Článek v
Streamu Jacoba Rudenstranda o křesťanských uprchlících, kterým byl zamítnut azyl ve Švédsku a ve Spojeném království, je znepokojující z několika hledisek.
Vlády těchto zemí si totiž nárokují pravomoc určovat křesťanské doktríny. Rozhodují o tom, kdo je křesťan a kdo ne. A to je vysloveně špatné, nesprávné a zlé.
Rudenstrand píše, že v Británii "
vláda cituje verše z Bible" aby dokázala, že křesťanství není náboženstvím pokoje. Úřady ve Švédsku dávají žadatelům o azyl "
kvízy o teologii, aby zjistily, zda jsou skutečně věřící" Některé z těchto otázek jsou však tak komplexní, že by na ně "
nedokázali odpovědět ani zkušení kněží či pastoři". A to je špatně; ještě horší však je, že "
svědectví církví a pastorů se nebere vážně". Církev už nerozhoduje o tom, kdo je křesťanem. Dělá to stát. Stát tedy přebírá kontrolu nad tím, co se pokládá za křesťanství.
Kdo určuje "náboženské zákony"?
Existují nové vývojové trendy, ale jejich motivace je stále stejná. Před čtyřmi lety jsem
reagoval na argument
Franka Bruniho v New York Times, že náboženská svoboda byla dobrá pro věřící "
v kostelních lavicích, u nich doma a v jejich srdci", ale "
pečení koláče, aranžování květin a chození do hostince" už nesouvisí s náboženstvím . Tehdy jsem se Bruniho zeptal: "
Křesťané říkají, že i toto se týká náboženství. Může stát zamítnout nějakou doktrínu křesťanů? Je stát opravdu přesvědčen, že může rozhodovat o křesťanských doktrínách, o křesťanské nauce?" Bruni je nechvalně známý svou nenávistí vůči křesťanům, proto jeho názor nepřekvapuje. Zmíněné věci se však dějí otevřeně a neslýchaným způsobem už v celé Evropě.
Ne že by státní moc nesouhlasila s křesťanskou vírou, ona ji předefinovává. Ve skutečnosti tedy nejsi křesťanem, pokud neřekne stát že jím si.
Křesťanství JE veřejným náboženstvím
Umíme si asi představit, co by nastalo, kdyby vláda zkusila říct Hobby Lobby, že nemá žádnou náboženskou povinnost - a proto ani svobodu - jednat ve své korporátní etice podle křesťanských hodnot. Totéž platí i pro poskytovatele služeb pro křesťanské sňatky.
Je to totéž, jako když stát vyjímá jednotlivce a církve z legislativy, jako je například ještě nerozhodnutý návrh zákona o rovnosti, ale byznys, který vlastní křesťané a podnikají v něm, už ne. Jde o vyslání jasného odkazu:
tvůj byznys nemá s nic společného s tvým náboženstvím a tvé náboženství nemá nic společného s tvým byznysem.
Křesťanství je však veřejným náboženstvím. A bylo jím odjakživa.
Celou jeho nauku a poučení máme aplikovat na naše vztahy a praxi v byznysu, v politice, ve všech oblastech občanské společnosti. Čistě privátní křesťanství je pokřivené a zkažené.
Náboženská svoboda tedy podle správnosti znamená možnost svobodně praktikovat svou víru na veřejnosti. Stát se však i přesto snaží křesťanství stále více izolovat na místech, která jsou pro zbytek společnosti 'neviditelná'.
Administrativa Baracka Obamy a státní tajemnice Hillary Clintonové vypustila v tomto směru zkušební balónky,
hovoříc o "svobodě uctívání" místo o "náboženské svobodě". Křesťanští pozorovatelé tento jejich jazyk odhalili a odsoudili jako porušení Prvního dodatku Ústavy. Čistá 'svoboda uctívání' je jen slabým odvarem ústavního práva na svobodu vyznání a jeho praktikování.
Zasahování do náboženského smýšlení, nejen do praktikování víry!
Věci se však ustavičně zhoršují. Bruni signalizuje změnu svého tvrzení, že "
pečení koláče, aranžování květin a chození do hostince nesouvisí s náboženstvím." Británie a Švédsko zdůrazňují, že jejich "
vlády berou na sebe definici již předefinovaných křesťanských doktrín".
Tady už nejde jen o narušení náboženské praxe, ale o zasahování do náboženského smýšlení. To první je špatné, ale to druhé ještě horší.
Stát má totiž oprávněný zájem o definování toho, co se pokládá za náboženství, právě pro účely Prvního dodatku. Bylo by to jednoduché - a už se to zkouší - vynalézt "
nová náboženství" specificky s účelem výhodně využít práva Prvního dodatku.
Křesťanství je tu však už velmi dlouho. Je veřejným náboženstvím již ode dne seslání Ducha Svatého. Tentokrát stát manipuluje křesťanskou vírou, aby nám odcizil naše nezadatelné právo na První dodatek.
Křesťané, buďme ostražití!
Tady se neútočí pouze na svobodné praktikování křesťanské víry,
ale na naši svobodu
definovat vlastní víru,
smýšlení a nauku, doktrínu.
Zdroj:
https://stream.org/, autor: TOM GILSON
Publikováno 1. června 2019
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 12. 1. 2021 naleznete
zde.
