Rozhovor s knězem Ľubošem Václavkem o vnitřním uzdravení.
V rozhovoru hovoří o tom, jak uzdravuje Bůh, jaké místo má v procesu vnitřního uzdravení odpuštění, utrpení a přijetí.
Ľuboš Václavek je řeholní kněz z Kongregace misionářů Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Panny Marie. Několik let se věnuje službě modliteb exorcismu a se společenstvím Bethany vede modlitební setkání a semináře za vnitřní uzdravení a osvobození. Papež František ho jmenoval misionářem milosrdenství.
Co je vnitřní uzdravení a kdy ho člověk potřebuje?
Je to velmi komplexní téma a patří do jednoho z úžasných Božích tajemství a jeho milosrdné lásky. Nevnímám se jako odborník na toto téma, mohu jen sdílet to, co mi daroval Pán při službě modlitby za osvobození a uzdravení, která není ničím jiným než skutkem milosrdenství.
Svatý otec Benedikt XVI. říká, že dnešní doba trpí na nepřítomnost Boha. Ne že by nebyl přítomen, ale my jsme ho vytěsnili ze svého života. To přináší nekalé ovoce: člověk vnitřně trpí a zraňuje sebe či nejbližší ve svém okolí. Ve službě kněze si uvědomuji jedno neblahé pravidlo:
vnitřně zraněný člověk, pokud neřeší své zranění, zraňuje ostatní.
Vnitřní zranění nejsou viditelná?
Jak to již bývá ve vnitřním světě člověka, taková zranění nejsou viditelná ani tak navenek, ale často jsou patrná z našich reakcí, postojů. Někdy je náš lidský a duchovní růst v určité stagnaci, neboť je blokován zraněním. Vnitřní zranění mohou být pro ostudu a vinu i schovaná, ospravedlňovaná.
Jak by měl postupovat člověk, který cítí, že ho něco vnitřně tíží a bolí?
Především musí dobře rozlišovat a pak jít hledat příčinu, počátek nebo nazýváme to i kořen zranění. Často řešíme zranění nebo obecně problémy, jako bychom je chtěli uchopit z konce, tedy z toho, jak je vnímáme, cítíme, prožíváme. Vidíme, že je tam trpké ovoce a přijdeme do bodu, že já se už například nechci zlobit, špatně reagovat, chci žít jiný život. A člověk začne řešit na povrchu, jen projevy.
Když však člověk jde na kořen věci, nachází příčiny: může zjistit, že věci se dějí například nejen jeho zaviněním, ale i lidmi, kteří měli nad ním autoritu. Žijeme v době, kde se útočí nejen na zdravou rodinu, ale na každou autoritu: autoritu, která byla svěřena otcům, maminkám, učitelům, politikům, civilním autoritám. Strategie je jasná a neumím ji vyjádřit jinak, než jak o ní hovoří Ježíš: "
Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou." (Mt 26, 31)
Takže první příčiny zranění lze hledat i ve vztahu s rodiči?
Ano, první autoritu nad námi mají rodiče. A když mluvíme o vnitřním zranění, tak si je třeba uvědomit, že
podstatou vnitřního zranění je nedostatek lásky. První zranění mohou přijít už při početí dítěte, během těhotenství, když dítě není přijato rodiči a blízkým okolím nebo dokonce není přijato pohlaví dítěte. Dítě může být zraněno, když matku, která ho nosí pod srdcem, někdo přemlouvá na potrat. Potom v raném dětství, dospívání. Nejzranitelnější jsme, když se tvoří naše identita.
Jaké nejčastější zranění přichází na dítě z jeho vlastní rodiny?
Jedno z prvních častých zranění je, že dítě nejenže nepřijímalo rodičovskou lásku, ale že
nezažilo manželskou lásku svých rodičů. Možná si to nemusíme vždy uvědomit, ale pro dítě je mnohem důležitější, aby zažilo manželskou lásku svých rodičů. Dítě, které vidí a vnímá vzájemnou lásku rodičů, že jsou vzájemně vnitřně sjednoceni, automaticky cítí přijetí, jistotu, je zahrnované láskou. Proto to nejdůležitější, co je třeba v manželském svazku řešit, je manželská láska manželů, která se pak automaticky přenáší i do té rodičovské.
Jaké další zranění může člověk zažít při výchově v rodině?
Jistě nelze vypočítat všechny, ale mezi nejčastější patří emocionální nestabilní vztah rodičů, otcovské a mateřské zranění v podceňování, v porovnávání, v perfekcionismu, v ponižováni, v psychickém a sexuálním zneužívání. Dále jsou to závislosti, sebevražda, rozvod rodičů a dokonce v různých formách otevření se a spolupráce se zlým duchem, zejména v oblasti okultismu, alternativních léčitelů nebo setrvávání ve stavu těžkého hříchu. Ďábel pak využívá tyto přístupové cesty, aby sužoval člověka.
Jak člověk najde pravou příčinu zranění?
Celé téma vnitřního uzdravení nebo osvobození je komplexní, jako je komplexní člověk. Když si představíme člověka, že prožívá svůj život na třech úrovních: tělesné, psychické a na duchovní, tak je to jakoby základní trojnožka života. Horolezci mají zlaté pravidlo - potřebují tři opěrné body, aby vylezli po skále. Fyzika zná jako stabilní podstavec trojnožku, například stativ pro kameru nebo fotoaparát, který může stát na nerovném nebo členitém povrchu. Rovněž náš život postavený na trojnožce tělesně-psychicko-duchovní by měl dozrávat v rovnováze.
"**********
Dnes se často za vším vidí působení Zlého.
Ale v mnoha případech jde
o normální součást našeho života
jako bolest, utrpení, psychickou nevyrovnanost
nebo vyčerpanost."
**********
To platí i při rozlišování vnitřního zranění a jeho příčiny. Proto je velmi potřebné neredukovat jednu stránku na úkor druhé a rozlišovat, kdy jde o vnitřní zranění, kdy je to psychická porucha či nezralost a kdy trpí tělesná schránka člověka. Samozřejmě víme, že všechny tyto tři složky se nějakým způsobem prolínají a nedají se oddělit. Proto je někdy velmi náročné rozlišit, co je jasnou příčinou.
A další věc - dnes se často démonizuje ve smyslu, že za vším se vidí působení Zlého. I když je v mnohém "zapleten", protože ze závisti chce sužovat a ničit člověka, ale v mnoha případech, kdy člověk rozlišuje, přijde na to, že jde o normální součást našeho života: bolest, utrpení, psychická nevyrovnanost, vyčerpanost. Proto jasné rozlišení vnitřního zranění je cestou k úspěšnému uzdravení.
Kde začít s hledáním kořene zranění?
V přirozených způsobech, zeptat se rodičů, pak v modlitbě, v rozhovoru s duchovním průvodcem.
Vnitřní uzdravení je celoživotní proces nebo jednorázový úkon?
Z mého pohledu je celý náš život proces "povolaný" k růstu. K tomu patří i prostředky, které mi pomáhají, a dokonce jsou nezbytné, abychom dozráli na dobrého, laskavého, pokorného a svatého člověka. Na duchovní úrovni vidíme, že moje přirozenost je zraněna hříchem. Hřích je duchovní chorobou a zápasíme s ním celoživotně.
Bůh nám dává svátosti, největší dar na cestě zrání:
svátost smíření a svátost nemocných jsou uzdravujícími svátostmi. A právě skrze tyto svátosti si uvědomuji neustále dozrávání a takovou blízkou či přímo přítomnou Boží pomoc: "
Jsi slabý, ale je tu moje milost. Jsi hříšný, ale já mám moc sejmout z tebe tento hřích. Jsi nemocný, nech mě ovázat tvé rány a očistit je ... neboť mé vlastní rány tě uzdraví."
Vnitřní uzdravení však není svátost ...
Samozřejmě nejde o svátost, ale o svátostinu. Ale chtěl jsem tím říct, že naše vnitřní zranění jsou součástí celého průběhu našeho života: mohu mít například v určité fázi svého života "pořešené" vnitřní zranění od svého otce, své mámy. Pak to může být od přátel, vrstevníků, lidí v zaměstnání, lidí z farnosti. Mnohá vnitřní zranění pocházejí i z našich společenství, pak to může být od partnerů, od spolubratrů, spolusester, když jde o řeholní společenství. Proto jsem přesvědčen, že
je to celoživotní proces, ve kterém má vždy neoddělitelné místo odpuštění.
Můžete to přiblížit?
Odpuštění je nejdůležitější vstup do jakékoli modlitby uzdravení a osvobození. Je přímo klíčovým. Ježíš nás důrazně upozorňuje, že pokud ze srdce neodpustíme bližnímu, tak nám nebude odpuštěno. To "ze srdce" znamená jít na hloubku vší bolesti, která v srdci je. A právě proto největším osvobozením od těžkých životních břemen člověka je osvobození z neodpuštění.
Osvobození z neodpuštění?
Ďábel nemá problém říct člověku, který je v neodpuštění, jdi ke zpovědi, jdi na mši, protože ví, že
když si člověk v srdci přechovává neodpuštění, tak tam živý vztah s Bohem nikdy nebude; Bůh nebude přebývat v srdci, kde je zatrpklost, vztek, hněv, neodpuštění, závist, žárlivost, nenávist.
Odpuštění otevírá živý vztah s Bohem. Takže odpuštění je počátkem svobodného a uzdraveného srdce. Před každou modlitbou za vnitřní uzdravení a osvobození je třeba projít odpuštěním.
Dá se popsat postup, jakým člověk prochází během přípravy na tuto modlitbu?
Závisí to vždy od konkrétního zranění, ale zkusíme si popsat několik základních kroků přípravy, abychom mohli vstoupit do modlitby za vnitřní uzdravení. Nejprve to bude
uvědomění si zranění a přiznání si, že potřebuji Boží uzdravení, tedy neodmítat, nevytěsňovat naše zranění.
Pak
přestat se sebelítostí a obviňováním, a to lidí zodpovědných za mé zranění, sebe nebo dokonce Boha. Jak uvádí zásadní pravidlo jezuita John Powell v jedné ze svých knih: "
Kde končí obviňování, tam začíná růst."
Dalším mezníkem je
pojmenování zranění a jeho správné rozlišení, jak jsme již zmínili. Následně
přijmout zranění a rozhodnutí vstoupit do procesu modlitby za vnitřní uzdravení, ve kterém se s důvěrou odevzdám do Božího procesu uzdravení a nechám Pána jednat podle jeho vůle, aniž jsem zpochybňoval jeho autoritu a trpělivě spolupracoval s jeho milostí.
Možná odvážná otázka, ale co z takové modlitby získám?
Prvními "hmatatelnými" znaky uzdravení jsou hluboký klid, svoboda srdce, chuť do modlitby, touha po svátostech, láska k nejbližším, radost ze života. Jsem otevřenější přijmout Boží pohled na nás samé a naši pravou identitu Božího dítěte a rozvíjet Boží dary. Otevírám se v pokoře sloužit Pánu a žít v jeho přítomnosti a blízkosti už ne jako otrok plný výkonu, ale jako dcera a syn.
Dalším krásným ovocem vnitřního uzdravení je následování Božího Syna v ochotě a trpělivosti nést těžkosti a kříže, které jsou součástí mého života. U každého člověka se ukáže nová cesta, jak Bůh chce přes jeho život jednat, nejen v jeho osobním životě, ale i v životech jiných. Takto se stává Božím nástrojem pro tento svět.
Jak vlastně Bůh uzdravuje?
To je tajemství. Bůh někdy uzdraví okamžitě, někdy uzdraví postupně a někdy to uzdravení trvá celý život. My vidíme souvislosti svého života jakoby lokálně a Bůh je vidí globálně, v celé globálnosti mých vztahů a všude tam, kde jsem byl zraněný.
Každá modlitba srdcem je uzdravující. Možná nevidíme ovoce hned, ale neměli bychom se znechucovat. Můžeme mít pokušení Boha sledovat a kontrolovat a hned hledat pozitivní výsledky své snahy.
Modlitba za vnitřní uzdravení je proces, ve kterém je třeba opakovat modlitbu, jít do věcí, i když po druhé - či potřetí nic nepociťuji. Neboť v modlitbě je ve hře především
uzdravení mé víry a důvěry.
Jaké uzdravení jste zažil?
Vzpomínám si na ženu, která měla kolem padesátky, byla to zasvěcená osoba. Měla strašný strach z autorit, zvláště mužů, a tedy i z kněží, což je pochopitelně velmi náročné, protože ve svém duchovním životě byla na jejich službu odkázána. Byl to její celoživotní blok a hluboká bolest.
Zranění vzniklo tehdy, když jako malá cestovala vlakem a nějaký muž se tam před ní obnažil. Setkal jsem se s ní v zahraničí na jednom semináři, kde mě požádala o službu modlitby. Neměl jsem tehdy moc času na modlitbu, protože to bylo během přestávky mezi přednáškami. Chtěl jsem se už vrátit na přednášku a ona mě poprosila, abych se za její zranění pomodlil. Ujišťoval jsem ji, že po přednášce si najdu čas. Ona opět prosila, aby to bylo hned teď. Tak jsem svolil, i když jsem věděl, že mám na modlitbu pár desítek vteřin. A to stačilo.
Co se stalo?
Po asi 30-sekundové modlitbě z ní najednou spadlo celoživotní břemeno a ona tam šťastně tančila. Někdy se dějí i taková náhlá uzdravení, Bůh ví proč. Možná si připravoval její srdce už déle na tento moment. Ale povětšinou taková uzdravení nedějí jako na pásu. Bůh je vždy nesmírně bohatý na své milosti, i když zvolí delší dobu uzdravení nebo neuzdraví podle našich představ.
Stává se, že lidé hledají vnitřní uzdravení, ale pak třeba nespolupracují?
Stává se to. Lidé mají dnes rádi zjednodušené věci a návody, rychlé řešení problémů. Dokonce přesvědčení, že každý problém musí být vyřešen a náš život má být bezproblémový, je velkým omylem.
Bůh především hledá s námi vztah, ne pouze povrchní vyřešení našich obtíží a problémů.
Bůh touží po každém lidském srdci, proto první a
základní uzdravení je svobodný a milující vztah s ním. Pokud člověk hledá to, že člověk, který mu slouží při modlitbě uzdravení a osvobození, to udělá za něj, tak se toho moc nestane. Jít do hloubky znamená, že
já se budu muset otevřít, obnovit každou zraněnou vzpomínku, projít bolestí, spolupracovat s Boží milostí, a pokud je to potřebné a nevyhnutelné, otevřít se i odborné lékařské pomoci. Lidské bytí je komplexní a tak hluboké, že lehká a instantní uzdravení nejsou dlouhotrvající.
A kde je tedy podle vás místo kříže a utrpení v lidském životě? Ježíš uzdravoval, ale sám i nesl kříž.
To místo je v poznávání Boží vůle. Když se společně modlíme, tak člověk je vyzván k tomu, aby uměl přijmout především Boží vůli. Někdy člověku položím otázku: "
Věříš tomu, že tě Ježíš může uzdravit a osvobodit?" Pokud řekne upřímně: "
Ano", vím, že mohu položit další otázku: "
Chceš to?" "
Ano." Je tam zahrnuta důvěra v Boží moc a svobodné otevření se pro jeho uzdravení.
