji za nic , za prázdné a bezcenné." a dodal: "
Příteli můj, ... co nebylo vykonáno pro Boha a s láskou, nemá cenu ... "
Když Heřman přijal svatou zpověď a eucharistického Pána, tento blažený a vynikající Boží muž 24. září v dokonalém štěstí vydechl svého ducha.
Jeden z nejlepších znalců blahoslaveného Heřmana, Dr. Walter Ebner, jako lékař předpokládá, že se při jeho nemoci nejedná o spastické ochrnutí, kterým byl postižen od raného dětství. Vycházeje z detailního popisu jeho ochrnutí, měl
Heřman amyotrofickou laterální sklerózu (ALS).
Heřman z Altshausenu nebyl sice nikdy formálně blahořečen, ale v diecézích Rottenburg a Freiburg ho jako blahoslaveného uctívají. Po celá staletí, především v období baroka, byl tento oblíbený světec v mnoha kostelích a klášterech v okolí Bodamského jezera zobrazován jako autor antifony
Salve Regina. Jak vznikla?
V roce 1146 svatý Bernard, slavný lékař církve a opat z Clairvaux, cestoval po Německu a silou své výřečnosti burcoval obyvatele této země k nutnosti další křížové výpravy za účelem vytrhnout ze železného sevření pohanů ta místa v Palestině, která byla posvěcená stopami a zvlhčená krví našeho svatého Vykupitele. Při přechodu ze Švýcarska, cestou do Štrasburku se svatý Bernard plavil po řece Rýn a na Štědrý den roku 1146 přistál v Spire. Přivítal ho velký průvod lidí mávajícími prapory, duchovenstvem se svým biskupem, oděným v papežském oděvu, a svatému Bernardovi se dostalo projevů úcty od zástupů, které lemovaly ulice města až po majestátní katedrálu.
Tehdy, uprostřed zpěvu sboristů a radostného zvonění zvonů narazil na velkého kazatele svatých válek císaře Konráda a všechna královská knížata dvora, kteří svému slavnému hostu nabídli uvítání. Byla to velkolepá scéna, kdy svatý překročil práh posvátné budovy. Tisíce lidí musely zůstat před budovou, protože světcova skvělá pověst o svatosti a slávě velkých zázraků, které udělal, jakož i jeho pověstná výřečnost, přitahovaly obrovské zástupy zdaleka i zblízka, dychtivé zahlédnout tohoto ctihodného člověka. Když se slavnostní průvod, kterému předcházel kříž a další standardy, pomalu táhl nahoru hlavní uličkou katedrály, sbor s tisíci hlasy skandoval hymnus "
Salve, Regina" nebo "
Zdrávas, svatá královno". Vznešené klenby posvátné budovy, která se rozprostírá nad mnoha oltáři, zářila tisíci světly, vojenská podoba císaře, úctyhodný mír svatých biskupů, dlouhé sbory kněží v bílém oděvu, obrovské zástupy obdivujících lidí, inspirativní tóny hudby a to všechno kromě projevu skutečně katolických srdcí, přemohlo duši svatého Bernarda emocemi intenzivní vděčnosti vůči Bohu a jeho blahoslavené matce.
Když hlasy zpěváků opakovaly poslední slova "
Salve, Regina", následovalo hluboké ticho. Bernard, zasažen inspirací a ohromen nejvyššími pocity zbožnosti vůči Přesvaté Bohorodičce, spontánně zvolal: "
Ó clemens, ó pá, ó dukis Virgo Maria!" To znamená: "
Ó milující, ó sladká Panno Maria!"
Od té chvíle měla "
Salve, Regina" nový konec. Láskyplná slova svatého Bernarda, lékaře s medovým jazykem, jak jej formuje svatá Církev, byla obecně přijata a s vůlí všech byla přidána k "
Salve, Regina", kterou původně složil blahoslavený Heřman mrzák. Tvoří krásný a vhodný konec apostrofu k Matce Boží. V katedrále ve Spire se každý den, od té doby až do dnešního dne, slavnostně zpívá "
Salve, Regina" na památku této posvátné události, která vedla k inspirovanému složení jejího současného konce, a na památku světce, který tato krásná slova vyslovil.
Zdroj: reginamag.com
Převzato z
http://www.lifenews.sk/,
článek z 18. 1. 2021 naleznete
zde.
O tomto světci pojednává kniha, kterou napsala
Maria Calasanz Ziescheová.
Kniha má název
Dokonalá svoboda
Na stránkách Fatymu najdete také článek
Daroval křesťanům „Salve Regina“– Heřman z Altshausen (Heřman Chromý)
Salve Regina / Zdrávas královno
latinský a český text
Původní latinský text
Salve Regina, Mater misericordiae,
vita, dulcedo et spes nostra, salve.
Ad te clamamus exsules filii Hevae
Ad te suspiramus gementes et flentes
in hac lacrimarum valle.
Eia ergo, advocata nostra,
illos tuos misericordes oculos ad nos converte.
Et Jesum, benedictum fructum ventris tui,
nobis post hoc exsilium ostende.
O clemens,
o pia,
o dulcis Virgo Maria.
Český text
Zdrávas Královno, Matko milosrdenství,
živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!
K tobě voláme, vyhnaní synové Evy,
k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce
v tomto slzavém údolí.
A proto, orodovnice naše,
obrať k nám své milosrdné oči
a Ježíše, požehnaný plod života svého,
nám po tomto putování ukaž,
ó milostivá,
ó přivětivá,
ó přesladká Panno, Maria!
