Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle adventní- cyklus B
Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: „Vyrovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izaiáš.“ Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim řekl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku.“ To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil. (Jan 1,6-8.19-28)
POSLEDNÍ REPORTÁŽ
Dnes vás pozvu, abyste vyslechli poslední reportáž k mezinárodním událostem od posledního reportéra na konci světa. Až bude podávat přehled, co se v lidských dějinách odehrálo, mohla by tam být tato zpráva:
„A existovala také skupina lidí, které vyslal Bůh. Její jméno bylo Církev. Ta tu byla, aby svědčila světu o světle. Sama nebyla tím světlem, jen jiným o něm svědčila, aby uvěřili.“
Takový žurnalista by si zasloužil pochvalu, protože dokázal tak stručně povědět, oč se jednalo v celých církevních dějinách: k čemu umírali mučedníci; k čemu byl stavěn svatopetrský chrám; k čemu byla poutní místa; k čemu žil svatý František z Assisi; oč se jednalo řeholnicím u lůžek chorých dětí; proč se mladí muži vzdávali manželství a vstupovali do kněžských seminářů a dívky do klášterů; proč se manželé nerozloučili, i když prožívali krize.
Ten komentář by mohl pokračovat dál takto:
„A toto je svědectví, které Církev vydávala: Když se jí lidé ptali: Kdo jsi ty? - tu vyznala a nezapřela: já nejsem Kristus.
V tom je jeden veliký výsledek reformního úsilí pokoncilního, že církev nově promyslila a pochopila svou podstatu v duchu svědectví Jana Křtitele. Církev pochopila, že není totožná s Kristem, že ona není zviditelněný Kristus, mezi námi dále žijící.
Jaká úleva, že si toto jasně uvědomujeme! Jaká úleva, že církev s Janovou pokorou vyznává: „Já nejsem Kristus.“ Kristus, to nejsou mrzuté tváře věřících; - Kristus, to nejsou balíky akcií vatikánské Banky svatého Ducha. Kristus, to nejsou kněží příliš z tohoto světa, to nejsou církevní vrchnosti panovačné a nespravedlivé.
Jaká úleva, že církev se už neztotožňuje s Kristem. Kolik lidí odradilo od víry v Krista právě to, že se s ním církev občas v lecčems ztotožňovala.
Ale dokončeme reportáž v duchu dnešního evangelia:
„Lidé se té církve ptali: Proč křtíš, když nejsi Kristus? - a tu ona odpovídala: Já křtím jen vodou, ale uprostřed vás je ten, kterého neznáte, který vás pokřtí Duchem svatým. Já jsem jen hlas, volající na poušti světa: Čiňte pokání, připravte cestu Pánu.“
Ať dnešní naslouchání Božímu slovu a celá dnešní naše bohoslužba není jen sváteční chvilkou, za níž by nic nenásledovalo. Poslechněme hlas volající církve, čiňme opravdu pokání, připravme opravdu Pánu cestu do své duše.
Jistě se mnozí chystáte přijmout před vánocemi svátost pokání, jít ke svaté zpovědi: advent - to je nejhlubší, nejdůkladnější kající příprava k této svátosti. Abyste to neodbyli jen formálně! Připravte se na vánoční zpověď důkladně.
K těm, kteří do kostela nemohou dojít, rádi v tomto týdnu zajdeme do domu, - když nás pozvete - a posloužíme svatými svátostmi, abychom všichni mohli slavit vánoce se srdcem připraveným.
