Zpočátku téměř nepozorovaně, potom ale s přibývající důsledností se Evropa odcizila svým křesťanským základům a vydala
se na cestu lidmi vytvořeného blahobytu – pryč od Boha. Neukazují snad krize našich dnů zřetelně na to, že obrácení je nutnou
a jedinou nadějí?
Milý čtenáři, všichni jsme už
jako děti měli rádi příběhy.
A dodnes posloucháme raději
napínavé historky než únavné, abstraktní
přednášky. Také v prostých pohádkách
se většinou skrývá hlubší smysl.
Tak se dnes odvažuji vyprávět vám jeden
příběh ze Starého zákona – starý příběh
pro nový věk. Ve 2. knize královské v kapitole
22 a 23 (1–30) se vypráví:
Velekněz Chilkijáš nalezl jednu zapomenutou
a také jemu už neznámou knihu
o zákonu Božím. Rozechvělý dal tu knihu
Šáfanovi, státnímu písaři, a ten z ní předčítal králi. Král byl otřesen. Dal náboženským
autoritám příkaz: „Běžte a zeptejte
se Pána za mne, za národ a za celé Judsko
na tu knihu, která byla nalezena.“ Král to
zdůvodnil: „Hněv Pána se musí rozhořet
proti nám, protože naši otcové neposlouchali
slova této knihy a nekonali to, co je
v ní napsáno.“
Šel k prorokyni Chuldě a ta řekla: „To
praví Hospodin: Uvedu zlo na toto místo
a na jeho obyvatele podle slov té knihy,
kterou četl judský král. Protože mě opustili
a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě
uráželi vším tím, co svýma rukama udělali,
roznítilo se mé rozhořčení na toto místo
a neuhasne.“
Králi samému Chulda vzkázala: „Slovy,
která jsi slyšel, tvé srdce zjihlo. Pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel,
co jsem mluvil proti tomu místu a proti jeho
obyvatelům… Proto jsem tě vyslyšel.“
Potom nechal král předčítat text této
knihy. On sám uzavřel přede vším lidem
smlouvu s Bohem: „Bude následovat Hospodina
a zachovávat jeho příkazy, svědectví
a nařízení z celého srdce a z celé duše
a plnit slova této smlouvy, jak jsou napsána v této knize. Všechen lid se za smlouvu
postaví.“
Pak se stalo, že král nechal všechny
kněze modloslužebníky sesadit, a některé
dokonce usmrtit, jejich kultovní místa
zničit, všechny modly, Baala a jejich předměty
posbírat a spálit. Pak ale poručil král
všemu lidu: „Slavte slavnost Paschy k poctě
Hospodina, vašeho Boha, jak je předepsáno
v této knize smlouvy.“
Tento příběh pochází z jiné doby, z jiné
kultury a jiné společnosti. Ano, určitě,
je však otázka, jestli se tento příběh nedá
velmi lehce srovnávat s námi ve 21. století,
ba přímo si to žádá, protože starý příběh vyvolává pro nás nové otázky:
Mohla by být také dnes nějaká kniha,
která by zpochybnila náš způsob života?
Kdo by mohl být dnešním Chilkijášem,
který by ji objevil a skrze dnešní vládce
uvedl ve známost? Když si někdo myslí,
že poznává hrozící znamení doby – není
v tom naděje? Co by se muselo stát, kdo
by musel něco udělat, aby se naděje stala
skutečností?
Dějiny jsou vlastně tak jasné, že odpovědi
na otázky přicházejí jakoby samy
od sebe:
Dnešním Chilkijášem může být v první
řadě katolická církev a všichni ti, kteří
s ní sdílejí víru v přikázání Boží a jejichž
obsahu také rozumí, protože je poznali
s Benediktem XVI. jako „humánní ekologii“,
jako zákon „spravedlivého postoje
člověka k sobě samému“. Z toho se odvodí
nový, změněný duch doby, jiná politická
korektnost, která odmítne jedovatou
směs ideologií, jež dnes vládne.
Nositeli naděje takového biblického
myšlení, tohoto „nového“ myšlení, by měli být teologové a filosofové „zdravého rozumu“.
Roli kajícného krále by měli převzít
ti politikové a také biskupové, kteří
pochopili, že nejenom řečnění, ale také
mlčení může být hříšné, když držitel strážného úřadu vidí přicházet nepřítele, ale nevaruje,
aby se nedostal na pranýř médií.
Ti cizí bůžkové, kteří by měli být společně
odmítnuti, jsou panující lobby, která
proměňují lidský život v divočinu, zavádějí
absurdity, jako je homosexuální
„manželství“, a chtějí pomocí genderu ve
svém opojení moci vytvořit nového, člověkem samým vytvořeného člověka, s jiným
„stavebním plánem“, než je ten, který zní:
„Bůh stvořil člověka jako muže a ženu!“
Tak naléhavě nutné nové zhodnocení
našeho života by mohlo a mělo být vedeno
varujícími prorockými slovy, jako je
třeba: „Budou pykat, protože vlastní sílu
povýšili na svého boha.“ (srov. Hab 1,11)
Při této „síle“, z níž udělali modlu, bychom
mohli připomenout nemorální biotechniky
dneška, nebo také hořkou ironii
proroka Jeremiáše: „Jsou to děti, jež neuvažují,
nerozlišují; jsou moudré na to,
aby konaly zlo, dobro však konat nedovedou.“
(Jer 4,22)
Ovšem, takové obrácení se dá těžko
představit. Vytvářet strach není dobrým
prostředkem pro svět a jeho ozdravení.
Je to pravda, ale strkat hlavu do písku,
když nebezpečí už cítíme na vlastním těle, není také dobré. Neděláme to ani v jiných
otázkách, nýbrž pozorujeme, ptáme
se proč a hledáme naději na udržení míru,
svého životního prostředí a svého zdraví.
Když se „necháme obměkčit“ jako
onen král v příběhu, máme jistou naději: Bůh se smiluje také nad naší dobou,
jako to dělal vždy znovu, a rád to znovu
udělá! To není prázdné přání a „lepší domněnka“ jako předpověď počasí na příští týden, nýbrž jistá naděje. To potvrzují
také poselství z Fatimy.
„Jestli je to možné, obraťte se,“ říká někdy naše GPS v autě. Bible to řekla daleko
dříve a častěji a předložila také možnost, jak to udělat. Udělala to názorně
a doslova, aby nám tím pomohla dosáhnout
cíle našeho doufání. Nebylo by rozumné
zkusit to?
Vyšlo v časopise Světlo 6. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK