V časopise Světlo 51-52/2011 vyšel zajímavý článek o děvčeti, která se za svůj krátký život změnila ze zlostného dítěte natolik, že ji Jan Pavel II. ji 3. března 1990 prohlásil za blahoslavenou.
Světlo 51-52/2011 najdete ZDE.
Tvrdohlavé, náladové
a zlostné dítě
Zámek v Annecy-le-Vieux roku 1914. Annin otec si oprávněně dělal starosti o svoji malou
dceru. Kladu si otázku, co z toho dítěte bude, když je tak náladové a tvrdohlavé.
Maminko, můžu jít natrhat
květiny pro sestřenici? – Můžeš,
ale nesmíš chodit k úlu, to dobře víš. Anička hledá nejpěknější květy, ale nejvíce se jí líbí ty
u úlu. Chce si utrhnout růži,
ale právě na ní sedí včela. Běž
pryč! A setřese včelu z květu.
Ale včela se rychle vrátí. Ty včelo jedna! A sevře květ i s včelou
v dlani. Mezitím přilétají další
včely a sedají jí na krk a na ruce. Anna se ohání, ale nemůže
se jich zbavit. Přibíhá vychovatelka a bere dítě domů. Anna stále křečovitě drží sevřenou pěst.
Co to máš v ruce, otevři ji! Anna
neslyší. Ukaž, co máš v ruce, žádá
maminka. Ale Anna sevře pěst
ještě pevněji. Najednou zatne
zuby a položí květ na stůl. Trest
už není potřebný. Včela ji bodla
a ruka bolestivě otéká.
Otcova smrt
Annu zcela změnila
Když vypukla 1. světová válka, musel otec narukovat jako poručík horské pěchoty. Už
v prvním roce války byl třikrát
zraněn. Anna měla svého otce
velmi ráda a vidět ho zraněného
byla pro ni velká bolest.
Otec padl 22. června 1915
v bitvě u Lingekopfu. Matka
o Anně napsala: Pán Bůh a otec
jí vštípili do srdce jemnocit, kterým dokázala zmírňovat utrpení druhých. Malá Anna byla stále u mne, dělala mi společnost
a snažila se potěšit mě. Měla jen
čtyři a půl roku.
Její vychovatelka dosvědčila: Můžu říct, že otcova smrt způsobila Annino obrácení. Anna už
věděla, že modlitba pomáhá jen
tehdy, když se snaží být hodná.
Po otcově smrti toužila Anna po nebi, protože tam by opět
mohla potkat svého tatínka. Aby
potěšila matku, přinášela malé oběti, ustupovala do pozadí
a dávala přednost svým sourozencům.
Chci, aby moje srdce bylo čisté jako lilie.
Anna projevovala stále větší
zájem o náboženské věci a především toužila přijmout Pána Ježíše ve svatém přijímání. Matka
ji vyučovala katechismu. Anna
poslouchala s takovou pozorností, že jí povolili chodit na řádný katechismus k řádovým sestrám. Protože měla teprve pět
let, podrobila se na přání biskupa zvláštní zkoušce. Pověřil tím
jednoho jezuitu. Zeptal se jí: Které jsou tvé hlavní chyby? – Pýcha
a neposlušnost. Je třeba poslouchat hned a rychle, protože i Ježíš poslouchal a ještě poslouchá.
– Kdy poslouchá? – Při mši svaté ve chvíli proměňování. – Při jakých slovech poslouchá? – Když
kněz říká: Toto je moje tělo, toto
je moje krev.
Řeholník nad těmi odpověďmi žasl. 26. dubna 1917 nastal
vytoužený den prvního svatého přijímání. Slavnost se konala v klášterní kapli v Cannes.
Anna si napsala na malý lístek:
Můj malý Ježíšku, miluji tě. Abych
ti udělala radost, dávám si předsevzetí, že chci vždy poslouchat.
Obrácení
pana Ludvíka
S přijetím svatého přijímání
se její láska a horlivost ještě více rozhořela a vůle byla pevnější. Stalo se pro ni důležitým zachraňovat duše.
Zdravotní sestra Františka
přišla právě z návštěvy starého
pána Ludvíka. Nebyl už mnoho
let u zpovědi a svatého přijímání. I když byl nemocný, nechtěl
kněze ani vidět. Sestra Františka
si stěžovala Annině vychovatelce. Anna se vmísila do rozhovoru: Kdybych byla větší, nějak bych
ho přesvědčila, že se má obrátit.
Ale dítě on určitě nebude poslouchat. Sestra Františka řekla: On
neposlouchá ani rady dospělých.
Tady pomůže jen jedno: modlitba
a oběti. Anna ihned chápe: Když
jde jen o to, pak se mi ho podaří obrátit. S celým srdcem začíná přinášet různé oběti a vyzývá i sourozence, aby jí pomáhali.
Zakládá si dokonce sešit a každou oběť si zapisuje. Její teta
řekla o její snaze: Kdybys ji viděla, jak bojuje! Snažila se ovládat,
aby Pánu Bohu nezpůsobila žádnou bolest. V tváři byla červená,
zatínala pěsti, jen aby byla dobrá. Anna sama řekla o svém boji:
A přece – je to k zoufání. Dokázala bych prasknout zlostí. Ale nezlobila se a hněv ovládla. Když
šli jednoho dne po vsi a přecházeli kolem kostela, Anna navrhla: Maminko, pojďme se na chvíli
do kostela pomodlit za Ludvíka.
Matka souhlasí. Cestou domů je
Anna ustaraná: Maminko, když
starý Ludvík umře bez zpovědi,
půjde do pekla? Pojďme ještě jednou do kostela a pomodlíme se,
aby se vyzpovídal. Ještě dvakrát
se matka musela s Annou vrátit do kostela, aby se pomodlili
za nemocného Ludvíka.
Následujícího dne se Anna
dovídá, že Ludvík zemřel. Před
smrtí dovolil, aby k němu přišel
kněz a posloužil mu svatými svátostmi. Anna je radostí bez sebe.
Už se nedá zastavit. Jakmile
se doví o nějakém hříšníkovi, začne se za něho modlit a obětovat. Neznechutí ji ani to, když
nevidí výsledek.
Matko,
zcela se ti odevzdávám
Pět dní před Vánocemi 1921.
Už několik dnů leží Anna se zápalem mozkových blan. Kvůli
bolestem hlavy a páteře nemůže spát. Každý pohyb, každé slovo, dokonce i klidné ležení jí působí bolesti.
Matka jí odevzdává prosbu:
Včera jsem dostala dopis od tvé tety. Prosí tě, abys obětovala hodinu
svého utrpení za jedno děvče, které potřebuje tvoje modlitby a oběti. – S radostí to udělám, ale až
zítra. Dnes už mám všechny hodiny obsazené.
Anně se těžko dýchá, protože
ochrnutí napadlo dýchací svaly.
V noci z 13. na 14. ledna je zcela vysílená. Opakovaně se modlí zasvěcení: Moje Paní a Matko,
zcela se ti odevzdávám... Z posledních sil se podívá na svou
matku a pak navždy zavře oči.
Je ráno 14. ledna 1922, pět hodin a dvacet pět minut.
Když v roce 1933 otevřeli
její hrob, našli tělo neporušené.
Na její přímluvu se stalo a dosud
děje mnoho zázraků. Odpočívá
na hřbitově v Annecy-le-Vieux.
Papež Jan Pavel II. ji 3. března 1990 prohlásil ctihodnou.
Z časopisu Světlo 51-52/2011
Podle knihy Albert Wihler:
Nichts ist schwer,
wenn man Gott lieb hat.
Mnichov 1981
Překlad -lš