Úžasná a obdivuhodná je skutečně mocná síla slov proměňování, obnovení Kristova vtělení v rukou kněze! Navíc radujte se a jásejte, že máme privilegované místo ve svaté oběti mše, jak víme z autority samotného Krista, abychom zvelebili našeho nebeského Otce a způsobili velkou radost naší Přesvaté Bohorodičce a všem svatým ve slávě.
Mše svatá je kromě toho nejlepší pomocí živých, nejsladší útěchou zesnulých. Zde opět můžeme zvolat: "
Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3, 16). Bůh poprvé projevil tuto nevýslovnou lásku světu, když poslal svého Syna z nebe, aby vzal na sebe přirozenost člověka. Nyní každý den znovu projevuje tutéž lásku tím, že svého Syna posílá znovu z nebe, aby se stal mší. A jak Jeho první vtělení způsobilo radost v nebi a přineslo spásu na zem, tak je to i s jeho každodenním vtělením na oltáři. Svou první inkarnací si Kristus vysloužil neocenitelné poklady božské milosti; obnovením tohoto Vtělení rozdává toto nebeské bohatství všem, kteří zbožně slouží nebo slyší mši.
Následující příklad to ilustruje:
V zdrojích františkánského řádu je zaznamenáno, že blahoslavený Jan z Alverna byl zvyklý sloužit mši svatou s mimořádnou oddaností, a to tak moc, že často prožíval nevýslovnou sladkost, která byla pro jeho křehké síly příliš velká. Při jedné příležitosti, když na svátek Nanebevzetí sloužil mši svatou, sotva začal, jeho duše byla zaplavena blažeností a takovým vytržením, že se obával, že nebude moci dokončit tuto mši. Bylo to tak, jak předpokládal.
Protože, když se dostal k Přeměnění, přenesla se na něj nesmírná velikost Kristovy lásky, která ho nutila sestoupit z nebe, aby převzal lidskou přirozenost (a která ho stále nutí, aby obnovil tentýž čin ve mši svaté), a roztálo se v něm srdce dobrého kněze, jeho síla ho opustila a nebyl schopen dokončit modlitbu Proměnění.
Otec Gvardián to vnímal a spěchal k oltáři s dalším otcem, aby mu pomohl dokončit Proměnění. Ostatní mniši a zbytek sboru byli velmi znepokojeni, protože si mysleli, že otec Jan náhle zkolaboval. Nakonec ohromně se namáhající dokončil slova Proměnění. A hle, Hostie, kterou držel v rukou, se změnila na podobu usmívajícího se Dítěte a blahoslavený Jan viděl božské Dítě jako novorozené dítě odpočívající v jeho kněžských rukou! V tom okamžiku mu bylo dáno tak hlubokého poznání pokory Našeho Pána, že se stal pro nás člověkem a každodenně obnovoval své Vtělení, že toto poznání bylo pro něj příliš mnoho; jeho síly ustoupily a on by padl, kdyby ho otec Gvardián a někteří spulubratři nepodrželi v svém náručí.
Přesto s vynaložením sil a pomocí, pokračoval ve mši až do přijímání. Ale když přijal Tělo Páně, dostal se do úplného bezvědomí a museli ho odnést do sakristie, kde několik hodin ležel jako zcela mrtvý.
Lidé ve skutečnosti již začali naříkat a oplakávat jeho ztrátu. Když znovu přišel k sobě, jeho bratři ho prosili pro lásku Boží, aby jim řekl, co se stalo, když ho takto ochromilo u oltáře. Jelikož nebyl schopen odolat jejich naléhání, odpověděl:
"Když jsem bezprostředně před Proměněním přemýšlel o Kristově lásce, která ho v minulosti přivedla k tomu, aby se stal člověkem, a každodenně ho přiváděla ke vtělení ve mši svaté, cítil jsem, jak mé srdce taje jako vosk a moje údy ztrácejí svou moc, že jsem nemohl stát vzpřímeně nebo vyslovit slova modlitby. A když jsem je s velkým úsilím vyslovil, uviděl jsem ve svých rukou už ne Svatou hostii, ale milé Dítě, jehož samotný pohled pronikl do mé duše a strávil mou tělesnou sílu, takže jsem omdlel a upadl do sladké extáze lásky."
To je to, co kněz sdílel se svými zbožnými posluchači, aby jim dal najevo nevyzpytatelnou lásku našeho Pána k nám ubohým hříšníkům, protože pro nás a pro naši spásu každodenně obnovuje tajemství Jeho Vtělení a dává nám ovoce této záhady v hojné míře.
Z této události je zřejmé, jaká radost sestupuje z nebe na zem, když Zdroj vší nebeské blaženosti ručí za sestoupení na naše oltáře. Mnohokrát svaté duše ochutnaly tuto blaženost a my bychom také mohli mít tu čest ji ochutnat, kdybychom na mši svaté byli účastni se zbožnější vzpomínkou a živější vírou. Můžeme se také dozvědět, jak velký přínos pro nás je tato Kristova obnova Vtělení, protože ti, kteří poslouchají mši, stávají se účastnými zásluh Jeho prvního vtělení.
Tímto hlubokým ponížením sebe zmírňuje spravedlivý Boží hněv a odvrací tresty, které si tak spravedlivě zasloužíme. Nemůžeme se mu dostatečně poděkovat za všechny milosti, které nám poskytuje, zejména za to, že ustanovil pro nás mši svatou a obnovil v ní nejen své Vtělení, ale i všechna tajemství svého života a smrti.
Nemůžeme mu projevit vděčnost lepším způsobem, než tím, že oddaně nasloucháme mši svaté každý den, nebo alespoň tak často, jak jen můžeme, a nabízíme ji Nejsvětější Trojici jako díkůvzdání za milosrdenství, které jsme dostali.
Zdroj: Taken from The Incredible Catholic Mass, by Fr. Martin von Cochem, O.S.F. (1625-1712). Chapter 4.
Převzato z
https://modlitba.sk/,
článek z 23. 12. 2020 naleznete
zde.