Zamyšlení nad evangeliem svátku Křtu Páně- cyklus B
Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (Mk 1,6b-11)
KŘESŤANSKÝ ŽIVOT MÁ PŘIPOMÍNAT BOHA
Svátkem Křtu Pána Ježíše úředně končí vánoční doba. Z kostelů se začnou vytrácet betlémy a stromečky, zapomene se na vánoční dárky a život v novém roce začne pulzovat svým nesvátečním rytmem. Mezi vánocemi a tímto dnem uběhlo jen několik dní. Mezi narozením a křtem Ježíše Krista však téměř tři desetiletí. My však každou velkou událost z Ježíšova života si připomínáme každý rok a tak je to i s jeho křtem.
Z přečteného evangelia vidíme, že byl opředený více zvláštními jevy, úkazy i okolnostmi. Každý z nich bychom mohli vzít z předmět našeho nedělního přemýšlení, ale my chceme zůstat schválně při slově „Křest“. Bez ohledu na to, jaký byl křest Jana a jaká je svátost našeho křtu, uvědomujeme si jedno. Všichni, kteří jsme tu, byli jsme jednou někde a někým pokřtěni. Tehdy, v oblečení nemluvňátka, když jsme ani nevěděli, že žijeme, se něco odehrálo v naší duši. Později, když jsme začínali používat rozum, se tato vnitřní skutečnost měla začít projevovat navenek. Apoštol Pavel v listě Galaťanům píše, že „Všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, Krista jste oblékli“. Pokud bychom chtěli tuto hutnou myšlenku proměnit na drobné, tak bychom museli říct, že náš život se musí připodobňovat životu Ježíše Krista, na nás musí být vidět nějakým způsobem, že jsme křesťany. Naše práce, naše chování, rodinný život, společenský život, smysl našeho života, cíl života, to všechno musí nést určitý ráz a charakter, z kterého jiní vidí, že čím vlastně jsme. Dalo by se to vyjádřit i slovy „chovat se a žít křesťansky“. Pokud byste se zahleděli na svůj život z tohoto zorného úhlu, viděli byste, v kolika věcích musí být pokřtěný člověk jiný než ostatní.
Ježíš Kristus říká: „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce, který je v nebi.“ Náš křesťanský život má tedy být pro jiné výzvou a pomůckou, jak se dostat k Bohu, jak poznat Boha, jak ho oslavit a i s ním žít. Stojíme tu tedy před jakýmsi důkazem Boha pomocí pěkného křesťanského života.
Možná nám to ani někdy nepřichází na mysl, že můj život může někoho přivést k Bohu a někoho od něho vzdálit a utvrdit ve své nevíře. Často slyšíme poznámky: ten nebo ta chodí do kostela, modlí se, vyznává víru v Boha, ale na druhé straně dělá věci, které se hluboce protiví spravedlnosti, lásce, mírnosti, duchovní síle atd. A závěr: mám být takovým křesťanem, tak nebudu věřícím člověkem. Samozřejmě, toto je úplně převrácená logika, neboť křesťanství nepozná jen složené ruky a kostel. Známý je příběh ze života Cronina, který byl od víry v Boha velmi vzdálený a na jedné své lékařské stanici měl sestru, která vynikala obětavostí a láskou. Byla placena velmi bídně. Jendou se ji Cronin zeptal: „Sestřičko, jak můžete toto všechno dělat za ten žebrácký plat?“ Ona odpověděla: „Já to nedělám pro peníze, ale pro Boha.“ Lékařem otřásla tato slova a byli jednou velkou zastávkou při jeho hledání Boha. Nakonec ho i našel.
