Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle po narození Páně- cyklus B
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, nesvět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:“Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. ( Jan 1,1-18)
Kdybychom byli vyzváni, abychom něco pověděli o narození Pána Ježíše, začali bychom vyprávět o narození v Betlémě a o betlémských pastýřích. O tom můžeme číst v evangeliu Lukášovu. Někteří by přidali to, co je v evangeliu Matoušově, a připomněli si také mudrce od východu, kteří přišli do Betléma. Ano, v těchto dvou evangeliích jsou zprávy o narození a dětství Ježíšově. Ostatní evangelisté o narození žádnou zprávu nemají. Ale mohli bychom říci, že evangelista Jan má také vánoční evangelium. Je to začátek jeho spisu, evangelium, které jsme dnes slyšeli. Není v něm žádný epický popis událostí, ale je to učená filosofická nebo teologická úvaha o významu příchodu Pána Ježíše na svět. Použity jsou zde tehdy běžné filosofické pojmy jako třeba termín Slovo, v původním řeckém textu to zní Logos a znamená nejen slovo, ale také myšlenku, moudrost, rozum, pořádek. Tento termín zazněl v začátku Janova evangelia čtyřikrát a měl za cíl vyjádřit význam Ježíšova příchodu na svět. I starozákonní kniha Přísloví nebo kniha Sirachovcova, tam kde píše o Boží moudrosti, používá tohoto pojmu. Boží moudrost se vtělila mezi lidi. Největší zázrak, který se kdy stal, je ten, že Slovo Boží se stává skutečností, bere na sebe naše lidské tělo, nějaký čas žije a projevuje se takto ztělesněně mezi námi.
Neměli bychom se o Vánocích spokojit jen s tím, jak nám lidová zbožnost a tradice vyjádřila příchod Ježíše na tento svět, ale měli bychom pochopit hlouběji, co se stalo. Nejde jen o děťátko, nejde ani o proroka, učitele a kazatele, ale jde o ztělesnění Božího Slova. Bůh přichází v Ježíši Kristu k nám. To nám připomíná ta hluboká a známá věta ze začátku Janova evangelia.
„Slovo se stalo tělem.“
Jiná myšlenka z evangelia nám ukazuje, jak byl Ježíš přijat zde ve světě. První vánoce nebyly žádnou poezií a Jan to vyjádřil větou:
„Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Lidová tvořivost nám v množství figurek v Betlémě a ve zpěvech o velké radosti z Ježíšova narození ukazuje, jako by se všichni radovali a v Ježíši poznali Spasitele. Ve skutečnosti tomu tak nebylo tehdy a není tomu ani dodnes. Vánoce nejsou jen poezie, ale realita.
Když přišel Pán Ježíš na svět, nepřišel do něčeho neznámého a cizího. Svět byl stvořen jeho prostřednictvím, jak jsme slyšeli nejen v dnešním evangeliu, ale i v epištole. Přišel tedy do svého vlastního, neboť svět byl učiněn skrze něho a pro něho. Ale mnozí ho nepoznali a neuvěřili v něho. A ti, kteří z vyvoleného národa, ač zvlášť připravováni na příchod Mesiáše, nebyli žádným velkým množstvím. Ježíš nebyl přijat a poznán právě pro svou poníženost a služebnost. Nepohoršujme se však nad tím, že kněží, zákoníci a představitelé židovského národa ve své většině víru nepřijali, mysleme i na nás a lidi kolem nás. Mnozí možná přišli o Vánocích do našich kostelů, ale i oni většinou nevěří a nepřijímají Pána Ježíše jako svého Spasitele, ale jako součást vánoční poezie a tradice. Matrikoví a nevěrní křesťané by mohli být dnes těmi vlastními, kteří ho nepřijali.
Naše úvaha však nesmí vyznít smutně. Vánoce jsou opravdu dobou radosti. Janovo evangelium nám zvěstuje, že přes všechnu nepřízeň a neochotu ze strany lidí se Boží Slovo, plán, moudrost prosadí. Byli a jsou takoví, kteří Pána Ježíše skutečně a opravdově přijímají. Slyšeli jsme:
„Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Blaze těm, kteří Pána Ježíše přijali.
Co to však znamená přijmout Pána Ježíše? Především v něho a jemu věřit. Proto nám evangelista napsal, že Božími dětmi se mohou stát ti,
„kdo věří v jeho jméno“. Tato víra musí prostoupit celý náš život, musí být osobní, musí se projevit také poslušností a následováním Pána Ježíše. Nestačí jen vánoční sentiment.
Dále znamená přijmout Pána Ježíše nežít jen hmotným, přízemním, sobeckým a pudovým životem, ale žít ze Slova Božího, žít Boží Slovo, uvádět je ve skutek, aby se i mezi námi Boží Slovo stávalo skutečností. Proto bylo napsáno o těch, kteří přijali Pána Ježíše, že
„se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ Jestliže se pro nás Boží Syn stal člověkem, i my se máme stát Božími dětmi.
Kéž bychom se dovedli hlouběji zamýšlet nad vánočním tajemstvím, podobně jako evangelista Jan, aby narození a příchod Pána Ježíše byl pro nás něčím významným a hlubokým a trvalým, i když pominou vánoční svátky a odstrojíme stromeček a odstraníme betlém.