12. 12. nás zasáhla smutná a velice nečekaná zpráva, že zemřel Mons. Adam Rucki, biskupský vikář pro péči o duchovní povolání, spirituál kněží a exercitátor. Otec Adam byl muž velkého srdce, plný víry, lásky a radosti… V tomto článku nabízím rozhovor s otcem Adamem (těsně před jeho smrtí).
Otče Adame, letošní rok pro mnohé z nás není jednoduchý. Po první vlně epidemie na jaře se nyní musíme opět vyrovnávat s neustálou hrozbou nákazy, dodržovat různá nařízení, musíme nosit roušky a nemůžeme se setkávat se svými blízkými tak, jak bychom si přáli. Byl ochromen život ve farnostech a bohoslužby jsme mohli sledovat u televizních obrazovek.
Jak Vy osobně prožíváte toto nelehké období a našel jste si na něm i něco pozitivního?
Celý svět zakouší velké exercicie, věřící i nevěřící. Díky epidemii mnozí pochopili, že nejsou bohy, ale pouze křehkým stvořením, které může být odvoláno kdykoli svým Stvořitelem. Tento zvláštní rok pokládám za jeden velký advent – příchod. Advent vyžaduje ticho. Měli jsme více času na modlitbu, duchovní četbu a adoraci. To nám pomohlo ještě více prohlubovat důvěrný vztah s Ježíšem. V našem křesťanském životě je nejdůležitější vztah s milujícím Bohem. Kdo miluje a je milován, čte přání v očích milované bytosti a všechno je snadné. Bůh k nám přichází v tichu noci do betlémské jeskyně jako Dítě, které vztahuje ručičky ke každému člověku, usmívá se třeba i na zločince, nic si o něm nepomyslí. Dává nám čas, který nám závidí světci v nebi. Oni už čas nemají, ale my ho můžeme proměnit na lásku. Až Děťátko doroste, my budeme proměněni Jeho milostí. Kdo miluje, vždy přichází tiše, jako maminka přichází po špičkách k postýlce spícího děťátka, aby natáhla přikrývku. Stejně tiše přichází k nám náš Spasitel na modlitbě, ve Slově i na oltář, aby nás proměňoval svojí láskou. Můžeme říci, že tento zvláštní rok byl dobou milosti.
Svatá Terezie veliká každý večer vyjádřila radost, že zase je blíže příchodu Ježíše, kterého tolik milovala. Kdo miluje, ten se nebojí. Může se bát milující dívka odejít z domova, aby byla se svým milujícím snoubencem? Pohanský strach není na místě u věřícího křesťana. Když se bojí, nepochopil naši víru. Buď je to samospasitelný člověk, který spoléhá pouze na svoje skutky nebo mu schází důvěra. Malá Terezka spolu se sestrou Faustynou jednohlasně říkají: „Žádný těžký hřích tak nezraňuje Boží srdce jako nedůvěra.“ Apoštol Pavel nesčetněkrát opakuje, že jsme spaseni milostí našeho Pána díky víře. Spása se dokonává na této zemi, kdy Pán proměňuje naše srdce, kdy Duch Svatý rozpaluje naše srdce stále větší láskou k Bohu i k lidem. Svatá Kateřina Sienská zdůrazňuje: „Bůh se dívá jedině na touhu našeho srdce a teprve na druhém místě na naše dílo.“ To je velmi konejšivé. Sv. Augustin říká, že touha po Bohu je nepřetržitou modlitbou. Co se bude dít, když se spojí moje ubohá touha s nekonečnou touhou Snoubence mé duše! Prosme denně o stále hlubší touhu. Tuto modlitbu Bůh vždycky vyslyší.
Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v křesťanské rodině. S úsměvem můžeme říci, že kdo se narodil v garáži, nemusí být ještě řidičem. Když se ohlédnu zpět, vděčím velmi mnoho krásným lidem, s kterými jsem se setkal a učil jsem se u každého z nich. Nejvíce vděčím mamince. Říká se, že víru pijeme s mlékem matky. Bůh byl vždycky u ní na prvním místě přes všechny lidské slabosti. Je-li Bůh na prvním místě, potom všechno v našem životě je na svém správném místě. Snažila se žít podle Boží vůle a mnoho pomáhala ostatním, zvlášť mě dojímal soucit s trpícími. Měli jsme větší hospodářství, práce bylo mnoho a někdy to byly doslova galeje. Našla si čas nejen na modlitbu, ale i duchovní četbu. Nejednou nám sousedky pomáhaly při větších pracích, a když při svačině začaly ty babské řeči, okamžitě začala vyprávět, co přečetla, aby sytila také jejich duše. Dvakrát v týdnu byla v naší dědině večerní mše svatá. I při největších pracích, když se konaly žně, někdo z rodiny musel na bohoslužbu. Když jsme na podzim sklízeli bohatou úrodu, měla v očích slzy vděčnosti a vždy opakovala: „Když budete děti všechno dělat s Pánem, potom v životě zakusíte velké požehnání. Nezapomenu na jeden okamžik, kdy jsem ve svých dvanácti letech musel přenášet ostrevky na snopky z jednoho pole na druhé. Bylo asi 30 stupňů a kamarádi z horního konce se šli koupat do Olzy. V tu chvíli jsem prskl: „Já jsem zde jako galejník, podívej se, jak mám rameno modré od ostrevek.“ Maminka odpověděla: „Že se nehanbíš, podívej se, jak těžký kříž musel nést náš Pán, aby tě spasil.“ Už jsem mlčel a rozjímal. Mám dojem, že pro moji víru mi dala více než kněží a seminář. Nejvíce jsem si cenil u maminky, jak krásně přijímala hromady mladých z Třince, Nebor, Stříteže, Valašských Klobouk, Napajedel a Spytihněvi. Později přijížděli bohoslovci z olomouckého semináře, kteří mívali na chalupě týdenní exercicie nebo ročníkové weekendy. Nikdy neřekla, že je to příliš. Vždy napekla hromady ekologických, drožďových koláčů s množstvím domácího tvarohu, ale nejvíc chutnaly koblihy. Když poctila moje přátele, byl jsem poctěn ještě více já sám, a radost rostla. Měla v paměti maminku Dona Boska, který jí v začátcích své činnosti s mládeží pořádně zatížil.“
Kam nás Bůh vede? Náš cíl je Nebe, domov věčného Otce. Zde na zemi jsme pouze výletníci. Kdo směřuje k tomu cíli, povede bohatý, krásný život, který se stane darem pro druhé. Ve Frýdku na zdi kolem cesty je nápis: „Věci viditelné nasytí pouze tvoje oči, ale neviditelné naplní tvoje srdce.“ Věčnost začíná dnes. Když jdeme cestou lásky, s Láskou se nemineme. Tam na hoře se nebudou ptát na naše plevy, ale na zrno našeho srdce. „Byl jsem hladový, dali jste mi jíst, žíznivý, dali jste mi pít…. co jste udělali pro toho nejmenšího, mně jste učinili.“ Zlodějka smrt nám všechno vezme, ale srdce oloupit nedovede. Buďme nebeskými milionáři, proměňujme náš čas a majetek na lásku. Kdo tomu světu ve velkém zmatku pomůže? Pouze muži a ženy, kterým Bůh rozšířil srdce.
Vánoční svátky budou letos trochu jiné než obvykle. Na co se nejvíc těšíte a co byste popřál sobě i třineckým farníkům?
Doufám, že na vánoční svátky bude v našich kostelích větší množství věřících. Co bych přál sobě i drahým Třinečákům? Aby se v příštím roce konal Štědrý den 365 krát, aby Nebe bylo v našich srdcích, vztazích, v našich rodinách, ve škole i na pracovišti. Kde je Bůh, tam je Nebe. Kéž nám Bůh dá touhu Jana Křtitele, která ho přivedla k řece Jordánu. Tam poznal Beránka – Ježíše, uviděl Ducha svatého, který sestupoval jako holubice, a když uvidí Beránka i Ducha, uslyší také Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, moje milována dcera, ve které mám zalíbení.“ Beránek je mírný, holubice je mírná, Bůh je mírný. Mírnost je skryta v chudobě ducha. Vždycky! Ať i na nás sestoupí Boží mírnost a skrze Holubici, Boží citlivost. Naše srdce proměněné Božím Chlebem, ať je voňavým chlebem, aby každý, kdo si ulomí z našeho srdce, zakusil chuť žít. Buďme hostií pro tento svět, který tolik hladoví a ukažme jim Beránka, jak to udělal Jan Křtitel.
Připravila Hana Worková
Převzato z Třineckého měsíčníku MOST.
