„Pán Bůh žádá oběť mého života za Církev v Polsku!“
Článek najdete také ZDE.
Dachau byl prvním z mnoha
hitlerovských koncentračních táborů. Sotva dva měsíce po uchopení moci nacisty (30. ledna
1933) začalo plánování – byla pro to vyhlédnuta muniční továrna vybudovaná
už za 1. světové války (později zbořená),
15 km severozápadně od Mnichova. V jednom provolání podepsaném Heinrichem
Himmlerem 21. března 1933 v Münchener Neuester Nachrichten bylo napsáno:
„Ve středu, 22. března 1933, bude
v blízkosti Dachau otevřen první koncentrační tábor. Má schopnost pojmout 5000
lidí. Tyto rozměry jsme zvolili bez ohledu na malicherné myšlenky v přesvědčení, abychom jednali k uklidnění nacionálního obyvatelstva a v jeho smyslu.“
V Dachau začala tedy mašinérie masového ničení, které později v mnoha ostatních německých táborech a na obsazených územích mělo pokračovat, tady se
prováděl dril a výchova všech těch „podlidí“. V Dachau to začalo.
Dachau se stalo také táborem, kde byl
největší počet zajatých duchovních. Statistika uvádí 2720 duchovních, z toho 2579
katolických kněží, kleriků a řádových bratří (ze 134 diecézí a 24 národností). Příslušníků jiných vyznání bylo 141, mezi nimi dokonce dva mohamedánští duchovní.
Poláci tvořili absolutní většinu, bylo
jich 1780, z nichž 830 našlo smrt. Mezi
těmito tragickými oběťmi nacistického
panství byl také jeden biskup: Mgr. Michael Kozal. Všichni, kteří ho tenkrát potkali, viděli v něm opravdového světce.
Už poměrně krátce po skončení vraždění národů, v roce 1987, poslední den Eucharistického kongresu ve Varšavě, kterému předsedal svatý papež Jan Pavel II.,
byl blahořečen.
Michael Kozal se narodil 25. září 1893
v Novém Folwarku, okres Krotoszyn. Dne
23. února 1918 byl ve Hnězdně vysvěcen
na kněze. Nejdříve byl krátkou dobu kaplanem v jedné malé obci. Pak byl učitelem náboženství v Bydhošti, potom spirituálem a nakonec regentem kněžského
semináře v Hnězdně. Dne 13. srpna 1939
se stal světícím biskupem ve Włocławku
a o dva dny později, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, slavil svoji první a jedinou
pontifikální mši. Začala 2. světová válka,
Polsko bylo zaplaveno nacistickou armádou. Michael Kozal mohl ještě v tichosti chvíli působit, 3. dubna 1941 však následovalo jeho zatčení. Nezůstal ušetřen
nejhrubšího týrání, v Hohensalze (dnes
Inowrocław) byl podroben dvojímu bičování. Dne 25. dubna 1941 přijel v transportu do Dachau. Ihned odmítl pro sebe
jakékoliv zvýhodnění.
P. Johannes M. Lenz SJ (autor knihy
Christus in Dachau) vzpomíná na své první setkání s biskupem Kozalem:
„Poprvé jsem ho viděl 26. dubna ráno
po mši svaté. Byl jsem dojetím na pokraji
pláče. V oblečení vězně, s dohola vyholenou hlavou, rovný ve všem s námi, tak
stál vpředu u stolu v sakristii a uděloval
jednotlivě biskupské požehnání. Kněží se
k němu tlačili. Také já jsem přišel, abych
políbil biskupskou ruku mučedníka, abych
si vyprosil biskupské požehnání. Pozoruhodný zážitek, a tak nezapomenutelný, jako by se to stalo teprve včera.“
Jaký byl jeho zločin? Jeho kněžství,
jeho biskupská důstojnost? Jeho odvaha,
s níž se držel na místě své povinnosti –
jeho věrnost pastýře! Neměl nic co do činění s politikou. Ale jeho vznešená osobnost byla mocnou oporou polské církve
v době nejtěžšího pronásledování... Jednou byl blokovým starším zbit do krve.
Také táborový starší ho tloukl...
Biskup Kozal byl vysoké postavy, ale
po několikaletém hladovění byl tělesně
slabý. Velmi ochotný k práci, ale následkem hladu a trýznění na konci svých sil...
Musel vykonávat všechnu práci stejně jako každý jiný spoluvězeň. Esesáci to vyžadovali a pilně na to dohlíželi. Běda, kdyby někoho přistihli, že biskupovi pomáhá
nebo mu poslouží! „Nechci žádné výsadní postavení!“ S těmito slovy odmítal biskup každou nabízenou pomoc. „Mám tady číslo jako každý jiný a chci svůj kříž
nést čestně s ostatními!“
„Vynášení kýblů“ se zdálo být nakonec
pro vedení tábora to správné zaměstnání pro biskupa.
V srpnu 1942 přišel Michael Kozal
do lepírny sáčků, nazývané „sáčkové komando“. Bylo považováno za přednostní
místo, zvláštním způsobem mělo vždycky
dvanáct členů: počet apoštolů! Od doby
biskupa Kozala dostalo přezdívku „dómská kapitula v Dachau“.
Škodolibé jazyky ji nazývaly „grémium“, ale kvůli nejrůznějším charakterům
a typům, které tam patřily a někdy na sebe silně narážely, také „svárlivá církev“.
