Chci se zeptat, otče biskupe, jak by se měl rodič zachovat ve třech případech

1. Plnoleté dítě si najde partnera se kterým intimně žije. Co jako rodič mohu dělat?
2. Dítě si najde partnera, který je rozvedený a začnou spolu žít.
3. Případ ne pro rodiče, ale pro partnera: Mohu mít nový vztah, když mě manžel opustil?





Otázky:

Pochválen buď Ježíš Kristus! Chci se zeptat, otče biskupe, jak by se měl rodič zachovat ve třech případech:

1. Plnoleté dítě si najde partnera se kterým intimně žije. Co jako rodič mohu dělat? Je něco jiného než modlit se? Podle toho, jak chápu církevní právo, tak mladí žijí ve hříchu. Mám je vyhostit a ani se s nimi nestýkat?

2. Dítě si najde partnera, který je rozvedený a začnou spolu žít. Vztah je super, navzájem se milují, podporují ... Jen partner je rozvedený (církevně se vzít nemohou, předpokládám), mají už spolu dítě, tedy i dítě potřebuje otce a mámu a také prarodiče. Myslím, že není dobře je takříkajíc "vydědědit" a nestýkat se s nimi, protože i děti by měly vidět, že i my jako staří rodiče milujeme své děti - jen nežijí v hříchu?

3. Toto je případ ne pro rodiče, ale pro partnera: Vzali jsme se a žijeme spolu, řekněme 5 let a máme spolu dítě. Manžel se rozhodl, že nechce už být s námi, protože si našel jinou partnerku. Manželství nemůže být anulováno, protože nebyla žádná překážka, když jsme se brali. Co mám jako manželka, kterou manžel opustil, dělat, jelikož jsme si slíbili věrnost do smrti, znamená to, že mám zůstat svobodnou mámou s malým dítětem?

Všechno jsou to hypotetické situace z mé strany. Jsou to jen otázky, které si s manželkou klademe a snažíme se najít odpovědi, jelikož takových případů je kolem nás mnoho a někdy člověk neví, jak má zareagovat, resp. co by sám dělal. Požehnaný den.

Odpovědi:

1.

Co se týče první otázky: dítě je plnoleté a tudíž je samo zodpovědné za svá rozhodnutí. Jako rodič na něj můžete mít vliv, ale nemůžete ho donutit, aby nežilo ve hříchu. To, že žije ve hříchu, není určeno církevním právem, ale přirozenou morálkou, která říká, že sex patří výlučně do manželství, protože jen v manželství je přítomen jeho sjednocující význam a protože jen manželství vytváří prostředí, kde je případné počaté dítě v bezpečí. Potvrzuje to i Bůh ve svém přikázání: Nesesmilníš!

Jako rodiči vám nemůže být jedno, že vaše dítě žije v těžkém hříchu a v případě smrti by bylo zatraceno. Proto musíte udělat všechno, co se udělat dá. Nejdůležitější je ho vychovat tak, aby k takové situaci nedošlo. To se dá jen tak dlouho, dokud je dítě formovatelné: ohýbej mě, mamko, dokud jsem já Janko ... Dospělému můžete radit, pokud o vaši radu stojí, domlouvat, pokud vás chce poslouchat.

Co se týče radikálních prostředků jako je "vyhoštění" nebo nestýkání se, to závisí na okolnostech. Máme být radikální, když jde o věčný život nebo smrt. Ale tak, abychom nebyli nelítostní.

Pokud je dítě dosud na vás závislé, protože u vás bydlí a / nebo ho ještě živíte, máte právo i povinnost od něj požadovat, aby respektovalo vaše pravidla.

Např., aby nepřespávalo pod vaší střechou s partnerkou / partnerem, aby nevedlo nevázaný život, a pod.
Nemáte ho finančně podporovat ve věcech, které jsou v rozporu s morálkou: např., synovi, který požaduje, abych mu platil ubytování na studiích, kde se chystá bydlet s partnerkou, nedám ani euro. Dceři, která jede na dovolenou s partnerem, nepřispěji.
Kdo dobrovolně žije ve veřejném těžkém hříchu a nechce se ho vzdát, a zároveň chce, abych ho živil, tomu mám právo říci ne. To není "nelítostné". Příklad: jistá dcera drogovala a chodila domů pozdě v noci a neustále porušovala pravidla. Jednoho dne jí otec řekl: dost. Dveře domova se jí více neotevřely. A pomohlo to. Změnila svůj postoj a začala spolupracovat.

Ale i kdyby to nepomohlo, i kdyby vám srdce krvácelo (a to jistě bude), nemáte právo spolupracovat na hříchu vašeho dítěte, neboť tím se stáváte spoluzodpovědným za jeho zkázu.
Když se vaše dítě osamostatní, zbývá vám už "jen" modlitba. Ta je však mocným prostředkem, který obvykle účinkuje nejvíce. Žádná modlitba nevyjde nazmar. I kdyby se zdálo, že výsledek se nedostavuje.


2.

Co se týče druhé otázky: vaše dítě udělalo velmi špatné rozhodnutí. Na přirozené lidské úrovni to sice funguje, ale na duchovní úrovni žijí oba v těžkém hříchu. S tím souhlasit nemůžete. Vaše dítě žije s člověkem, který mu nepatří. A i své dítě, tedy vašeho vnuka, zbavili možnosti žít s rodiči spojenými svátostnou milostí. Jakkoli těžce to vypadá, jediné skutečné řešení této situace je, že manžel by se měl vrátit ke své původní manželce, pokud se to dá, a vaše dcera by měla zůstat svobodnou matkou, protože před Bohem svobodnou matkou je.

Že dítě potřebuje oba rodiče a prarodiče? Na to měli myslet předtím, než začali spolu žít. Každé naše rozhodnutí má nějaké následky.

Jeden člověk, který zplodil nemanželské dítě, si stěžoval, že by chtěl, aby obě jeho děti měly plnohodnotného otce, i dítě z právoplatného manželství, i dítě konkubíny, ale neví, jak to udělat. Odejít od své původní rodiny nechce. Řekl jsem mu: bohužel, to se vám nikdy nepodaří. Chápu, že milujete i to druhé dítě, ale bohužel ono nikdy nebude mít otce, který by byl zcela jeho. To je daň, kterou si vybírá hřích.

Co máte jako rodiče dělat? Na tuto otázku se neodpovídá snadno. V každém případě je vaší povinností dát jim najevo, že s tím jako rodiče nesouhlasíte. Znamená to, že se jim máte úplně vyhýbat? Nemyslím. Tak, jak se nevyhýbáme ani jiným lidem, byť víme, že žijí v omylu a hříchu, tak se nedá zcela vyhnout takovým vztahům s našimi nejbližšími na přirozené lidské úrovni. Můžete jim prokazovat lásku, ale nesmíte se podílet na jejich hříchu schvalováním nebo pomocí.
Např., Můžete se s nimi setkat, dát jim dárek na narozeniny, pomoci jim v těžké situaci a pod., ale nemůžete se zúčastnit na civilním sňatku, pokud jej uzavřou, nebo jim poskytnout ubytování ve svém domě, ani dělat nic, co by znamenalo schválení toho, že spolu žijí.


3.

Třetí otázka je, co se týče odpovědi, jednoduchá.

Pokud manželství platí, tak váže oba až do smrti. Manželka, kterou manžel opustí, nemá právo vstoupit do dalšího vztahu, neboť by to bylo cizoložství. Bez ohledu na to, jestli už spolu měli děti nebo ještě ne.

Ano, takové věci se stávají dnes poměrně často, protože manželství je dnes nejnapadanější instituce na světě a mnoho manželství se rozpadá. Ani to, že já nejsem přímým viníkem rozpadu manželství, mi nedává právo své sliby lásky, úcty a věrnosti vzít zpět.

Konec - konců, manželství je obrazem vztahu Boha k lidem a Boží lásky. Jestliže my jsme nevěrní, Bůh zůstává věrný. Jak ho opustíme, On nás neopustí, ani kdybychom mu naplivali do obličeje a ukřižovali ho.

Ano, život není obvykle lehký. Ale všechna jeho trápení jsou jen do času. A pokud my vytrváme v postoji lásky, dostaneme svou odměnu. Vychovávat dítě samému je těžké. Ale horší by bylo zaprodat svou nesmrtelnou duši za kousek pozemského štěstí. To platí i o těch předešlých dvou případech. Není tak mnoho lidí dnes, kteří to ještě chápou. Co na tom! Hlavně abychom neztratili Boha. Když máme Jeho, tak máme všechno.


Závěr: Jak máme přistupovat k dětem, které pochybili? S láskou, ale v pravdě.

o. ThLic. Peter Labanič,
předseda Rady pro rodinu Řeckokatolické eparchie Košice

Převzato z Facebook - Vladyka Milan odpovedá, článek naleznete zde.