Co nás učí Církev o očistci?
Světlo najdete ZDE.
Nedá se vůbec tvrdit, že by dnes
zvěstování o očistci, o ubohých duších bylo věnováno
přehnaně mnoho prostoru. To bývalo
v mnohých obdobích církevních dějin.
Tato období jsou dávno pryč.
Právě tak není možné stanovit, jestli
byla řeč o očistci zvláště obsažná. Je ovšem pravda, že nám Písmo svaté nepodává žádné podrobné
zprávy, a církev sama má snahu poznat pravdu a teologicky
ji proniknout. Toto cítí kazatelé: Obávají se tohoto tématu,
a když se mu nemohou vyhnout, pak se
spokojí spíše všeobecně pojatými výklady.
V pohřební liturgii se většinou zůstává u myšlenek rozloučení a poděkování,
ale už méně u doporučované pomoci
modlitbou a mší svatou. Smělé myšlenky o vzkříšení mrtvých přispívají ke znejistění a soukromá zjevení jsou vždycky
velmi závislá na důvěře.
Tak se zdá, že nebude zbytečné znovu se přiklonit k teologii očistce, už také s ohledem na Rok víry.
Pokusme se
nejprve vylučovací metodou stanovit, co
očistec není:
Není to označení místa
Když se mluví o místu očišťování
(„purgatorium“) pak se tím samozřejmě
nemyslí žádné zeměpisné místo: na žádné mapě není vyznačené. Považuji stále
za pevné, že existuje nějaké očišťování, je
to také v tridentském vyznání (DH 1867),
ale jde přitom o „duchovní“ místo...
Žádný fyzický oheň
Mělo by se také mít na paměti, že to
není fyzický oheň, kterým trpí ubohé
duše v tomto „stavu mezidobí“ (až do
vzkříšení těla), kdy nemají žádné tělo.
Samozřejmě chápeme obtíž výtvarných
umělců, jak zobrazit čistě duchovní pravdu, a tak vidíme v jejich dílech strašlivé
plameny, které trápí těla oněch ubožáků – nejinak než v samotném pekle. Víra ale nesmí spočívat v tomto často nedobrém realismu.
Žádné časově omezené peklo
Očistec se liší od pekla nejen stupněm
a není „peklem v malém“ nebo „časově
omezeným peklem“. Proč? Smysl je úplně jiný: V pekle se jedná o trest, který si
lidé sami připravili, a o odplatu, v očistci jde o očištění a polepšení.
Je to oheň lékařského a pedagogického druhu, vždyť Bůh zůstává pro tyto duše lékařem a vychovatelem. Tady na místě
očistného procesu platí slova sv. Jeronýma: „Boží tresty jsou léky“, a jiní církevní otcové mluví proto o „chytrém ohni“
(ignis sapiens), který neničí, nýbrž očišťuje. V pekle naproti tomu je očištění zavržených vyloučeno.
Vědomí spásy
Musí se vzít v úvahu ještě jeden důležitý rozdíl: V pekle není žádná naděje. Je to „místo“ zoufalství. Ubohé duše
v očistci ale mají jistotu dobrého konce,
takzvanou jistotu spásy, protože jednou –
„kdy“ a „za jak dlouho“ je jim ovšem utajeno – opustí místo očišťování a nebe se
jim otevře. Mají také jednu velkou přednost před námi, kteří jsme ještě na zemi:
už nemohou hřešit. Nemohou už ztratit
stav milosti, což se jinak může stát všem
v „bojující církvi“. Samotní světci se ještě mohou stát hříšníky. Pro nás platí po
všechen čas: „Pracujte s úzkostlivou bázní o to, abyste došli spásy!“ (viz Flp 2,12)
V očistci už tento strach odpadá.
