V Knize Zjevení sv. apoštola Jana 5, 1-10 popisuje sv. Jan knihu, zapečetěnou sedmi pečetěmi, kterou nemůže nikdo otevřít:
A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.
Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“
Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní.
Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní.
Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“
Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.
Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice.
A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.
A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras
a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“
Jde tu o hluboký
liturgický kontext:
čtyři živé bytosti představují čtyři evangelia (Zj 4, 6-7) a Kristus je uprostřed starců (biskupů nebo kněží). Ježíš Kristus se zde prezentuje téměř eucharistickým způsobem: "
Uprostřed starců jsem viděl stát Beránka, který byl jako zabit". A Kristus, prezentovaný tímto způsobem, je klíčem k rozlomení sedmi pečetí a ke zjevení smyslu a významu knihy.
Platí to prakticky pro každý aspekt křesťanského života. Představujeme vám dalších sedm oblastí, kterým plněji porozumíme díky "klíči", kterým je Eucharistie:
1) Klíč k Nové smlouvě
V teologických kruzích se hodně mluví o "smluvní teologii" a křesťanství jako takové často označuje za "Novou smlouvu". Podle tohoto je zvláštní, že Kristus specificky zmiňuje Novou smlouvu v Novém zákoně pouze jedinkrát - při Poslední večeři. Když proměňuje víno na svou Krev, říká: "
Tento kalich je novou smlouvou v mé Krve. Toto čiňte, kdykoli ho budete pít, na mou památku" (1 Kor 11, 25; Mt 26, 28; Mk 14, 24; Lk 22 , 20). Kristus nám tedy říká, že když chceme porozumět Nové smlouvě, musíme hledět na Eucharistii. Pokud uznáváte smluvní teologii, která se nezaměřuje na Eucharistii, nemáte ještě ucelený obraz.
2) Klíč ke Staré smlouvě
Pro současného čtenáře může být Starý zákon dost záhadný - co si pomyslet o všech těch zvířecích obětech a krveprolití na každém kroku? Vysvětlení máme v listu Židům 9, 18-22:
Proto ani první smlouva nebyla uzavřena bez vylití krve;když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.“
Podobně pokropil krví i stánek a všecko bohoslužebné náčiní. Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.
Poslouchejte ozvěnu Kristových slov v celém časoprostoru dějin až u Mojžíše. Když se vrátíme zpět k úryvku ve Starém zákoně, na který se odvolává list Židům, propojení je ještě výraznější (
Ex 24, 7-11):
Potom vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu. Prohlásili: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov.“ Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili.
Celý tento úryvek vyznívá přímo liturgicky: začíná čtením z Písma, z knihy smlouvy. Lidé pak odpovídají určitým druhem vyznání víry. Mojžíš prohlašuje krev, kterou kropí lid, za krev smlouvy, což představuje paralelu s konsekrací Eucharistie. Pak nastává čas na nebeské společenství: Mojžíš spolu se staršími Izraele uvidí Boha, jedí a pijí.
Tento princip si je třeba vždy zachovat v mysli: předzvěsti ve Starém zákoně jsou vždy podřízené jejich naplnění v Novém zákoně. Náznak není nikdy tak velkolepý, jako jeho naplnění ve skutečnosti. Proto i liturgie, kterou Ex 24 jen předvídá, je mnohem úžasnější, než to, že Izraelité viděli Boha, přičemž jedli a pili. Je zřejmé, že toto je jen jedno z míst, na kterých Starý zákon poukazuje na Eucharistii. Už jsem o nich
psal, takže nyní zmíním jen pár z nich:
Mana na poušti (Ex 16) poukazuje na Tělo Kristovo. Ježíš na to navazuje v Jan 6, kde prohlašuje, že On je mnohem více než mana (
Jan 6, 51) a říká: "
Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo za život světa." Invokace v modlitbě 'Otčenáš': "
chléb náš vezdejší dej nám dnes" odkazuje v tomto významu na Krista jako na naši duchovní manu z nebe.
Voda ze skály (Ex 17) poukazuje na Krev Kristovu. Na manu a vodu navazuje sv. Pavel v 1 Kor 10, 3-4, kde na ně odkazuje jako na nadpřirozený pokrm a nápoj Židů.
