Rozhovor Karola Dučáka se sestrou Alenou Hutňanovou OSsR (Řehole Nejsvětějšího Vykupitele) z kláštera Nejsvětější Trojice byzantského (řeckého) obřadu ve městě Vranov nad Topľou
1. Karol Dučák: Ctihodná matko představená, začneme tradičním způsobem. Prosím Vás, můžete se našim čtenářům alespoň stručně představit?
Sr. Alena: Pocházím ze Stropkova, z malebného městečka na severovýchodě Slovenska, kde jsem žila před vstupem do kláštera. Jsem řeckokatolička. Jako 20-letá jsem překročila brány kláštera, takže v klášteře žiji 27 let, tedy déle než ve světě. V tomto roce oslavuji 25. výročí řeholních slibů, čili stříbrné jubileum.
2. K. D.: A můžete nám vysvětlit historii Řehole sester Nejsvětějšího Vykupitele?
Sr. Alena: Oficiální název je Řehole Nejsvětějšího Vykupitele (Ordo Sanctissimi Redemptoris) - OSsR. Běžně jsme nazývané redemptoristky. Jsme kontemplativní klauzurní mnišská řehole papežského práva. Podnětem k založení první komunity redemptoristek v malém italském městečku Scala byla vnitřní zjevení, která přímo od Ježíše obdržela italská mystička bl. Marie Celesta Crostarosa v roce 1725. Díky podpoře sv. Alfonse de Liguori (pozdějšího zakladatele redemptoristů) sestry přijaly novou řeholi a poprvé si oblékly tmavočervené hábity, jejichž barva je znakem velké lásky Boha ke každému člověku. Je pro nás znamením, že Kristus nás miluje a zároveň připomínkou, že i my máme být zapáleny takovou láskou ke všem lidem. Naše kláštery (přibližně 42) se nacházejí na všech kontinentech a žije v nich kolem 400 duchovních dcer bl. Marie Celesty Crostarosy.
V našem životě modlitby je všechno postavené na vztahu s Ježíšem, na tom, do jaké míry mu dovolujeme, aby nás vnitřně proměňoval. Náš život je životem ve společenství, a tedy životem vzájemných vztahů. Velký důraz klademe na ducha vzájemné lásky, služby a evangelijního přátelství, schopnost dialogu a otevřenosti vůči sobě navzájem. Jsme tu pro všechny, abychom je vyslechly, podělily se navzájem, povzbudily, podarovaly jim radost, úsměv, pochopení a především, abychom jim ukázaly naději - Ježíše, který zde na ně čeká a jako jediný může dát smysl všemu, co prožívají.
3. K. D.: Zajímavá je jedna věc. Zmínila jste, že jste řeckokatolička a také Váš klášter patří Řeckokatolické církvi. V podstatě i já jsem podle církevního práva řeckokatolík, jelikož můj zesnulý otec byl řeckokatolík, jenže až zhruba do 40 let svého života jsem o tom vůbec nevěděl. Náboženskou výchovu v naší rodině měla pod palcem moje nebohá mamka, horlivá římskokatolička, proto se cítím být více římskokatolík než řeckokatolík. Jelikož v době mého mládí byla Řeckokatolická církev zakázána, otec svou víru ani nepraktikoval a nakonec přešel na římskokatolický obřad, takže Řeckokatolická církev byla pro mě dlouho velká neznámá. Teprve po Listopadu 1989 jsem se dozvěděl, že i když jsem byl křtěn a biřmován v římskokatolickém kostele, i tak jsem řeckokatolík, protože příslušnost k Církvi se dědí po otci. A tak jsem začal navštěvovat řeckokatolické liturgie a seznámil jsem se s Řeckokatolickou církví. Ale vraťme se k meritu věci. Vaše řehole je vlastně římskokatolická, jenže Váš klášter je řeckokatolický. Dá se tedy mluvit o jakémsi obohacení Řeckokatolické církve o charisma zakladatelů římskokatolické řehole?
Sr. Alena: Ano, kláštery naší řehole na celém světě jsou v římském, tedy v latinském obřadu, což znamená, že jejich členky jsou římskokatoličky. Jelikož však do římskokatolického kláštera vstoupily i řeckokatoličky, neztratily tím svou identitu. Už při vstupu nám bylo řečeno, že pokud nás bude víc, můžeme založit klášter tohoto druhu v našem obřadu.
Podobná situace v historii řehole nastala zhruba před 100 lety, kdy do více belgických klášterů redemptoristek vstoupily první dívky z Ukrajiny, které byly východního obřadu, tedy řeckokatoličky. Přes dvacet mladých dívek vycestovalo za hranice a začalo řeholní život a formaci v římském obřadu. Jejich touhou bylo vrátit se po jejím skončení do své rodné země a tam založit klášter východního obřadu. Bohužel, situace ve Východním bloku byla poznamenána krutým režimem, který nedovolil sestrám návrat do rodné země. Proto celý svůj řeholní život prožily v západním obřadu a tam i zemřely. Jsem však přesvědčena, že svým ukrytým životem s východním cítěním byly velkým přínosem pro církev na Západě.
Po pádu komunismu v roce 1993 se takový výjezd za hranice podařil nám, Slovenkám, protože jsme mohly již svobodně vycestovat a vstoupit do polského kláštera, který byl také římského ritu. Nám Bůh dopřál po letech návrat na Slovensko, takže historicky povstal první klášter v naší řeholi, který od svého počátku žije východním obřadem. Je to tedy velké bohatství charismatu redemptoristek, kterým žijeme i v Řeckokatolické církvi. Potěšující je, že další východní kontemplativní komunita naší řehole vzniká na Ukrajině ve Lvově.
Sr. Alena: Situace s řeholními povoláními je obecně všude znepokojující. Ale Bůh má všechno pod kontrolou. Možná na Západě se kláštery zavírají, protože jedna generace vymírá a pro nedostatek povolání nová generace nepřichází. Ale když se celkově podíváme na současnou situaci rodiny, která je pramenem nových povolání, tak to není nic zvláštního, že důsledkem demografické křivky nejsou ani mladí, mezi nimiž by se našli i tací, kteří by byli ochotni odpovídat na Pánův hlas. I rodina jako taková prožívá krizi.
Je však potěšující, že jsou mezi námi odvážlivci, kteří mají natolik otevřené srdce, že přijímají výzvu pomoci v západním světě a odcházejí na misie do zahraničí. Někteří kněží východního obřadu mají možnost biritualizmu a tudíž mohou vysluhovat svátosti i v západním obřadu. Konkrétně by mohli takto pomoci zemím Západu. Ve většině případů však kněz východního obřadu slouží východním křesťanům, i když pracuje na Západě.
Sr. Alena: Katolická církev je jedna, nezávisle na rozdílných zemích a hranicích, které nás dělí. Spojuje nás jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech. Můžeme si mezi sebou navzájem pomáhat a tak to bylo od nepaměti. I v misionářském povolání je obsažena vzájemná pomoc a Bůh si své apoštoly posílá do světa, právě tam, kde je nedostatek, aby nikdo nebyl zkrácen o poznání pravdy. Nemyslím si, že je to špatné. Ale važme si to, co máme, buďme vděční za kněze, za dar Eucharistie i tím, že budeme jejími stálými účastníky, neboť mnozí by to chtěli a nemají.
6. K. D.: Jako praktikujícího katolíka, který vroucně miluje svou Církev, mě velmi trápí nedostatek duchovních povolání na evropském kontinentu. Naštěstí na Slovensku není tento problém tak vypouklý, ale ani zde situace není ideální. V čem jsou podle Vás příčiny? A jaká je cesta k nápravě, nebo ke zlepšení situace?
Sr. Alena: Myslím, že příčinou je blahobyt. Máme všeho dostatek a vybíráme si z nekonečného množství nabídek, kterými nás svět láká. Těžko odoláváme. Velmi snadno se dáme svést a ovlivnit a i když jsme byli vychováni a zakořenění ve víře, propadáme pokušení dnešní doby. Cesta k nápravě je ukryta v pokání a v bezpodmínečné lásce k druhým, k zapomínání na sebe a k zájmu o druhého, který čeká na projev milosrdenství z naší strany. Jsem přesvědčena, že Bůh i nadále řídí svět a že tak velmi mu záleží na záchraně nás všech, že využívá i dnešní těžkou situaci, spojenou s epidemií, jako výzvu k obrácení. Má svůj plán pro nás, protože nás miluje a chce nás zachránit.
7. K. D.: Ale vraťme se k Vám. Jaká byla Vaše cesta k povolání? Kdy jste se pevně rozhodla stát se řeholnicí?
Sr. Alena: Pocházím z farnosti, kde jsem od malička znala život redemptoristů. Oni byli pro mě velkou výzvou a povzbuzením. Moje cesta za Kristem nebyla komplikovaná, i když nebyla snadná. Přímá byla v tom, že už jako 17- letá jsem byla přesvědčená, že mám kráčet cestou zasvěceného života. Ptala jsem se na to Boha a svoji odpověď mi velmi jasně, postupně a v krátkém čase odhalil. Takže po maturitě jsem si to moje vnitřní přesvědčení šla ověřit na vlastní oči. Navštívila jsem klášter sester redemptoristek v Polsku. Tuto návštěvu mi zprostředkovali redemptoristé, od kterých jsem se o sestrách dozvěděla osobně. Zůstala jsem s nimi sedm dní a po jejich uplynutí jsem jim řekla, že chci být jednou z nich. Po dvou letech, ve kterých se upevňovalo a zrálo mé rozhodnutí, jsem koncem roku 1993 navždy vstoupila do řehole.
No a nesnadná byla kvůli překážkám, které se objevily na cestě. Jednou z nich byla jiná představa mého otce, který velmi těžko přijímal mou radikální životní volbu. Přesvědčit ho o mém štěstí bylo přímo nemožné. Bojoval, plakal a předpokládám, že své nenaplněné plány týkající se mé osoby přinesl jako oběť samému Bohu. Časem se s tím smířil, ale nikdy jsme na toto téma už nemluvili. Takže zůstalo to zahaleno tajemstvím, které se nám odhalí až v nebi. A otec ho již dosáhl.
8. K. D.: Klášter Vaší řehole je poměrně nový, ale vypadá nádherně. Jak vznikl?
Sr. Alena: Než tento klášter povstal na tomto místě, Bůh ho nejprve začal stavět přes "živé kameny" - povolání, které si shromažďoval ve Společenství v Bielsku - Białej, v Polsku. První sestry ze Slovenska vstoupily to této komunity 16. října 1993. Jelikož počet sester postupně rostl, mateřská komunita se rozhodla založit řeckokatolické společenství redemptoristek na Slovensku. Následným krokem v roce 2002 byl náš výjezd na Slovensko. „Přechodným klášterem“ se nám stala fara v obci Sačurov, kde jsme prožily pět let, zakoušejíc dobrotu Boha i lidí z místní farnosti, a koordinovaly jsme práce, spojené s výstavbou kláštera. Mezitím se budoval klášter s kaplí, který byl slavnostně posvěcen v květnu 2008. Projekt tohoto krásného kláštera připravil a zároveň při jeho realizaci byl pro nás pomocí Ing. Ján Zajac.
9. K. D.: Pokud dovolíte, jedna otázka „na tělo“: neolitovala jste nikdy své rozhodnutí stát se řeholnicí? Naplňuje Vás i dnes toto povolání? Jste v něm šťastná?
Sr. Alena: Své rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Nikdy jsem nezapochybovala, že to Bůh ode mě chtěl, a že tím chtěl i dobro pro mě osobně. Náš život je především životem modlitby a tento duchovní prostor se zakládá na osobním vztahu s Bohem, který má své kořeny v daleké minulosti. Můj vztah s Bohem postupně rostl, prohluboval se a očišťoval, takže dnes má jinou kvalitu. Ale je to stále tentýž a věrný Bůh, který mě nikdy nezklamal. Odhaloval mi vždy nové možnosti a přesvědčoval mě o své lásce.
Naplnění tohoto výjimečného povolání nacházím i v setkáních s lidmi, což je možné v rámci naší klauzury, která je otevřena pro lidi. Ale nejen v tom osobním fyzickém kontaktu. Dnes je mnoho možností, které lidé využívají na setkání. A tato možnost dělit se s nimi prostřednictvím vzájemného dialogu je plná krásných a hlubokých projevů Boha, žijícího v našich životech. Pro mě je obrovským obohacením, ale také místem svědectví, na které lidé čekají. Jsem šťastná a jsem za to Bohu velmi vděčná!
10. K. D.: Který je Váš oblíbený světec?
Sr. Alena: Nemám jednoho oblíbeného světce. Oni se stále obměňovali a byli pro mě oblíbení na jisté období. Začala jsem se sv. Terezií z Lisieux, která mi byla vzorem v mém mládí. Pak to byl sv. Gerard, redemptorista, jehož mám ráda pro jeho úplnou odevzdanost, zápal pro Boha a radikálnost v životních postojích. V den jeho vzpomínky jsem vstoupila do kláštera. A později mi zaimponovala sv. Rita, pro její záhadnou cestu, kterou ji Bůh převedl životem. V posledních letech je mou oblíbenou bl. Marie Celeste Crostarosa, která jako první redemptoristka je pro mě povzbuzením a příkladem v každodenním kráčení za Kristem.
11. K. D.: A jaká je Vaše nejoblíbenější činnost? Co Vás nejvíce naplňuje?
Sr. Alena: Nevím, jestli nejoblíbenější je jedna. Já jich mám více a někdy si musím vybrat, nebo něco upřednostnit, protože něco je naléhavé a jiné musí počkat. Já ráda šiji, většinou jsou to liturgické oděvy, které nelze běžně koupit. Mám ráda práci v zahradě při ořezávání okrasných stromků. A mým relaxem jsou velikonoční „písanky“, po kterých je velká poptávka. Je to velmi výjimečná a vzácná technika s použitím včelího vosku, která postupně na našem území zaniká. Pro mě je to stále krásná práce, při níž se neumím unavit, a naplňuje mě pocitem vděčnosti za dědictví našich matek.
12. K. D.: Ještě na vysvětlení pro naše čtenáře: velikonoční „písanky“ jsou vlastně malovaná velikonoční vajíčka. U nás, v Řeckokatolické církvi, se i ikony píší, ne malují. Proto máme ikonopisce, ne ikonomalíře.
Ale pojďme k další otázce. My dva jsme se náhodně setkali během nákupů ve vranovském Kauflandu. Jak je to u Vás s pohybem na veřejnosti? Jak často se můžete pohybovat mimo klášter? Mohou běžní lidé navštívit Váš klášter? A konečně, jak Vaše působení ovlivnila opatření v souvislosti se šířením onemocnění Covid-19?
Sr. Alena: Klauzurní řehole vedou uzavřený styl života, s omezeným pohybem na veřejnosti. Jsou však výjimky jako je návštěva lékaře nebo úřední záležitosti, kde nás nikdo nemůže zastoupit. Podobně i nákupy si zajišťujeme samy. Proto i naše náhodné setkání bylo v tomto smyslu výjimečné.
Lidé však náš dům mohou navštívit, pokud o to projeví zájem. Náš klášter je otevřenou branou pro ty, kteří hledají Boha. Nabízíme jim možnost osobního setkání podle jejich potřeb a našich možností. Přicházejí na osobní nebo společnou liturgickou modlitbu, prosí o modlitbu přímluvy, nebo o rozhovor. Mají zájem o osobní duchovní cvičení, čili vnitřní ztišení a prostor na meditaci. Předem se dohodneme na termínu, který by vyhovoval oběma stranám.
Situace s onemocněním Covid-19 a následná karanténa tak trochu přiblížila lidem ve světě uzavřený styl našeho života. Co se týče opatření v tomto nepříznivém čase, ty se dotkly i nás a proto i my fungujeme ve zpřísněném režimu, co se týče návštěvnosti kláštera i bohoslužeb.
13. K. D.: Svatý papež Jan Pavel II. předpověděl významnou úlohu Slovenska při duchovní obnově Evropy. Co si o tom myslíte Vy?
Sr. Alena: Myslím, že měl pravdu. Je to náš čas, ve kterém Bůh od nás žádá věrnost a svědectví toho, čemu jsme uvěřili. Máme se s čím dělit se zeměmi Evropy a tím myslím především na duchovní oblast.
14. K. D.: Pokud by nějaká mladá dívka, případně i starší neprovdaná žena, chtěla vstoupit do vaší řehole, jak by měla postupovat?
Sr. Alena: Rozhodnutí vstupu do kláštera by měl předcházet dlouhodobější vzájemný kontakt, vztah se společenstvím sester, do kterého dívka vstupuje. Čili vzájemné poznání na základě osobních rozhovorů. Díky tomu je možné rozlišit z obou stran, zda toto je to místo, na které ji Bůh povolává. Proto je určitě třeba přijít osobně a s vírou, že ten, který povolává, je Bůh. Do řehole mohou být přijaty mladé dívky, či ženy ve věku od 19 do 40 let.
15. K. D.: Pokud jsou mé informace správné, některé řehole dělají jakési dny otevřených dveří. Organizuje i Váš klášter něco takového?
Sr. Alena: Den otevřených dveří jsme organizovaly zatím pouze jednou. Byla to odpověď na výzvu, adresovanou všem řeholím na Slovensku, u příležitosti vyhlášení Roku zasvěceného života. Byl to krásný červnový den v roce 2015, v němž přišlo přes 100 lidí. Připravily jsme pro ně bohatý program, přičemž všichni mohli nahlédnout do prostor, které jsou vyhrazeny hostům. Mezi nimi byli i tací, kteří bránu kláštera překročili poprvé, ačkoli náš klášter je vždy pro lidi otevřený. Není třeba čekat na mimořádný den. Lidé mohou přicházet kdykoliv podle svých potřeb a zvláště tehdy, když je v klášteře výroční pouť, nebo nějaká jiná výjimečná slavnost, na kterou zveme všechny, kteří o to projeví zájem.
16. K. D.: No a poslední otázka: chtěla byste snad něco vzkázat slovenským katolíkům?
Sr. Alena: Jako Slováci nejsme bezmocní, avšak nesmíme být lhostejní, ale naopak, vynalézaví a ochotní dělit se s bohatstvím, které je hluboce zakořeněné v našich životech. Pokud zapadlo prachem, je třeba ho nanovo odhalit, očistit, osvěžit, čerpat z něj pro společné dobro všech. Ptejme se Boha, co od nás žádá a on nám odpoví, jakým způsobem máme být užiteční pro svět. Nezapomínejme, že máme jednoho Otce v nebi a on nám dal tuto zem, abychom ji zušlechťovali. On nám tak důvěřoval, že chtěl, abychom v jeho jménu konali velké věci. Zde, na zemi, žijeme krátce, a proto využijme čas, neboť dny jsou krátké.
K. D.: Děkuji za rozhovor.
Připravil Karol Dučák, redaktor
www.priestornet.com
