Krajní situace existenční nouze jsou výzvami, které často přesáhnou možnosti
člověka. Ten, kdo je zakotven v důvěrném společenství, jakým je rodina, může zmobilizovat
naději lépe a může situaci překonat. Christa Mevesová to ilustruje na jednom
dojemném příkladu.
Vidíte to přece sami,“ říká lékař manželům, kteří napjatě sedí před ním. „V podstatě
nám nezbývá ani minuta, abychom
čekali s operací. Samotnou dialýzou to vaše ledviny nezvládnou. Potřebujeme – pokud
možno už dnes – předběžná vyšetření
dárců. Řekli jste, že jste se už rozhodli, že
by se ve vaší velké rodině našli dárci, ale
tyto osoby by se měly nejpozději zítra ráno dostavit sem na kliniku k prvním předběžným
vyšetřením, protože je nepravdě-
podobné, že bychom ihned našli nejlepší
ledvinu, která by byla vhodná k vaší. Říkám
vám už teď: Zeptejte se příbuzných, nejpravděpodobněji
najdeme vhodný orgán.“
Ještě v šoku sedí Berthold, ledvinový
pacient, a jeho žena Clarissa ve svém
autě po naprosto jasném vyjádření nefrologa.
„Musíme je hned obvolat,“ začíná
mluvit jako první manželka. Myslí tím tři
bratry Bertholdovy. Dva bydlí nablízku,
ale „Andreas by si musel ihned zařídit let
ze Stuttgartu do Berlína,“ říká Clarissa.
„Ano, musí se neprodleně přihlásit,“
přikyvuje Berthold a poslouchá obšťastňující hlas své ženy, která už začíná telefonovat:
„Ano, jasně, děkujeme ti,“
a k Bertholdovi pokračuje: „Už si objednal
pilota. Ještě dnes přistane u nás.“
„Ale nevynecháme z toho raději matku?“
říká Berthold, který už nastartoval
auto. „To musíš rozhodnout sám,“ odpovídá
Clarissa. „Ale neublížil bys jí tím?“
Bertholdova matka opatruje doma čtyři děti těchto manželů. Ona, šedesátiletá,
pracuje stále jako vychovatelka, vzala si
na delší dobu dovolenou, protože by chtěla být se svým nejstarším synem po dobu
očekávané operace. Ale dala se k dispozici
jako potenciální dárkyně ledviny: „Když
bude moje ledvina nejvhodnější,“ přemýšlela. Pak by se postarala o domácnost paní
Schmidtová, sousedka, pokud by se Clarissa
nemohla vrátit domů. „Tato hodná
vdova zná dobře vaše děti a je obeznámena
také s vaším bytem.“
Tak reaguje se svým smyslem pro realitu
Bertholdova matka. Ta měla už dříve těžký osud. Právě když se jí narodilo
nejmladší z jejich čtyř dětí, zhroutil se na
svém pracovišti a zůstal mrtev její 38letý
manžel. Spolu se svými rodiči pak vychovala
čtyři syny. Také ti se teď ihned přihlásili jako možní dárci ledvin.
Manželé přijeli domů. Matka vyšla oběma vstříc. Podívala se na svého syna a na
svou snachu a přímo se odvážila: „Pokračuje to dál?“ ptá se. „Svůj kufřík mám už
připravený.“
Už začátek tohoto příběhu vypráví
o úžasné spolupráci v rodině, jaká v takové
krizové situaci v rodinách vůbec není samozřejmá.
Ale tato rodina byla právě pevně
stmelená onou tehdejší katastrofou, kdy
se vytratil mladý otec rodiny.
Příští den začala na klinice rozsáhlá
předběžná vyšetření pacientových tří bratrů
a jejich matky, aby našli nejvhodnějšího dárce, protože na tom záleželo všechno.
Při tom jde o život nebo o smrt, zda
novou ledvinu tělo pacienta přijme, nebo
ji jako cizorodý prvek vyloučí. Je to sice
naděje, ale také těžká chvíle pro všechny
zúčastněné.
S obrovským napětím očekávali všichni
od primáře výsledek vyšetření. Sdělil jim:
„Ukázalo se, že ledviny všech tří bratří,
žel, nejsou vhodné. V úvahu přichází jenom
ledvina jeho matky, a to dokonale.“
Mlčky se všichni podívali na matku. Stála vzpřímená, jako by ještě naslouchala.
Všechny pohledy strnuly. Potom řekla jasným,
pevným hlasem: „Ano!“ Berthold šel
k matce a mlčky ji objal. Plakal. Teď plakali
všichni…
Lékař sdělil termín operace. Na zpáteční cestě všichni mluvili o podrobnostech.
Také jedna švagrová chce pomoci v domě,
zatímco Clarissa si obstarala místo na klinice
jako průvodkyně svého muže.
V den operace se celá další rodina,
včetně prarodičů pacientského páru shromáždila
v připravené čekárně. Zavládlo ticho
přerušované příležitostně společným
mumláním. Seděli v kruhu – více nebo méně skloněni a se sepjatýma rukama. Modlili
se téměř bez ustání. Hodiny běžely pomalu.
Občas šel někdo ven, někdy s lahví nápoje.
Místy zaznívá „Otče náš“, jiný se modlí
bolestný růženec. Někteří se přidávají.
Konečně vstoupil primář: „Mohu vám
sdělit výborný průběh transplantace,“ řekl.
Napětí povolilo. Potom potřásání rukou,
objetí.
Další modlitby naděje tak semknuté
rodiny ukazovaly na konečný úspěch. Pacient
Berthold mohl už za několik týdnů
nastoupit na svoje pracoviště a také jeho
matka mohla po několika týdnech zotavení
nastoupit ke svým pracím se znovu získanou
vnitřní radostí a s nezmenšenou silou.
A mladá matka Clarissa nevynechá při
svých večerních modlitbách s dětmi nikdy
průpověď: „Naděje ať nás provází, i když
cíl ještě nevidíme.“
Tento příběh skýtá poznání, že soudržností rodiny – a zřejmě zvláštním požehnáním
věřící rodiny – je možné s udivující
pravděpodobností zvládnout úspěšně existenční
nouzi daleko lépe, než by to mohla
udělat jednotlivá osoba.
Naděje pevně spočívající na víře je
v nouzi a utrpení prvkem silně udržujícím život.
Vyšlo v časopise Světlo 6. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK