Biskup Andreas Laun podává výmluvné svědectví. Otevřeně hovoří o svém osobním osudu. Narodil se s tzv. „zaječím pyskem“ – rozštěpem rtu.
Světlo 51-52/2011
Jak působí na takového člověka řeči o důvodech, pro které mají být děti utraceny nebo selektovány? Mezitím totiž se stal rozštěp rtu jakožto postižení dostatečným důvodem k usmrcení dítěte ještě během porodu. Tím
více má právo takto postižený pojmenovat věci pravým jménem a položit otázky, které jsou
možná společensko-politicky nekorektní.
Před několika lety jsem
se účastnil jednání
o prenatální diagnostice (PND) a preimplantační
diagnostice (PID) a logicky také o otázce, zda je možno postižené děti odsoudit k potratu.
Pokud ano, plyne z toho další otázka: jaké postižení „platí“
za dostatečné a kdo rozhoduje o tom, zda je to důvod dostatečně vážný k utracení, nebo ne.
O přestávce jsem položil jedné
lékařce otázku, zda by rozštěp
rtu byl dostatečným důvodem,
aby dítě bylo utraceno. Poznala,
že před ní stojí postižený, a řekla rozhodně: „Přirozeně ne, co si
to myslíte!“ Odpověděl jsem, že
v jedné odborné knize stojí něco jiného, ale ona pokračovala:
„Kvůli rozštěpu utratit? Nikdy!“
Od té diskuse uplynulo nejméně dvacet let. Po zavedení
takřka bezvýhradného a celosvětového ukončování těhotenství
nezůstal seznam důvodů směrem dolů stát na místě. Jestliže
na počátku vypadala věc tak, že
potrat byl přípustný jen ve skutečně „tragických situacích“
a v ojedinělých výjimkách a byl
pokládán za těžké bezpráví, pak
ty časy se svými „alibi“ a pokrytectvím jsou už dávno ty tam.
Lobby potratářů nelenilo, veřejné mínění a jeho příslušní politici je následovali a klesali stále
hlouběji. Ještě nedávno požadoval jeden rakouský socialista, aby
potraty musely nabízet všechny
zemské nemocnice plošně jako
projev „rovnoprávnosti“, tedy
takřka jako „lidské právo“! Ale
má platit: „právo na bezpráví“?
Jeden svobodný politik mu dával za pravdu s odůvodněním,
že lidé mohou svobodně rozhodovat o svém životě a stát se jim
do toho nemá vměšovat. Jako
by usmrcení jiného člověka nebylo „určení o druhém“ a jako
by to bylo „vměšování“, kdyby
stát plnil svou úlohu a tento život chránil.
Copak tyto dámy a pánové
nikdy nepochopí, že svoboda
usmrcovat není žádný pokrok,
nýbrž morální kolaps, návrat
do nejhrubšího barbarství? Nepochopí, že potraty se obracejí
nejen proti církvi, ale také proti ženám a matkám a s každým
utraceným dítětem také proti budoucnosti Evropy? Jak trefně nazval kardinál Schönborn potraty jakožto „Ne Evropy k vlastní
budoucnosti“! Je to „tajemství
víry“ nebo skutečnost pochopitelná i pro žáka zvláštní školy?
Nicméně většina politiků mluví jako zahanbena o „demografické změně“, nikoliv však
o příčinách a jejich dramatických následcích! Je to, jako by
pobřežní stráž mluvila o „kolísání hladiny“, když už je vidět zpěněné hřebeny tsunami,
a pak by chtěla tvrdit, že občany varovala. Kde tato jízda dolů vlastně skončí? Na začátku
se mluvilo: netrestat potraty
v tragických případech, pak povolit potraty, pak potrat je lidské právo, potrat je rozhodnutí
každé ženy a dnes: pachatel není ten, kdo provádí potrat, nýbrž
ti, kteří jsou proti, kteří se vyjadřují proti tomu, kteří nabízejí
ženám pomoc!
Dříve nebo později řekneme, že stavět se proti potratu je trestné, protože to
diskriminuje ženu, vyvolává pocity viny nebo vinu, obtěžuje ženy, kterým dobrý zákon zaručuje vydobyté nezpochybnitelné
právo na profesionálně provedené, hygienicky čisté usmrcení dítěte. Jeden islámský taxikář
původem z Persie mi řekl: „Potrat? Potrat je vražda a vy byste měli být stíháni!“
Obzvláště korektní se mnoha
lidem jeví „potrat kvůli postižení“! Sice by měly být všechny budovy vybaveny i pro postižené,
ale společnost sama je nechce
a chce být „bez postižených“.
Jistěže nekřesťané při případném těžkém postižení myslí
ihned na potrat, je to pochopitelné! Ale pak je tu otázka: Proč
se musí utrácet i zcela zdravé děti? A jak těžké musí být postižení, aby dítě mohlo být usmrceno?
Ve Frankfurter Allgemeine
napsal před nedávnem kardinál
Meisner: „V Německu je rozštěp
rtu dostatečným důvodem, aby
dítě při průchodu porodním kanálem dostalo do srdce injekci
kalia a bylo usmrceno. Tento zákrok platí pojišťovna.“ To znamená: V Evropě, která tak ráda
poučuje jiné lidi, zabíjejí děti
bezprostředně před porodem
kvůli malé vadě, která je operací odstranitelná. Když jsem
se narodil v roce 1942 s rozštěpem rtu, řekl lékař mému otci,
že nebudu moci vykonávat určitá povolání. Jako příklad uváděl
kněžské povolání.
Ale operační technika byla
už tehdy dokonalejší, než se lékař domníval, dnes je rozštěp
rtu a rozštěp patra takřka „maličkost“. Ale podle statistiky
o potratech z důvodu postižení bylo kvůli rozštěpu rtu v Anglii v roce 2010 utraceno „jen“
osm dětí. „Jen“? Neměli bychom
pak důsledně také oběti dopravních nehod, které potřebují dlouhou a nákladnou léčbu, také raději usmrtit, když jejich léčba je
mnohem náročnější a dražší než
operace rozštěpu rtu, po které
jsem se např. já mohl stát biskupem? A ptám se dále: Nebyl
by Hitler s naším selektivním
programem, pokud jde o postižené, velmi spokojen? Není to
vše v logice jeho myšlení, jen
přizpůsobené pokroku v medicíně? Kdo v podnapilosti zvolá:
„Heil Hitler!“, je postaven před
soud pro znovuoživování nacismu. Ale když někdo „smí“ zabíjet životaschopné děti, nejedná
se o „znovuoživování“, ale „prosazování lidských práv?“ Co řekne jednou dnešní generace svým
dětem? „My jsme to nevěděli“?
Slyším námitku: Neodpovídá právě zákaz potratů Hitlerovu duchu? Nikoliv, protože Hitler zakazoval potraty jen u čisté
rasy, ale potraty slovanských dětí schvaloval, doporučoval a zákonem podporoval.
Přestupování židovsko-křesťanského přikázání nezabíjet
nikdy nevinného vždy vedlo do
pekla. Z jakého důvodu se může
někdo domnívat, že vede do ráje? Spisovatelka Erika Mittererová jednou napsala: „Chtěla bych
mlčet, ale mám strach, že celý
tento pokrok nás vede do pekla,
ve které věřím tak jako v nebe.
Protože vidíme jasná znamení!“
Katolická církev to formuluje jasně: Lidský život je nedotknutelný od okamžiku početí
až do přirozené smrti. Taková
je katolická nauka, tedy přirozené právo, a každý člověk je cítí vepsáno ve svém srdci. Jenom
je třeba najít ochotu a „přečíst“
si je. Nikdo není tak postižený,
aby někdo jiný měl právo ho
zabít, stejně jako nikdo nesmí
zabít těžce nemocného, protože „stejně umře“.
Dříve nebo
později umřou všichni lidé! Velký právník Wolfgang Waldstein
v době, kdy byly zavedeny potraty, napsal: „Stát, který zabíjí
nevinné, přestává být právním
státem v plném slova smyslu!“
Ubohá Evropo, kdy budeš právním státem, jak po tom všichni
toužíme?
Časopis Světlo 51-52/21011
Kirche heute 12/2011
Překlad -lš