Přechod (Ex 12) poukazuje na Eucharistii zřejmě tím Nejzřetelnějším způsobem. 1 Kor 5, 7 popisuje Krista jako našeho "Velikonočního (paschálního) Beránka", který byl "obětován". Tato oběť je neoddělitelná od oběti mše svaté, ustanovené při Poslední večeři, která se - vůbec ne náhodou - odehrává během Velikonoc (Lk 22, 15). Konečně i řeč o Eucharistii v Jan 6 se odehrávala během Velikonoc.
Existuje více příkladů, ale jak jsem již řekl, psal jsem o nich
jinde. Prozatím postačí, když řeknu, že bez pochopení Eucharistické oběti nepochopíte nic ze Starého zákona, a už vůbec ne systém jeho krvavých obětí.
3) Klíč ke mši svaté
V 1K 10 naznačuje sv. Pavel trojí paralelu v systému obětování u pohanů, Židů a křesťanů (
1 Kor 10, 16-22):
Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?
Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená?
Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. Chceme snad popudit Pána k žárlivosti? Jsme snad silnější než on?
Začněme pohany. Obětovali zlým duchům na oltáři, který Pavel popisuje jako "stůl zlých duchů". Pak ze "stolu zlých duchů" jedli a z "kalicha zlých duchů" pili, co bylo obětováno, čímž se stali "partnery zlých duchů".
Porovnejme to se Židy v Izraeli. Jejich kněží také obětovali, ale obětovali Bohu, ne zlým duchům. K tomu Pavel poznamenává, že lidé se na oběti účastnili tím, že ji snědli: '
nemají snad ti, co jedí oběti, účast i na oltáři? '
Nyní si všimněme křesťanství. Naši kněží také obětují na oltáři, který Pavel popisuje jako "Pánův stůl". My pak jíme a pijeme tuto oběť. Krev Kristovu Pavel popisuje jako posvátný nápoj, jako "Kalich Páně", během Velikonoc jako "Kalich požehnání". A my, právě tím, že jíme Eucharistickou oběť, máme účast na Kristově Těle a Krvi a na Jeho oběti. Jestli vaše pojetí křesťanství neobsahuje tyto posvátné elementy, týkající se Eucharistie, celá tato paralela se rozpadá. Právě proto se v
Katechismu katolické církve (KKC) říká:
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka.“ (
KKc 1324
Toto je podstatné pro pochopení mše svaté, Boží liturgie a jakékoli jiné křesťanské liturgie. O
liturgii sv. Jakuba se například věří, že je nejstarší stále používanou liturgií. Hymnus cherubů se zde jako součást této liturgie používá pravděpodobně od začátku roku 300 a nádherně vyjadřuje centrálnost Eucharistie (volný překlad): "
Zmlkněte všichni smrtelníci, s bázní a chvěním stůjte a smýšlejte v sobě nadpozemsky - protože Král králů a Pán pánů, Kristus, náš Bůh přichází, aby byl obětován a aby se stal pokrmem pro věřící; se vší mocí a vládou jdou před ním chóry andělů - cherubíni s mnoha očima, serafíni se šesti křídly - zahalují si tváře a hlasitě zpívají hymnus ke slávě: Aleluja, Aleluja, Aleluja ."
