Pokud onemocní naše dítě, myslím, když onemocní těžce tělesně, jsme ochotni pro něj udělat cokoliv. Navštívit specialisty, žádáme, aby nám o dané nemoci řekli co nejvíce informací, souhlasíme s hospitalizací, operací, seženeme nejkvalitnější léky, probdíme u nemocného dny a noci, jsme ochotni obětovat všechny úspory, ba si i půjčit ...
Vynaložíme VŠECHNO úsilí k tomu , abychom nic nezanedbali, abychom mu co nejvíce pomohli ... Včetně modliteb a obětování se ...
Když ale onemocní naše dítě po duchovní stránce, a jeho duše je ohrožena pro věčné spasení, tváříme se, že se nic neděje ...
NIKDO NEBIJE NA POPLACH !!!
* Je tak těžké, mluvit s dospělými dětmi, o tom, že žijí v jiném než manželském svazku?
* Je tak těžké hovořit o posvátnosti manželství?
* Je tak těžké říct VLASTNÍM DĚTEM, že žijí v těžkém hříchu?
* Že jejich duše je v životu ohrožujícím stavu?
* Že se dobrovolně odlučují od stolu Páně?
* Že se dobrovolně vzdávají Nejsvětější Eucharistie?
* Že se vědomě obírají o Pánovo požehnání?
* Že neprožívají život tak, jak za ně při svatém křtu rodiče a kmotři slibovali Pánu?
Rodiče, jak milujeme vlastní děti, když je nám lhostejné, v jakém stavu je jejich duše?
Nemohu být přece veselá, když vím, že mé dítě umírá ... Na těžkou chorobu, horší než malomocenství, že stojí nad pekelnou propastí ...
Milí rodiče, kdo naše dítě vytrhne z rukou ďábla, který se těší, že mu tato duše už - už patří?
Svatým křtem a Svátostí biřmování jsme se stali Božími dětmi, proto se snažme žít jako opravdu Boží děti.
Království Boží je připraveno i pro naše děti ... Nebo o to nestojíme?
Převzato z
FC - Marta Durániková,
článek naleznete
zde.
