Bůh se smiluje také nad naší dobou

Zpočátku téměř nepozorovaně, potom ale s přibývající důsledností se Evropa odcizila svým křesťanským základům a vydala se na cestu lidmi vytvořeného blahobytu – pryč od Boha. Neukazují snad krize našich dnů zřetelně na to, že obrácení je nutnou a jedinou nadějí?



Milý čtenáři, všichni jsme už jako děti měli rádi příběhy. A dodnes posloucháme raději napínavé historky než únavné, abstraktní přednášky. Také v prostých pohádkách se většinou skrývá hlubší smysl. Tak se dnes odvažuji vyprávět vám jeden příběh ze Starého zákona – starý příběh pro nový věk. Ve 2. knize královské v kapitole 22 a 23 (1–30) se vypráví:

Velekněz Chilkijáš nalezl jednu zapomenutou a také jemu už neznámou knihu o zákonu Božím. Rozechvělý dal tu knihu Šáfanovi, státnímu písaři, a ten z ní předčítal králi. Král byl otřesen. Dal náboženským autoritám příkaz: „Běžte a zeptejte se Pána za mne, za národ a za celé Judsko na tu knihu, která byla nalezena.“ Král to zdůvodnil: „Hněv Pána se musí rozhořet proti nám, protože naši otcové neposlouchali slova této knihy a nekonali to, co je v ní napsáno.“

Šel k prorokyni Chuldě a ta řekla: „To praví Hospodin: Uvedu zlo na toto místo a na jeho obyvatele podle slov té knihy, kterou četl judský král. Protože mě opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne.“

Králi samému Chulda vzkázala: „Slovy, která jsi slyšel, tvé srdce zjihlo. Pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomu místu a proti jeho obyvatelům… Proto jsem tě vyslyšel.“

Potom nechal král předčítat text této knihy. On sám uzavřel přede vším lidem smlouvu s Bohem: „Bude následovat Hospodina a zachovávat jeho příkazy, svědectví a nařízení z celého srdce a z celé duše a plnit slova této smlouvy, jak jsou napsána v této knize. Všechen lid se za smlouvu postaví.“

Pak se stalo, že král nechal všechny kněze modloslužebníky sesadit, a některé dokonce usmrtit, jejich kultovní místa zničit, všechny modly, Baala a jejich předměty posbírat a spálit. Pak ale poručil král všemu lidu: „Slavte slavnost Paschy k poctě Hospodina, vašeho Boha, jak je předepsáno v této knize smlouvy.“

Tento příběh pochází z jiné doby, z jiné kultury a jiné společnosti. Ano, určitě, je však otázka, jestli se tento příběh nedá velmi lehce srovnávat s námi ve 21. století, ba přímo si to žádá, protože starý příběh vyvolává pro nás nové otázky:

Mohla by být také dnes nějaká kniha, která by zpochybnila náš způsob života? Kdo by mohl být dnešním Chilkijášem, který by ji objevil a skrze dnešní vládce uvedl ve známost? Když si někdo myslí, že poznává hrozící znamení doby – není v tom naděje? Co by se muselo stát, kdo by musel něco udělat, aby se naděje stala skutečností?

Dějiny jsou vlastně tak jasné, že odpovědi na otázky přicházejí jakoby samy od sebe:

Dnešním Chilkijášem může být v první řadě katolická církev a všichni ti, kteří s ní sdílejí víru v přikázání Boží a jejichž obsahu také rozumí, protože je poznali s Benediktem XVI. jako „humánní ekologii“, jako zákon „spravedlivého postoje člověka k sobě samému“. Z toho se odvodí nový, změněný duch doby, jiná politická korektnost, která odmítne jedovatou směs ideologií, jež dnes vládne.

Nositeli naděje takového biblického myšlení, tohoto „nového“ myšlení, by měli být teologové a filosofové „zdravého rozumu“. Roli kajícného krále by měli převzít ti politikové a také biskupové, kteří pochopili, že nejenom řečnění, ale také mlčení může být hříšné, když držitel strážného úřadu vidí přicházet nepřítele, ale nevaruje, aby se nedostal na pranýř médií.

Ti cizí bůžkové, kteří by měli být společně odmítnuti, jsou panující lobby, která proměňují lidský život v divočinu, zavádějí absurdity, jako je homosexuální „manželství“, a chtějí pomocí genderu ve svém opojení moci vytvořit nového, člověkem samým vytvořeného člověka, s jiným „stavebním plánem“, než je ten, který zní: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu!“

Tak naléhavě nutné nové zhodnocení našeho života by mohlo a mělo být vedeno varujícími prorockými slovy, jako je třeba: „Budou pykat, protože vlastní sílu povýšili na svého boha.“ (srov. Hab 1,11)

Při této „síle“, z níž udělali modlu, bychom mohli připomenout nemorální biotechniky dneška, nebo také hořkou ironii proroka Jeremiáše: „Jsou to děti, jež neuvažují, nerozlišují; jsou moudré na to, aby konaly zlo, dobro však konat nedovedou.“ (Jer 4,22)

Ovšem, takové obrácení se dá těžko představit. Vytvářet strach není dobrým prostředkem pro svět a jeho ozdravení. Je to pravda, ale strkat hlavu do písku, když nebezpečí už cítíme na vlastním těle, není také dobré. Neděláme to ani v jiných otázkách, nýbrž pozorujeme, ptáme se proč a hledáme naději na udržení míru, svého životního prostředí a svého zdraví.

Když se „necháme obměkčit“ jako onen král v příběhu, máme jistou naději: Bůh se smiluje také nad naší dobou, jako to dělal vždy znovu, a rád to znovu udělá! To není prázdné přání a „lepší domněnka“ jako předpověď počasí na příští týden, nýbrž jistá naděje. To potvrzují také poselství z Fatimy.

„Jestli je to možné, obraťte se,“ říká někdy naše GPS v autě. Bible to řekla daleko dříve a častěji a předložila také možnost, jak to udělat. Udělala to názorně a doslova, aby nám tím pomohla dosáhnout cíle našeho doufání. Nebylo by rozumné zkusit to?





Vyšlo v časopise Světlo 6. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK