Na co bychom neměli zapomenout, než přistoupíme ke svátosti smíření.
Zdolat velmi důležitou výzvu, kterou je svatá zpověď, nemůžeme, aniž se na ni dobře připravíme. To proto, abychom se neocitli v situaci, že si jen odfajkneme jednu z povinností, ale v našem životě se nic nezmění. Pokud najdu v sobě odvahu zastavit se, ztišit se, zahledět se do zrcadla a přiznat si, že do dokonalosti mám daleko, jsem na správné cestě.
I já jsem člověk hříšný
Obvykle nám nedělá potíž vidět hříchy těch druhých. Vnímat je na sobě však vyžaduje velkou odvahu. Nejednou jsem se před Vánocemi setkal ve zpovědnici s projevem tipu: "
Nikoho jsem nezabila, nic jsem neukradla, nemám se z čeho zpovídat, ale když už jdou ty Vánoce, tak jsem tu ... no ale víte, ten můj manžel ... a děti ... a souseda, co bydlí naproti ... "
Dobrá svatá zpověď předpokládá poznání sebe a svých hříchů. Možná nám pomůže zaměnit si nepěkně znějící slovo "hřích" za jiné pojmy, které můžeme klidně vnímat jako jeho synonyma: nedokonalost, slabost, selhání. Takto připravené košíky snadněji naplníme obsahem než když máme něco vložit do ošklivého koše s nápisem hřích.
Změna v našem životě se může začít, když si uvědomíme, že v něm něco není v pořádku. Abychom mohli poznat své hříchy,
je třeba prosit Boha o milost poznání hříchů. To přímo souvisí s úrovní našeho vztahu s ním.
Člověk malé víry má málo hříchů, tedy míní, že má málo hříchů. Čím blíže jsme k Bohu, tím více si uvědomujeme své hříchy. Ti největší světci vždy sami sebe považovali za největší hříšníky.
Chci se dobře vyzpovídat
Nejednou se stává, že člověk sice touží po svátosti smíření, avšak vstoupí do zpovědnice bez předchozího
zpytování svědomí. Je to problém, protože
vědomí vlastní hříšnosti předpokládá zároveň poznání svých hříchů. Když jsme si nenašli čas na zpytování svědomí před zpovědí, naše zpověď se časově zbytečně natáhne, což může působit znepokojivě i na ostatní, kteří čekají za námi. Nemluvě o tom, že ani zpovědník nemusí být nadšený z toho, že jsme zanedbali přípravu na zpověď.
Pokud zpověď považuji za něco důležitého, a ne jen za součást folklóru a zvyků, pak se na ni chci i dobře připravit. Ono, když už jsem si nenašel čas doma, tak i samotné čekání na zpověď v dlouhé řadě nám tento čas může poskytnout. Pokud mám potíž vzpomenout si na znění Desatera a nejsem zvyklý si pravidelně zpytovat svědomí, pak mohu použít jako pomůcku některé z tzv. zpovědních zrcadel, které najdu v "modlitebních knížkách" zpovědních brožurách a jistě i na internetu. Najděme si proto takové zpovědní zrcadlo s takovými otázkami, které nejlépe odpovídají našemu věku a životnímu stavu.
Kněze se nemusím bát ani stydět
Při zpovědi jde o setkání milosrdného Otce s marnotratným synem či dcerou. Kněz je důležitý most, na kterém k tomuto setkání přichází. Zda by to nešlo bez něj? Nuže, Ježíš to takto chtěl, a proto to tak ustanovil. Kromě toho jistě víme, že máme mnohdy problém vnímat přítomnost Boha při naší modlitbě, proto je velmi užitečné, že při zpovědi ho můžeme vnímat skrze osobu zpovědníka.
Je zvláštní, že se stydíme za hříchy, které souvisejí se 6. přikázáním, zatímco na ostatní se takto nedíváme. Výsledkem je, že hříchy, které jsou proti ostatním přikázáním Desatera, máme tendenci brát na lehčí váhu a zapomínáme se za ně stydět. Přitom největší ostudu bychom před Bohem měli pociťovat za ty naše hříchy, které souvisejí s 1. přikázáním Desatera.
Všechny situace v našem životě, když nemáme na prvním místě Boha, by nás jako jeho děti měly nejvíce zahanbit. Pokud se přece jen stydíme před knězem za hříchy, které souvisejí se selháními v oblasti "šestky", o to víc bychom se měli stydět před Bohem za všechny své nedokonalosti v oblasti "jednotky".
Lituji ... a slibuji, že více nezhřeším
Klíčovým momentem svátosti smíření je
upřímná lítost nad našimi selháními a touha zanechat to, co nás vzdaluje od Boží lásky a ničí naše vztahy s lidmi kolem nás. Lítost, která jako klíč otevírá bránu Božího milosrdenství, dokonce ve skutečnosti předchází samotnou zpověď. Lítost totiž přirozeně pociťujeme již během zpytování svědomí, když si uvědomuje své hříchy, ze kterých se chceme jít vyzpovídat. Následně ji tedy už jen navenek vyjádříme na závěr zpovědi, když nás kněz k tomu vyzve.
Lítost by měla vycházet z našeho nitra, neměla by to být jen naučená básnička, kterou říkankujeme již desítky let, mnohdy bez hlubšího vnitřního zainteresování a pochopení jejího smyslu. Proto je velmi vhodné zvyknout si vyjadřovat lítost nad svými hříchy svými vlastními slovy. Jedno upřímné "lituji" nebo "Pane odpusť" je v Božích očích jistě mnohem cennější než naučená říkanka.
Velký pozor dejme na takové "lítosti", v nichž kajícník "slibuje, že víc nezhřeší". Pravděpodobně si to v dané chvíli ani neuvědomuje, ale slibujeme Bohu cosi, co nijak nemůže dodržet. Z vlastní životní zkušenosti přece víme, že ať se jakkoliv snažíme, přece dříve či později znovu zhřešíme. Bůh od nás nečeká nemožné, proto neslibujme něco, co nedokážeme splnit.
Jděme ke zpovědi vždy,
když cítíme, že to potřebujeme
Církev doporučuje "
alespoň jednou do roka se vyzpovídat a ve Velikonočním období přijmout Svátost oltářní". I ze zkušenosti na základě své praxe mohu konstatovat, že toto doporučení mnohem více lidí reflektuje spíše před Vánocemi než před Velikonocemi. A nemálo je takových, kteří "
alespoň jednou ročně" vnímají jako "
jednou ročně stačí".
Na základě svého vlastního života však vím, že rozhodně nestačí. Měsíční zpověď by mohla být takovým doporučením, které není pro nikoho nezvládnutelné. Ale funguje to i každé dva týdny. Hlavně bychom zbytečně neměli své pokání odkládat.
Nezapomínejme, že ke zpovědi nechodíme kvůli Vánocům, ale kvůli Bohu, Milosrdnému Otci, který nás vyhlíží vždy, když se někam zatouláme. A jsem přesvědčen, že se nevyslovitelně těší, když se vrátíme k němu a může nás znovu obejmout svým milosrdenstvím.
*********
******
Může kněz odmítnout udělit rozhřešení?
Ježíš řekl apoštolům "
Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, budou zadrženy" (Jan 20, 23).
Kněz by měl kajícníkovi rozhřešení udělit, ale v některých případech tak učinit nemůže. Ne z vlastní svévole a už vůbec se špatným úmyslem. Může jít o tyto případy:
1. kajícník ve zpovědi
nevyzná žádný svůj hřích. Někdo se mylně považuje za neschopného zhřešit, např. z důvodu věku ("
už jsem starý na to, abych zhřešil"), případně chce zachovat předvánoční zvyky ("
nemám žádné hříchy, ale když už jdou ty Vánoce ...").
2. kajícník sice vyzná některé skutečnosti, které jsou považovány za hříchy, ale osobně nad nimi neprojeví svou lítost, protože
vnitřně není přesvědčen o tom, že jde o hřích ("
všichni to dělají, tak proč by to měl být hřích?").
3. kajícník žije v jedné domácnosti, respektive v tzv. partnerském vztahu s jinou osobou, tedy jde o
soužití bez uzavření kanonického manželství ("
vždyť je 21. století a my nepotřebujeme nějaký papír ...").
4. kajícník se dlouhodobě nachází v situaci, která způsobuje veřejné pohoršení, ale on to vnímá jako normální a nemá zájem na tom cokoliv měnit.
5. kajícník se po spáchání hříchu automaticky ocitne ve stavu církevního trestu, který nazýváme
exkomunikace a kněz prostě nemá kompetenci tento trest sejmout.
Radoslav Šaškovič
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 13. 12. 2020 naleznete
zde.