Jde tu o vykreslení obrazu božské liturgie jako pozemské ukázky nebeské liturgie, jak se nám předkládá v Knize Zjevení. Srdcem této liturgie je sebeobětování Krista, které se nám dostává v Eucharistii. A právě to vysvětluje paradox "
Beránka, který byl jako zabitý". Nečekáme přece, že zabitý beránek bude stát; čekáme, že bude ležet - mrtvý a poražený. Avšak právě Kristovo obětování sebe sama je Jeho vítězstvím, ne porážkou: "
... když budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě" (
Jan 12, 32). On není jen obětí, ale je zároveň i knězem, na nebeské hostině je hostem, i hostitelem. Sv. Jan Chryzostom zachycuje tuto nebeskou dimenzi v díle
O kněžství (c. 387 AD):
"
Stále si myslíte, že jste na zemi mezi obyčejnými lidmi, když vidíte na oltáři obětovaného Pána, jak kněz stojí a modlí se nad obětí a všichni, kteří Pána ctí, jsou pokrytí Jeho drahocennou Krví purpurové barvy? Nejste přímo přeneseni do nebe, nevyháníte všechno pozemské a živočišné ze své duše a nekontemplujete duchem, osvobozeným od těla a s čistým úmyslem věci, které jsou v nebi? Jaký to úžas! Jaká to láska Boha k člověku! Ten, který sedí na výsostech s Otcem, je v tu hodinu v rukou všech a Sám sebe dává těm, kteří Ho chtějí ochotně a upřímně přijmout. A všechno to se uskutečňuje očima víry! Zdá se vám, že těmito věcmi je třeba raději pohrdat, nebo že mohou být použity proti vám? "
4) Klíč k prvotnímu křesťanství
Eucharistie nebyla pouze klíčem k liturgii prvních křesťanů, ale
klíčem k celému jejich životu a k jejich Církve. Velmi brzy to rozpoznáváme u
sv. Ignáce Antiochijského, studenta sv. apoštola Jana, který v roce Páně 107
používá popírání reálné přítomnosti gnostiky jako důkaz, že nepatří do Církve (volný překlad):
"
Gnostici nepožívají Eucharistii a nemodlí se, protože neuznávají, že Eucharistie je živým Tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, který trpěl za naše hříchy, a jehož Jeho Otec ve své dobrotivosti vzkřísil z mrtvých. A proto si ti, kteří mluví proti tomuto Božímu daru, přivolávají uprostřed svých dišput na sebe smrt. Bylo by však pro ně lepší, kdyby se k této věci stavěli s úctou, aby i oni mohli být jednou vzkříšeni. My se však držme od těchto osob bokem a nemluvme s nimi ani v soukromí, ani na veřejnosti; věnujme pozornost prorokům a nadevše evangeliím, v nichž nám byla zjevena pravda o Umučení Krista a plně dokázané Vzkříšení. Vyhýbejme se však všem rozdělením, protože ony jsou počátkem každého zla."
Ignác se nesnaží své čtenáře přesvědčit, že Eucharistie je opravdu Tělem a Krví Ježíše Krista. Ví, že oni to vědí. Místo toho říká věřícím v Církvi, že jelikož gnostici o tom nejsou přesvědčeni, nemohou s nimi tvořit společenství. Jejich popírání Eucharistie také popisuje jako příčinu jejich duchovní smrti a říká, že by bylo pro ně lepší, kdyby dělali pokání, aby mohli být jednou i oni vzkříšeni.
V roce Páně 180 přichází
s téměř stejným argumentem i
sv. Irenej z Lyonu (mimochodem, první zmínka o pojmu "Trojice" jako popisu Božské přirozenosti, je z roku 181, takže mluvíme o opravdu prvotních křesťanských dějinách). Irenej reaguje na ty, kteří popírají vzkříšení těla křesťanů na konci časů. Jejich názor vyvrací tím, že dokazuje jeho neslučitelnost s Reálnou přítomností Eucharistie:
"
Jak mohou říci, že tělo, které se sytí Tělem a Krví Páně, se zničí a nebude mít účast na životě? Nechte je proto, ať změní svůj názor nebo ať přestanou nabízet zmíněné věci. Náš názor je však v souladu s Eucharistií a Eucharistie je zároveň jeho základem. Důsledně hlásáme jednotu těla a Ducha. Chléb, který vzejde ze země už po vzývání Boha není víc obyčejným chlebem, ale Eucharistií, sestává ze dvou realit - pozemské a nebeské; tak i naše tělo už není po přijetí Eucharistie více pomíjivé, ale má naději na vzkříšení pro věčnost."
Co se stane když někdo nemá tento klíč, vidíme v díle
Octavius od Minucia Felixe (roku Páně 50 až 270). Zde vidíme námitky Římanů vůči křesťanství, které vycházejí z bizarního nepochopení Eucharistie:
"
Průběh iniciace mladých noviců je známý svou ohavností. Nemluvně, pokryté pokrmem, tak že to může oklamat neznalé věci, se umístí před toho, kdo se má poskvrnit jejich obřadem; nemluvně má zabít mladý žák, kterého nutí na pohled neškodnými ranami tlouci po povrchu pokrmu, na kterém se objevují temné a tajuplné rány. Žíznivě a žádostivě - ó hrůza - lížou jeho krev a dychtivě si dělí jeho končetiny. Tato oběť a vědomí hanebnosti je spojuje ve vzájemném mlčení."
Římané si velmi dobře uvědomují, že dítě Kristus je ústředním bodem křesťanství a že na požívání těla a krve pod způsobem chleba a vína něco je. Ale chápou to nesprávně (ať už záměrně nebo nechtěně) tím nejbarbarštějším způsobem jako kanibalismus.
5) Klíč k Církvi
Vraťme se k
1 Kor 10, 17, kde sv. Pavel píše: "
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." Důležité je zde pořadí příčinnosti. Někdy si lidé myslí, že sv. přijímáním oslavujeme fakt, že jsme jedno a protože jsme jedno, dělíme se o tutéž Eucharistii. Sv. Pavel však hovoří opačně:
právě proto, že se dělíme o tutéž Eucharistii, jsme jedním Tělem. Naše jednota v Církvi tedy z tohoto hlediska není jen oslavovaná Eucharistií, ale velmi reálným způsobem je přímo 'způsobená' Eucharistií. Naše církevní společenství je zakořeněné ve svátostném sv. přijímání. Mystické Tělo Kristovo - Církev (Ef 5, 23) má původ ve svátostném Kristově Těle - v Eucharistii. Právě proto se Církev nazývá mystickým Tělem Krista; je zakořeněné ve velkolepém svátostném mystériu. Mějte to na paměti, když budete číst v Písmu z
Listě Efezanům 5, 25-27:
Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
Církev je v srdci tajemství spásy zakořeněná v Eucharistii.
6) Klíč k životu svatých
Mnohé příklady ze života svatých dokazují ústřední postavení Eucharistie v jejich životě. Nejzjevnější jsou ty, ve kterých křesťané za záchranu Nejsv. Svátosti položili svůj život. Sv. Ambrož (340-397) vypráví příběh o svém
bratrovi Satyrovi, který při ztroskotání lodi riskoval raději utonutí, jen aby se zachránil pomocí Eucharistie:
"
Loď se po ztroskotání začala potápět a Satyrus, který ještě nepřijímal Eucharistii, ne proto, že by se bál smrti, ale proto, aby se nerozloučil se životem bez Mystéria, poprosil o nebeskou svátost ty, co ji už přijímali, ale ne ze zvědavosti, ale aby získal pomoc pro svou víru. Uvázal ji do kapesníku a kapesník si dal kolem krku. Vrhl se do moře, ale nehledal žádný kus dřeva z plovoucího vraku lodi, na kterém by se mohl zachránit, protože věřil, že je Eucharistií dostatečně chráněn."
Nebo si vezměme příklad
Tarsicia, 12-letého chlapce ze 3. století. Byl akolyta a nesl nemocnému Eucharistii, když ho napadla skupina pohanských chlapců. Když jim odmítl vydat Svátost, ubili ho k smrti. Papež Damasus I. o něm napsal: "
Když se smyslů zbavený gang vrhl na svatého Tarsicia, který nesl Kristovu svátost, a vyzval ho, aby jim ji ukázal, aby ji mohli zničit, zvolil si raději smrt, než by dovolil zneuctít Boží Tělo."
