P. Skoblík na 2. neděli adventní připravil následující promluvu.
Na začátku adventu jsme si řekli něco o jeho historií. Dnes bych se chtěl věnoval jazykové stránce, zejména proslulému Izaiášovu citátu. Je všeobecně známé, že Písmo svaté používá dva jazyky: hebrejštinu a řečtinu s několika partiemi Ježíšovy mateřštiny, kterou byla aramejština; latina není originální biblický jazyk.
Texty jsou samozřejmě překládány do moderních jazyků, protože mimo odborníky by si průměrně vzdělaný člověk se slovy původního textu nevěděl rady. Že překlady nejsou nijak jednoduchou záležitostí, si můžeme ozřejmit na známém Izaiášově verši, kterým jsem zakončil své poznámky k první adventní neděli: Rosu dejte…(Izai 45,8,). Podíváme li se na příslušné místo v ekumenické Bibli, nepoužívá český překlad vžitý výraz „rosu“, nýbrž „krůpěje“. Nechť si každý vybere.
Daleko důležitější než rozdíl mezi rosou a krůpějí je stejný výsledek obou nebeských darů zemi: skrápějí zemi. Zatímco potřeba vody, i když skoupé, je samozřejmostí, Izaiáš také volá o právo (hebrejský originál používá výraz cedek = spravedlnost (transkripce je obtížná a není jednotná). Řecký překlad Starého Zákona je symbolicky nazýván Septuaginta (řecky 70). Název pochází z domnělého počtu židovských překladatelů do tehdy hlavního jazyka kolem Středozemního moře, kterým byla řečtina. Řecký výraz dikaiosyné znamená totéž co hebrejský: spravedlnost.
Kulturně politicky se v době nástupu křesťanství dere dopředu latina, jazyk šířící se římské velmoci. Biblický mistr latinského překladu, svatý Jeroným (+420), překládá výraz právo či spravedlnost slovem iustum. To ovšem není výraz věcný, nýbrž osobní: oblaka mají poskytnout spravedlivého. Koho by těmito slovy nenapadl Mesiáš ( = Kristus) tím spíše, že do tehdejší společnosti proniká křesťanství. Mnohé adventní písně volí tento osobní překlad. Současné texty však
respektují originál a v adventních textech čteme „Rosu dejte nebesa shůry, právo ať se vyleje…“, tedy nikoliv spravedlivý.
Izaiášův text je významný nejen jazykově, nýbrž i věcně. Rosa bývala jedinou vláhou žíznivé země po celý den. Jednalo se tedy o velmi cennou živinu. Izaiáš nevolá pouze po rose, nýbrž také po právu, vždyť vláha v přírodě je podobně důležitá jako právo ve společnosti. Je to geniální myšlenka, platná tehdy právě tak jako dnes.
Ačkoliv rosa i právo kanou z Hospodinova zdroje, právo je také dílem lidským. Vždyť Bůh prohlašuje nad spícím Adamem, že není dobré, aby byl člověk sám. Společenský život vyžaduje právní regulaci, jejíž obsah však nemusí odpovídat obsahu práva, kanoucího z nebe.
Kritériem shody práva z nebes a ze země je totiž spravedlnost (dát každému, co mu patří), což se u lidského práva vždy neděje (vzpomeňme si na právo diktátorů). Odtud chápeme naléhavé Izaiášovo srovnání rosy s právem shůry. Moderně bychom mohli říci, že přírodní katastrofy bývají zdrojem katastrof společenských (jako zemětřesení), avšak také naopak: společenské katastrofy (výbuchy jaderních zbraní) mohou být zdrojem katastrof přírodních (rozpoutání živlů).
