Krátce po plošném zavádění eutanazie v Evropě přišla korona a všude bylo slyšet věty: "
Záchrana života je absolutní hodnotou."
Doufám, že mi to vysvětlíte, protože jsem v tom rozporu ztracený: Ještě v únoru tohoto roku začaly poprvé velké evropské země legalizovat eutanazii, již od března však více či méně všechny evropské vlády vynakládají nevídané sumy na to, aby své občany chránily před koronavirem.
2020 jako přelomový rok
V obou případech jde většinou o život zranitelných, křehkých, nemocných, starých lidi. V některých případech to bude tak, že člověk se může klidně na přání nechat zabít státem, tentýž stát jej však na koronu zuby nehty nenechá zemřít. Jsou to dva velmi silné a relativně nové trendy. Není mezi nimi patrná souvislost a právě proto jsem z toho tak zmatený. Zdá se mi, že naše společnosti vysílají zcela rozporné poselství o hodnotě života.
V tématu eutanazie nastal v roce 2020 klíčový průlom. Asistovaná sebevražda byla dosud přípustná pouze ve čtyřech malých a středních zemích: v Holandsku, Belgii, Švýcarsku a Lucembursku. Zvláště belgický model, který přinesl takovou kulturní změnu, až se ekonomicky neužitečný člověk začíná stydět, když se nenechá včas eutanázovat, byl mimo Belgii často vnímán jako pochmurná exotika. Když necháme stranou rozličné legislativy švýcarských kantonů, v uplynukých deseti letech nepřibyla žádná země, která by byla "pro-eutanazie".
Na triumfální pochod to prostě nevypadalo.
No a pak přišel vítězný únor. 12. února hlasovalo 201 z 350 poslanců španělského parlamentu pro zavedení eutanazie, pro byla celá levice a všichni separatisté. 21. února našla eutanazie poprvé většinu i v parlamentu levicového Portugalska. A 26. února zrušil Ústavní soud Spolkové republiky Německa zákaz asistované sebevraždy. Teď to půjde rychle, společenská atmosféra se mění i v bývalých katolických baštách.
Pak přišla korona. Nebudu polemizovat s Lockdownami, které se udály v březnu a v dubnu, politici se rozhodovali podle dostupných informací i pod vlivem mezinárodní psychózy, udělali raději více než méně a následně nevěděli a stále nevědí, jak z toho ven. Ukázalo se, že nejtvrdší blackoutisté šli v průzkumech vzhůru, takže se prosadila ta tvrdá linie, voliči si sami vybrali.
Hle, necelý měsíc po začátku plošného zavádění eutanazie v Evropě bylo všude slyšet věty jako tato: "
Záchrana života je absolutní hodnotou." Zní to překrásně, hned bych si to dal na tričko, jen je to levná lež. I v nejštědřejším sociálním systému existuje pro každou operaci a na každé léčení strop. Tyto stropy jsou často ukryty. Množství hasičských vozů na našich letištích se určuje například tak, že sazba na lidský život je milion dolarů. To je ještě velkorysá kalkulace. Jaká je sazba pro Afričana žijícího pod hrozbou malárie?
Cena roku zdravého života
Historie lidstva je bohatá na morové pohromy, i na horší než je ta dnešní, na žádný mor se nevyložila taková částka, při žádném se nezavřel celý svět. Proto je paradoxní, že ani v devátém měsíci korony pořádně nezačala debata o hodnotě lidského života. Je to tabu. Každý život je třeba zachránit, tečka. Po té větě už není co dodat. Jinak jsi obluda.
Jedinou evropskou zemí, ve které jsem zachytil náznak takové debaty, je chladné, nesympatické, kšeftářské Nizozemsko. Debatu začal vědec, "výzkumník rizik" z institutu "Crisislab", který radí nizozemským samosprávám a DSS-kám, nikoli však nizozemské vládě. Ira Helsloot vypočítal ještě v březnu, že Nizozemsko na koronu utrácí "za každý získaný rok zdravého života osm milionů eur", takže stonásobek běžné částky. Když jsme si s Helslootem koncem dubna psali, vyšla mu už částka 90 milionů eur za každý získaný rok zdravého života.
Odporný chrapoun, vypočítá si cenu lidského života, takový byl můj první pocit a takto ho asi vnímáte i vy. Mám vůči takové matematice výhrady, proměnné se neustále mění, Helsloot je dnes určitě už u úplně jiné částky, a osobně nesouhlasím ani s konceptem "zdravého roku života". Zdravý život, nezdravý život, to je nebezpečné rozlišování.
Holandská matematika však otevírá palčivé otázky o našem hodnotovém systému. Během korony jsme začali počítat v jiných jednotkách než holandský profesor, v získaných měsících života, v získaných týdnech.
Když se za rok ukáže, že úmrtnost v zemích, kde zemřelo žalostně mnoho starých lidí v DSS-kách, se v průměru roku 2020 velmi neliší od jiných let, neboť na jaře zemřeli na koronu hlavně ti, kteří by jinak zemřeli příští zimu, kdo bude mít morální převahu? Kdo bude mít pravdu?
Je to nepříjemná, až mrazivá otázka. Mně se na ni nechce odpovědět. Nechci být tím, kdo rozhodne, jestli něčí babička nebo něčí dědeček žije o pololetí déle nebo zemře o půl roku dřív a kolik ten půlrok může stát. Mám dvě babičky po devadesátce a cením si toto privilegium.
Jako společnost však musíme najít odpověď. A musíme si při tom uvědomit, že jsme se hodnotově posunuli, a to všichni.
Zapomenuté pandemie
Poslední světovou pandemií totiž nebyla ta často citovaná španělská chřipka, která skosila miliony mladých mužů, ale
hongkongská chřipka, která zabila pouze v Německu sedminásobné množství Němců než korona.
Samozřejmě, toto porovnávání kulhá, neboť v letech 1968-1970 nezavřeli v Evropě nic, ba ani na titulcích novin se mor neobjevil, nikoho to nezajímalo. Bylo to jen deset let po asijské chřipce, která nemilosrdně zabila těhotné ženy, a na hongkongskou chřipku zemřeli převážně staří a nemocní lidé. Naše poslední pandemie je zcela zapomenuta, ani svědci doby o ní nevědí.
Jak je to možné? Jeden belgický deník nabídl na to dvě odpovědi:
1. Atmosféra ve společnosti byla jiná, byl rok 1968, sexuální revoluce, mládež se proláskovala do světlého zítřka, co jim bylo po nějaké smrtící chřipce.
2. Tehdy - někteří z nás už byli na světě - to prý nebylo považováno za tragédii, když člověk zemře po 65. roku života.
Dnešní Evropa je jinde a není to špatně. Naopak, je to od nás krásné, že bojujeme ještě i o 90-letý život, alespoň doma v Evropě. Jsme možná nejhumánnějšími v dějinách lidského rodu, na druhé straně však povyšujeme potrat na lidské právo a zavádíme možnost asistovaně zabít naše staré a nemocné, jejichž život je nám jinak tak drahý.
Nejde mi to do hlavy, nechápu ten vnitřní rozpor hodnotových trendů. Najde se někdo, kdo mi vysvětlí naše časy? Klidně pod článkem, budu vděčný.
Martin Leidenfrost
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 27. 8. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 4. 1. 2021)