I mnozí jiní svatí, i když možná méně zjevně, prožívali svůj život 'eucharisticky', v čistotě. Máme sv. Pavla, který říká: "
A kdybych měl i svou krev vylít v oběť a svatou službu vaší víry, raduji se a raduji se s vámi všemi" (
Flp 2, 17); "
Já mám vylít svou krev na oběť, nastává čas mého odchodu" (
2 Tim 4, 6). Zde doslova říká, že se zcela 'rozdá' v oběti. Porovnejme tyto výroky se slovy Krista při poslední večeři: "
Toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny" (
Mk 14, 24). I
sv. Ignác píše Římanům
na cestě za svou mučednickou smrtí:
"
Jsem Boží pšenicí; nechte, ať mě rozdrtí zuby dravých šelem, abych se stal čistým chlebem Krista." Sv. Augustin mluví podobně i o sv. Vavřinci:
"
Římská církev nám dnes připomíná den sv. Vavřince, když pohrdl zuřivým světem a opovrhl lichocením a v obou přemohl pronásledovatele - ďábla. V této Církvi zastával úřad jáhna. V ní podával svatou Kristovu Krev; v ní vylil svou krev pro Kristovo jméno. Sv. apoštol Jan jasně vyslovil tajemství Pánovy večeře, když řekl: "Jako Kristus za nás položil svůj život, tak jsme i my povinni dávat život za bratry." Bratři, sv. Vavřinec to pochopil a uskutečňoval. Co přijal z tohoto stolu, totéž i připravil. Miloval Krista ve svém životě a následoval ho i ve své smrti."
7) Klíč k našemu vlastnímu duchovnímu životu
Každý z 'eucharistických' svatých, které jsem zmiňoval, riskovali svůj život pro Nejsv. Svátost. Ve svém kázání o sv. Vavřinci však Augustin zdůrazňuje:
"V Pánově zahradě, bratři, však nejsou jen růže mučedníků, ale i lilie panen, břečťany manželů a fialky vdov. Žádná skupina lidí si tedy nemá, milovaní, zoufat nad svým povoláním. Kristus trpěl za všechny. Pravdivě se o něm píše: "On chce, aby se všichni lidé zachránili a aby poznali pravdu."
I to, co
Matka Tereza radí kněžím, lze v širším smyslu aplikovat na nás všechny:
"
Protkaní Eucharistií, Boží láskou v Ježíši, ukrytí ve způsobu chleba a vína, můžete prožívat ve velkoleposti, nádheře a pokoře i běžné události každodenního života. V prožívání mše sv. musíte pokračovat i po každodenní liturgii, v upřímné věrnosti i v těch nejmenších věcech vašeho života. Jako kapky oleje, co ustavičně sytí věčné světlo před svatostánkem, tak musí i váš život pokračovat v živém šíření Eucharistie, kterou nabízíte. S tímto chlebem se i vy musíte lámat pro všechny a s tímto kalichem 'vylévat' pro všechny. Milosrdná láska je totiž láska, která jedná."
Sv.
Josemaría dává
několik konkrétních rad, abychom si udrželi Eucharistii jako středobod našeho života:
máme trávit čas, během mše svaté i mimo ni, před Nejsvětější svátostí.
"
Nedokážu pochopit, jak může někdo žít jako křesťan a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem v Jeho slově a v chlebě, v modlitbě a v Eucharistii. Chápu způsob, jakým generace věřících vyjadřovaly svou lásku k Eucharistii, veřejnou úctou vyznáním víry, ale i v tichosti, v kostele, v hloubce svého srdce."
"
Důležité je milovat mši svatou a učinit z ní středobod našeho dne. Pokud se zúčastníme mše svaté, je vysoce pravděpodobné, že s Pánem strávíme i zbytek dne, budeme toužit po Jeho přítomnosti, připraveni jednat jako koná On a milovat jako miluje On. Naučíme se děkovat Pánu, že je s námi neustále, nejen během obětování na oltáři, ale že pro nás ustavičně přebývá ve svatostánku."
"
Svatostánek je pro mě jako Betanie, tiché a příjemné místo, kde žil Kristus. Místo, na kterém Mu můžeme popovídat o svých starostech, trápeních, radostech, jednoduše a přirozeně jako Marta, Marie a Lazar. Vždy se proto zařazuji, když v nějakém městě nebo ve vesnici mohu navštívit kostel se svatostánkem, a sjednotit svou duši s Pánem v Nejsv. Svátosti."
Toto je Eucharistická víra, kterou hlásá Kristus, Starý i Nový zákon, svatí, božská liturgie a Církev po celé věky. Pochopení křesťanství vyžaduje hluboké porozumění tohoto Mystéria.
Zdroj:
www.churchpop.com, 12. 8. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 10. 1. 2021 naleznete
zde.