Duše v očistci se modlí za nás
Nakonec nesmíme přehlédnout toto:
Duše v očistci mohou působit dobro jiným, i když samy pro sebe už dobro vykonat nemohou. V očistci nechybí láska, ani láska k bližnímu, takže nejenom
mohou přijímat přímluvy jiných, ale samy mohou být přímluvci – za nás,
kteří jsme „ve dne v noci“ v boji. II. vatikánský koncil poukazuje
zvláště na toto společenství dobra,
protože jednota pozemských poutníků s bratry, kteří zesnuli v pokoji Kristově, se posiluje spoluúčastí na duchovních dobrech. My se modlíme za ně
a oni se modlí za nás: Skrze jejich bratrskou starost tedy dostává naše slabost bohatou pomoc. (viz LG 49)
Žádné požadavky
Musíme se ještě krátce zastavit u slova
„pokoj Kristův“, protože duše v očistci jsou
skutečně v pokoji. Je to opravdová spokojenost, která je naplňuje, nezkalené přitakání k Bohu a ke všemu, co Bůh působí,
také ke svému vlastnímu, bolestnému stavu. Jejich ano nespočívá nakonec jenom
v poznání, že mohou dělat něco dobrého; je to souhlas s pokáním. Je to takové smýšlení o pokání, jaké vyslovil jeden
z lotrů na kříži: „Nám se děje po právu,
dostáváme to, co jsme zasloužili za naše
činy.“ (Lk 23,41)
V očistci není žádné reptání, žádná
vzpoura, žádné požadavky, žádná žaloba
a obviňování, žádná sebelítost. (V pekle je
tomu úplně jinak!) Tyto duše jsou „v lásce“ a vědí a chtějí, aby jejich láska dosáhla
takové dokonalosti, jaké nedosáhly na zemi. Očištění se provádí ode všech zbytků
sobectví, od každého zaujetí pro sebe. Vyzrávání probíhá jako u plodů, které „dodatečnými opatřeními“ dosahují plné kvality.
Cožpak světci si dokonce nežádali o utrpení? „Utrpení – já o ně žádám!“ řekla
sv. Terezie od Dítěte Ježíše a pokračovala: „Božský plameni, ty sladká tavicí peci! Ve tvém ohni přijímám svůj pobyt...“
Žízeň po Bohu
A teď jsme také v situaci, kdy můžeme
lépe pochopit podstatu tohoto ohně a těch
muk v očistci. Jestliže je situace duší v očistci situací lásky, pak můžeme mluvit o ohni
lásky podle našich vlastních proseb: Rozněť v nás oheň své lásky! To se už tedy stalo, ale s tím je také spojeno utrpení lásky.
Láska je totiž vždycky zaměřená k cíli,
touží po přítomnosti toho, koho miluje, po
spojení s ním. Touha lásky je vždycky nutně spojena s tím „ještě ne“ – a s nejistotou,
kdy dojde svého naplnění. Jsem nemocná
z lásky, říká nevěsta ve Velepísni, protože
postrádá a nemůže obejmout toho, koho
její duše miluje. (srov. Pís 5,8)
Každý milující má tuto zkušenost:
Bez utrpení se nežije v lásce. (Následování Krista III, 5,33) Nic není tak bolestné,
jako nepřítomnost toho, koho milujeme.
Bůh je sice v očistcovém ohni přítomný
a blízký duši, ale nejde přitom o pociťovanou a vnímanou přítomnost nebo blízkost.
Tak se vyjadřuje utrpení duší v očistci slovy: „Moje duše žízní po Bohu, po živém
Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Ž 42,3) A dále: „V duši se stravuji touhou.“ (Ž 119,20) Toto „ještě ne“ lásky křižuje duši a dává pochopit latinské přísloví:
„Amare amare est. Milovat je (také) hořké.“
Maria, pomoz!
Maria nemá s peklem nic společného,
je ale Matkou duší v očistci, je Královnou
očistce. Jako Matce církve je jí svěřena celá rodina Boží a k té patří samozřejmě také duše v místě očišťování. Je přímluvkyní za duše v očistci, je žena bez poskvrny,
vrásek nebo ostatních chyb. Její mateřská
starost se vyjadřuje léčením, čištěním a výchovou až do plné možné zralosti Krista,
Prvorozeného.
Na této lásce Mariině k duším v očistci
máme mít také podíl našimi modlitbami
a přinášením oběti mše svaté. Stále ještě
platí slovo Písma, že je to svatá a zbožná
myšlenka (2 Mak 12,45). Od začátku se
církev modlila za zemřelé. To svatí v nebi nepotřebují a pro zavržené v pekle to
nemá smysl.
Všemohoucí a milosrdný Bože, Ty jsi
posvětil křtem své služebníky a služebnice. Očisti je v krvi Kristově od jejich hříchů a doveď je plný slitování ke konečné
dokonalosti. O to Tě prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen.
P. Ildefons Fux OSB
Zdroj: Gottgeweiht, ročník 25, 2012, sešit 4
Ze Schweizerisches Katholisches
Sonntagsblatt 9/2013 přeložil -mp-
