Jedním z kazatelů letošní Trnavské novény, jejímž tématem bylo století Jana Pavla II., byl arcibiskup Cyril Vasil. Jeho kázání s názvem
Sv. Jan Pavel II. - architekt manželské lásky a ochránce rodin, se v 1. části, kterou přinášíme, zabývá pohledem na lásku v kultuře, literatuře a filmech, jako i nevyváženým chápáním lásky v Církvi, které upřednostňovalo celibát a panenství před tělesností a manželským soužitím ...
Milí bratři a sestry, milí přátelé. S radostí jsem přijal pozvání otce arcibiskupa Jana, abych v tomto společenství slavil mši svatou a na této trnavské novéně řekl něco o našem milovaném papeži sv. Janu Pavlu II. jako o architektovi manželské lásky a ochránci rodin - a to jednak vám, zde přítomným v tomto chrámu, ale prostřednictvím katolických médií i na celém Slovensku.
Toto slavení jsem začal zmínkou o kamerách, objektivech a obrazovkách a tak mi nyní přichází na mysl jistý spojující prvek s dnešním tématem manželské lásky a ochrany rodiny.
Zkusme si odpovědět na otázku:
Kolik filmů o zamilovaných dvojicích jsme během našeho života viděli? Kolik romantických, zamilovaných filmů proběhlo před našima očima za náš život, nebo možná, pro snadnější počítání, tak jen za tento poslední rok, kdy téměř nutně trávíme více času u televizní obrazovky. Desítky, stovky ...? Kolik romantických dvojic známe z dějin umění, literatury nebo filmu: Romeo a Julie a jejich scéna pod balkonem, Tristan a Izolda na lodi, Jack a Rose vznášející se na přídi Titaniku, - abych zmínil ty tragické.
Pak tu máme nespočet ostatních romantických románů, či filmů, které končí happy endem, tedy svatbou, podle vzoru ... "a pak byla svatba a zazvonil zvonec a pohádce byl konec".
A nakonec je tu záplava těch, většinou teenagerských, takzvaných romantických filmů, určených pro ještě životem nezkušené nebo pro prostoduší publikum, v nichž obvykle nemůžeme čekat žádnou platonickou romantiku ani perspektivu svatby, ani psychologickou hloubku, ale můžeme se tak maximálně s někým vsadit o malé pivo, jestli protagonisté skončí vášnivě v posteli (nebo třeba i mimo postele), už v prvních deseti minutách filmu, nebo režisér dokáže potáhnout nějakou slaboduchou naivní zápletku až na celou čtvrthodinku, zatímco skončí v klišé banalizujícího, téměř explicitního, třeba i fingovaného sexu . Málokdo si přitom uvědomuje, že tato imitace intimnosti probíhá ve studiu před televizními reflektory a bzučícími kamerami uprostřed skupiny filmařů, osvětlovačů, elektrikářů, zvukařů a dalších jejich asistentů. A toto všechno ještě má někdo odvahu označit za umělecké zobrazení lásky jako trám, v duchu hlubokomyslného pubertálního vyznání "miluju tě jako koňa".
A když jsme už začali s tou kinematografií, tak si zase na druhé straně zkusme vzpomenout, kolik románů, divadelních her a filmů věnovaných tématu věrné a vytrvalé, krásné manželské lásky bychom uměli narychlo vyjmenovat. No, dobře, je tu naše Hájnikova žena, tedy neříkám, že se to rovná celkem nule, ale nevím, jestli tato ještě patří mezi povinné středoškolské čtení, a jestli ji také někdo četl, ale na nějaké výraznější skóre bychom museli dobře hledat v paměti i ve filmovém archivu a statistika je neoblomně exponenciálně výrazně nakloněna ve prospěch zobrazování předmanželské a mimomanželské lásky, jako rychlého procesu směřujícího k co nejbouřlivějšímu tělesnému naplnění.
Toto se často považuje za vzor "lásky".
Je to i proto, že jsme v naší kultuře postupně dovolili, aby se termín "láska", téměř výhradně identifikoval s jevem, jako je "zamilování", případně "sex", což je ale tak nespravedlivě redukující a nepřesné, jako kdybychom z celých olympijských her viděli jen běh štafety s pochodní a zahajovací ceremoniál se zapálením olympijského ohně a namlouvali bychom si, že už víme, jak proběhla olympiáda a že známe výsledky všech sportovních disciplín, ba že jsme se i sami stali tak trochu olympioniky, troufajícími si a schopnými soutěžit v kterékoli disciplíně.
Je to částečně i tím, že termínu "láska" se od dob vrcholného středověku v literatuře a umění začalo přiřazovat několik přívlastků, které charakterizovaly lásku v první řadě jako "vášeň". Zejména od dob středověkých trubadúrů, minesengrů, od poémy Román o růži či děl básníků jako Dante nebo Petrarca, až po Tolstého Annu Kareninu, se
za skutečnou lásku, hodnou uměleckého ztvárnění, považovala téměř výhradně láska vášnivá, nemožná, překážející, nedosažitelná, zakázaná, nenaplněná, tragická atd. Není teď mým cílem dělat tu přednášku z dějin literatury a umění, nebo vývoje evropské kultury - kdo by se o tom chtěl dozvědět více, stačí, když si alespoň zběžně přečte klasickou esej "
Západ a láska" od švýcarského autora Denise de Rougemonta.
Buďme ale spravedliví a podívejme se i na druhou stranu mince. S takovým nevyváženým chápáním lásky a preferováním mimomanželské vášně bylo na opačné straně propojené i
nedostatečné zhodnocení manželské lásky nejen v umění a lidové kultuře, ale i v učení Církve. Spíš než nějaké nedostatky oficiálního Magisteria mám na mysli zjednodušené - a to i katechetické nebo kazatelské - takové
zdůrazňování hodnoty pohlavní zdrženlivosti, které otázku lidské tělesnosti - a to i v manželském soužití - stavělo radikálně do pozadí, v porovnání s panenstvím a celibátem, zvlášť osob zasvěcených Bohu.
Je pravdou, že je správné a důležité mluvit o hodnotě čistoty, panenství a celibátu, ale je nebezpečné a redukující, pokud přitom jedním dechem nemluvíme i o "čistotě" manželského soužití a to i v jeho tělesném rozměru. V opačném případě se vytváří karikatura čistoty, chápané jen jako zdrženlivost, přičemž manželskému láskyplnému tělesnému obcování, podle Božího příkazu a vzájemně posvěceného slibu, se už atribut "čistoty" takto jakoby nepřímo upírá. Čím je ale potom? Špínou? Nečistotou ?! Nebo jen jakýmsi nevyhnutelným, strpěným úkonem kvůli zachování lidského rodu, či posílení demografie národa, tedy něco jako ono smutno-směšné doporučení manželkám ve falešně prudérní viktoriánské Anglii: "
lehni, zavři oči a mysli přitom na Anglii!"
Samozřejmě, že ne,
vždyť manželství považujeme za důležitou svátost, která posvěcuje základní povolání člověka ke vztahu lásky k Bohu a k bližnímu a to i skrze naplňování komplementarity muže a ženy v jejich vzájemném odevzdávání se, doplňování a pokračování Božího stvořitelského díla v manželství, které je jeho subjektem od chvíle, kdy člověka "
jako muže a ženu stvořil".
Buďme ale upřímní,
počet příkladů svatosti, vyhlášených svatých a blahoslavených v minulých stoletích byl radikálně nepřiměřený, pokud mluvíme o osobách v kněžském a řeholním stavu ve srovnání s laiky. A i u laiků se příklady svatosti často vázaly k osobám, které buď nežily v manželství, nebo byla jejich svatost vyzdvihována v tom smyslu, že jako vdovci nebo vdovy vstoupili do kláštera. Pak ještě máme několik příkladů svatých manželů, kteří možná zplodili i děti, ale někdy se dokonce téměř zdůrazňovalo, že tak učinili jen z rodinných či dynastických důvodů, tedy přímo jakoby z povinnosti a pak ale žili v pohlavní zdrženlivosti, jako bratr a sestra.
Jistě, teoreticky je to možné, a také takové rozhodnutí může být provedeno v souladu s Božím zákonem, ale je otázkou, zda ho máme, nebo můžeme považovat za realistický příklad hodný následování a doporučení v masovém měřítku. Spíše ne. Tedy, rozhodně ne.
Při prezentování učení Církve o manželství se v minulosti i v církevním prostředí nejednou dávala přednost právnickému chápání, definování manželství jako kontraktu, smlouvy, s příslušnými právy a povinnostmi, s moralisticko-právním definováním jednotlivých úkonů manželského života, jako je "manželská povinnost", "ius in corpus" tedy doslova právo na tělo manžela či manželky, ale současně s nedostatečně jasnou a přitažlivou a srozumitelnou teologií hodnoty, důstojnosti a svatosti manželství a i tělesných úkonů manželské lásky.
I tyto nedostatky přivedly postupně k vytvoření takové situace, že
učení Církve nebylo jasně chápáno, nebo bylo považováno přímo za represivní vůči jakýmkoli projevům sexuality člověka a velká část křesťanů, ba i praktikujících katolíků, se v oblasti sexuální morálky a vnímání lásky a manželství začala vzdalovat od evangelijního učení a žít stále více ponořena do mentality a způsobů odtržených od Božího plánu pro člověka.
(Na Fatym.com vydáno 1. 12. 2020; 1. 4. 2025 - 2516 přečtení)
2. část promluvy - fatym.com, 2. 12. 2020
3. část promluvy - fatym.com, 3. 12. 2020
Text celé promluvy arcibiskupa Cyrila Vasiĺa si můžete v originálu - slovenštině přečíst na stránce
http://grkatke.sk, 18. 11. 2020
nebo poslechnout na záznamu celé mše svaté - 4. dne novény, 16. 11. 2020 - v archivu TV Lux -
www.tvlux.sk/archiv/play/24379
V tomto archivu najdete i záznamy z
dalších dní novény a to i z minulých let.