Potom však následuje otázka: "
Přijmeš i Boží vůli svobodně, tedy jestli tě nyní uzdraví tak, jak on chce?" Tam se mohou začít lámat věci, protože člověk musí nechat "
podvolit" svou vlastní vůli a vložit se do Boží vůle. Nechat jeho jednat, jak a kdy chce. Je to právě Ježíšovo poselství o působení Ducha Svatého v životě těch, kteří se mu otevřeli: "
Vítr vane, kam chce; slyšíš jeho šum, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (Jan 3,8).
Dalo by se popsat, jak lze přijímat Boží vůli?
Když přijímáme Boží vůli, nejde o nic pasivního ani apatického, takzvaný "kvietizmus", tedy pasivní odevzdání se do Boží vůle a "nicnedělání". Cestu nám ukázal Ježíš na kříži, když se úplně odevzdal do Otcovy vůle se slovy: "
Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."
Odevzdanost není bezbolestnost, ale ani jejím cílem není vyhledávání utrpení za každou cenu.
Další moment při vnitřním uzdravování je tedy
přijetí. Když člověk vnitřně přijme to, že ho něco bolí, tedy že přijme utrpení.
Touto zkušeností jsem byl obdarován v nemocnici, když jsem tam působil jako kaplan. Člověk, který přijal svou nemoc, a mohla to být i nemoc smrtelná, například onkologická nemoc, tak se jednak lépe a rychleji léčil nebo s větším vnitřním klidem uměl přijímat úděl své nemoci. Neříkám, že se stal apatickým vůči nemoci, to ne, ale člověk se stal klidnějším, pokornějším a více naslouchajícím Bohu a životu, protože přijal utrpení jako součást svého života.
A také to je moment uzdravování.
Ano. Také ve vnitřním zranění to takovým způsobem funguje. Umět přijmout Boží vůli, umět přijmout, že i toto zranění, kterým člověk prošel, může pomoci nejen jemu, ale mnohým. Je to poklad, ze kterého se dá vždy vybírat pro ty, kteří procházejí zraněním.
Kdo může pomoci v manželské krizi? Často jsou to ti, kteří sami prošli manželskou krizí či rozpadem manželství a po úplném uzdravení se stávají v této oblasti odborníci. Kdo nejvíce pomáhá lidem, kteří byli závislí na drogách? Samotní ti, kteří prošli závislostí na drogách. Stejně alkoholismus.
Jsou to lidé, kteří zažili své morální i lidské dno. Po uzdravení jsou povoláni pomáhat druhým. I Ježíš říká ženě obviněné z cizoložství: "Jdi a už nehřeš." To poslání "Jdi" znamená mluv o tom.
Velmi krásné vnitřní uzdravení je v setkání Ježíše a Samaritánky: ona sama běžela a říkala lidem, koho potkala. Říkala, že on věděl o jejím životě, že má pět mužů a prostě sama o tom svědčila, a tím měla možnost přivést druhé k uzdravení.
Jedno uzdravení tedy uzdravuje další?
Přesně tak. Jak jsem řekl výše o své zkušenosti, že přes jednoho zraněného člověka vstupují další zranění do tohoto světa, tak platí, že
přes jedno uzdravené lidské srdce Bůh uzdravuje další, dokonce mnohé. Tak jak skrze zraněnou duši může vstoupit prokletí, tak přes jediné uzdravené lidské srdce vstupuje nové požehnání pro tento svět. Je to sice mravenčí práce, která se může zdát bezvýznamná, ale není to tak.
Každé lidské srdce je povolané být opěrným bodem pro tento svět, a proto jsme zodpovědní stejně za své vlastní srdce, ale i za všechna srdce na tomto světě.
Svatý otec Benedikt XVI. nádherně píše v encyklice
Spe Salvi o takové sounáležitosti: "
Naše životy jsou mezi sebou v hlubokém společenství a prostřednictvím mnohotvárných vlivů jsou jeden s druhým spojené. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých, v dobrém i ve zlém. Proto moje přímluva za druhého mu není cizí, není něčím vnějším, a to ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování nebo modlitba za někoho znamenat malou etapu jeho očištění."
Existují nějaké úskalí uzdravování?
Někdy se může člověk příliš zaměřit na sebe. Nebo lidé uzdravení spojují s tělesným uzdravením, psychologickým klidem, s vyřešením problémů ve vztazích, v práci, v podnikání a nemusí uchopit podstatu uzdravení. Ta spočívá ve vztahu s Bohem, láskou. Nebo přesněji:
podstatou vnitřního uzdravení je uvolnění bolestné zkušenosti spojené se zraněním, které nám mohou bránit v plnohodnotných vztazích: s Bohem, s lidmi a sebou samými.
Jak tedy správně vnímat uzdravení?
Podle jedné specifikace se dá rozdělit na několik typů.
Na prvním místě je naše spása. Toto první uzdravení spočívá v tom, že umím v lásce a svobodě rozvíjet svůj život, dokážu spolupracovat s Boží milostí na vlastní spáse a zároveň žiji ve vědomí a v naději, že budu zachráněn. Ježíš mluví o přítomnosti Božího království, které není třeba hledat někde daleko od nás, ale Boží království objevit mezi námi. Toto je první uzdravení, ke kterému jsme povoláni.
Jaké jsou další typy?
Dalším uzdravením je
uzdravení zraněných vzpomínek. To znamená, že nesu ve svém životě určité zraněné vzpomínky či události, které ovlivňují mé myšlení, rozhodnutí, postoje, reakce. Pokud zranění z minulosti určují můj přítomný a budoucí průběh života, tak to je velmi dramatický a často i tragický život. To znamená, že jde nejen o proměnu srdce, ale i proměnu jakéhokoliv zraněného smýšlení.
Následuje
fyzické uzdravení, které je vždy tajemstvím, proč a jak Bůh koná. On jediný má moc uzdravit. Často nastává právě po vnitřním uzdravení.
Nakonec je to
osvobození od zlého ducha. Například trvalý těžký hřích, nečinnost pokání, účast na modloslužbě, okultismu a podobně jsou vstupní branou zlého, takže prožíváme nadměrná pokušení, útoky a útlaky zlého, vyrušování, zamoření až po posednutí vůle, těla, citů. Člověk může prožívat vnitřní, ale i vnější útoky zlého a tak se může stát sužovaným.
To je už zřejmě prostor pro exorcisty, ne?
Je třeba jasně rozlišit, zda jde o svázanost nebo posedlost, a podle toho volit, jestli půjde osvobození skrze modlitbu osvobození, obnovou křestních slibů a vyznáním víry nebo o modlitbu slavnostního exorcismu.
To jsou typy uzdravení a osvobození. Znovu podtrhnout
moudrost rozlišování a to, že je dobré, chvályhodné a spásonosné, když si je člověk, který vchází do některého z těchto uzdravení, pojmenuje, definuje a ví, co hledá. Pokud v tom sám nevnímá jasnost, ať požádá zkušeného člověka o rozlišení a řídí se jeho radami.
Tyto čtyři kroky jsou hierarchicky uspořádány nebo jsou rovnocenné?
Podle mě jsou hierarchicky uspořádány od toho nejdůležitějšího - spásy. Pokud žiji ve vědomí, že jsem vykoupen a rostu ve svatosti na cestě ke spáse, tak uchopím v podstatě svůj časný, ale i věčný život. Ostatní jsou také důležité a více či méně mohou jít do popředí nebo do pozadí v našem životě, ale nejsou nejdůležitější. Tou je spása každého z nás.
A posedlost zlým duchem člověku nebrání ve spáse?
To, co podle Boží spravedlnosti nejvíce brání spáse, je těžký, smrtelný hřích. Boží milosrdenství je však nekonečné a pro nás těžko pochopitelné, zvláště pro ty, kteří ho zakusili skrze odpuštění hříchů. Jde o skutečnost lásky bez hranic. Svatý otec František říká, že milosrdenství není pouze čin milosrdného Otce, ale milosrdenství se stává kritériem těch, kteří se nazývají jeho pravými dětmi. Tedy nechat proudit Boží milosrdenství je znakem těch, kteří jsou otevřeni pro Boží život ve svobodě ducha, duše i těla.
Proto i služba osvobození od posednutí přes modlitbu exorcismu je hlubokým skutkem milosrdenství pro sužovaného člověka, a ne jak je dnes vnímána jako senzace, divadlo nebo poutavá téma na knihu nebo film.
Když se vrátím ke stavu člověka, který žije trvale v těžkém hříchu bez minimální snahy o pokání a smíření se s Bohem, tak potom tento je na tom hůře než posedlý člověk, který žije svátostným životem a snaží se o život v posvěcující milosti.
To může pro někoho znít velmi zvláštně ...
Rozdíl je v tom, že
posedlý ve stavu posvěcující milosti může být spasen a člověk ve stavu těžkého hříchu, který se již nyní zcela odděluje od Boha, který je láska, si může zvolit tento stav i jako stav definitivního oddělení od Boha i pro věčnost.
Právě cesta osvobození od posedlosti nebo svázanosti je cestou milosrdenství Boha a pokání člověka, cestou, kdy nad celým svým životem vyvýší Boha jako jediného Pána, Vykupitele a Spasitele. Posedlost je jeden z největších útoků na svobodu člověka. Znovu se nabývá skrze Boží milosrdenství a moc jeho lásky.
Z toho vyplývá, že důležité jsou svátosti, i kdyby by byl člověk posedlý.
Ano, Církev nás nádherně učí a vede k důležitosti dvou svátostí: svátosti smíření a svátosti Eucharistie.
Nejdůležitější uzdravení našeho srdce se děje ve svátosti smíření. Prožít a nově bytostně zažít, že Boží milost mě uzdravuje a osvobozuje od hříchu.
Není možné, aby se člověk sám zbavil hříchu. Může ho vytěsnit ze svého života, překrýt čímkoli, ale vina zůstává. Jedině Bůh ho může osvobodit od hříchu, uzdravit kořen a uzdravit i vše, co je s tímto hříchem svázané.
Proto je nezbytné, aby člověk, který žádá o modlitbu za vnitřní uzdravení, byl
v posvěcující milosti.
Potom je to neustálý
svátostný život živený Eucharistií, v níž je přítomno živé Božské srdce, ze kterého jako z pramene milosrdenství vytéká každé Boží uzdravení. V Písmu svatém čteme výrok: "
Jeho rány vás uzdravily." Copak tato otevřená Ježíšova rána není pramenem neustálého uzdravení našeho srdce?
Jedno z nejkrásnějších vnitřních uzdravení a osvobození jsem viděl právě v osobní modlitbě člověka před Eucharistií.
O co šlo?
Člověk, který přišel s hlubokým utrpením, žádal ode mě pomoc. Chtěl, abych mu v určité oblasti zprostředkoval rychlou úlevu a vyřešení vnitřní bolesti. Vnímal jsem, že ho mám nechat o samotě s Pánem a povzbudit k odpuštění. Nechal jsem ho v kapli, jak bude potřebovat, a pak mě může prozvonit, když bude chtít, abych přišel. Když mě po hodině a půl zavolal, tak jsem našel, díky Pánu, jiného člověka.
Byl vnitřně svobodný, uzdravený, zářící a jásající. A to mi přišlo jako jedno z nejkrásnějších a nejhlubších svědectví, že není třeba hledat výjimečné cesty k vnitřnímu uzdravení. Nepotřeboval ani naši službu jako spíše vodítko, že Pán, který je přítomen v Eucharistii, je Pánem jeho srdce a nad jeho utrpením.
Někdy můžeme být pomocí při uzdravení, ale
nejdůležitějším je Pán přítomný v Eucharistii, a k němu je třeba neustále přicházet a nechat ho jednat. Copak se i o tebe nepostará?
Andrea Žiaková
zastolom.sk
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 18. 12. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 20. 12. 2020)