V „dómské kapitule“ se nejenom žilo
a svářilo, ale také modlilo, přičemž růženec byl hlavní modlitbou. Knihy tam
neměli.
Když biskup Kozal nastoupil do koncentračního tábora v Dachau, našel ke
svému překvapení na bloku 26 pěknou
kapli. Papež Pius XII. a někteří biskupové prosadili využití této vymoženosti, ke
zlosti a odporu správy tábora a SS (tuto
zkratku mnozí vězni vykládali jako „synové satanovi“).
P. Lenz vypráví ve své knize, za jakých okolností se slavila první bohoslužba v této kapli: „21. ledna (1941) – svátek sv. panny a mučednice Anežky. Okolo
5 hodin ráno se začíná kaple rychle plnit.
Je jednoduše osvětlena. Také jí chybí jakékoliv ozdoby. »Všichni kněžouři do kaple!« Tak řval kápo tábora Henschel toho
rána ulicemi a místnostmi baráků kněží...
ale chybělo víno a hostie pro mši, proto se
musela místo toho uspořádat mariánská
pobožnost. Příští den to vyšlo: 22. ledna
1941 první mše svatá v Dachau! Zúčastnilo se jí 600 polských kněží, z německé a rakouské strany jich bylo jenom 30.
Přicházeli teprve později ve větším počtu do Dachau.“
K „hlavnímu oltáři“ přibyl ještě krásný mariánský oltář. Na Velikonoce 1943
našla cestu do tábora umělecká mariánská socha. Vešla do dějin pod jménem
„Naše milá Paní z Dachau“.
Laici byli ale z těchto bohoslužeb vyloučeni. Někdy byl tento předpis přísně dodržován, jindy ale přivřeli obě oči,
takže napočítali více než 1000 věřících
v kapli a před ní.
P. Lenz velebí bratrskou svornost, která
vládla mezi kleriky, ale byly také výjimky.
Ne všichni byli svatí: „Stále jsme se snažili, abychom byli všem uvězněným dobrými kamarády... také vůči nekněžím...
Jestli byl někdo dvojnásobný doktor, nebo prostý kaplan, to zůstalo ve většině
případů neznámé. Ani u koleček, ani při
stavbě postelí to nehrálo žádnou roli. Ani
církevní hodnost neměnila nic na této sociální rovnosti. Jestli prelát, nebo laický
bratr – v žádném seznamu se nedal tento rozdíl najít. Byla jenom jediná výjimka: biskup. Pro něho platilo mezi námi
základní stanovisko: v kapli je biskup, jinak ale jednoduše náš kamarád a spoluvězeň v Kristu.“
21. září 1941 bylo nejčernějším dnem
pro polské kněze v Dachau a také pro
biskupa Kozala. Žádný zahraniční kněz
nesměl od tohoto dne vstoupit do bloku 26, do kaple. Zůstala vyhrazena Němcům. Tak byla Polákům vzata denní mše
svatá. Ano, bylo jim dokonce zakázáno
modlit se breviář a růženec. Laikům byl
růženec odebrán už při příchodu do koncentračního tábora. Ďábel odváděl důkladnou práci!
Krátce před Vánocemi 1942 byly v táboře tři případy tyfu. Nákaza se rychle šířila, zasáhla také blok kněží. V polovině
ledna 1943 se nakazil biskup. To už věděl: „Pán požaduje oběť mého života za
Polsko!“ O několik dnů později, 26. ledna, byl mrtev. Zemřel na vyčerpání a tyfus. Za Krista a jeho církev!
A kde byl Bůh v tomto pekle? Proč se
nezastal svých pomazaných a nezachránil
je před démony v lidské podobě?
Biskup Kozal a jeho stejně smýšlející
druhové – uvnitř plotu z ostnatého drátu – to chápali jinak. „Nad naším táborem vládla zcela zvláštní Prozřetelnost,“
píše P. Lenz, který strávil sedm let ve vězeních či v koncentračních táborech. Cítil po všechen tento čas zvláštní ochranu Panny Marie. Jak zjistil, proti ní se
zvedala zvláštní nenávist Božích nepřátel: „Zítra je svátek Matky Boží, proto je
dnes peklo rozvázáno! Jak často jsme to
zažili a vyzkoušeli – až do konce Dachau.
Bylo to skutečně velmi nápadné. Šikany
ze strany SS a jiných bezbožných táborových bonzáků byly právě o nedělích a svátcích, zvláště o mariánských svátcích, mimořádně těžké. Ta, která rozšlápla hlavu
hada, zjevila také v Dachau svoji jednoznačnou moc proti peklu. A ďáblové v lágru zuřili o to více, oč vroucněji jsme my,
kněží, nalézali spojení s Bohem a s Marií.“
V „mariánském roce“ 1987 byl „k poctě oltáře“ povýšen nejen biskup Kozal,
ale také tři další oběti Hitlerova režimu:
Edith Steinová (1. května), P. Rupert Mayer (3. května) a Marcel Callo (4. října).
„Krev mučedníků je semenem křesťanů,“ říkali křesťané prvotní církve. To platí také o svědcích krve v naší době. Biskup Kozal a tolik dalších zaplatilo svou
věrnost víře svým životem. Také pro ně
platí slovo Kristovo: „Když zrno pšeničné padne do země a umře, přinese bohaté plody.“
Časopis Světlo 4/2015
Z Maria heute 1/2014 přeložil -mp-
