Často se nemohu zbavit dojmu,
že lidé ukládají záležitosti
svého života do různých přihrádek jako do skříně.
Zaseknutý šuplík
Často se nemohu zbavit dojmu,
že lidé ukládají záležitosti
svého života do různých přihrádek jako do skříně. Víra je zastrčena až dole v posledním šuplíku.
Podle potřeby se vytáhne
a zase zastrčí. U některých je
tento šuplík pokrytý značnou
vrstvou prachu a pavučin. Někdy se zasekne a nejde ho vytáhnout.
Je to jako v přísloví: „Sejde
z očí, sejde z mysli.“ Neměla
by však víra být něco životného?
Neměla by ze života vyzařovat
a všechno pronikat? Když chceme
víru do svého života integrovat,
znamená to také o ní mluvit.
Především pokud jde o náboženskou
výchovu našich dětí.
Slzy v očích
Byl jsem jednou na jedné
přednášce. Sál byl plný mladých
lidí a rodičů. V diskusi se přihlásila
jedna matka: „Mám velké
starosti o výchovu mojí dcery. Bojím se, zda to při dnešním
svádění a bezbožnosti ještě vůbec jde. Co mám dělat?“
Tu se přihlásila jedna šestnáctiletá
dívka a šla směle před
stovkou lidí k mikrofonu. „My
mladí bychom chtěli říct našim
matkám a otcům: Nebojte se!
Mluvte s námi o tom. Pamatujte
si, my se také modlíme každý
den, aby nám Pán Bůh pomohl
zvládnout náš život!“ Následovalo
nejdříve ohromené ticho.
A pak potlesk. Některé matky
měly slzy v očích.
Viděla jsi už Boha?
V průběhu života začíná ve
věku dítěte kolem tří, čtyř let období
otázek. Rodiče, tety, babičky a dědečkové jsou zaplavováni otázkami: „Proč naše kočka
ne umí létat?“ „Kde je schované
světlo, když se klapne na vypínač?“
Dětská zvídavost se ptá
také na Boha: „Už jsi někdy viděla
Boha? Kde bydlí?“ A ptají
se také na životní otázky: „Proč
umřel dědeček? A kde teď je?“
Nebo: „Když Bůh může všechno,
proč ho neuzdravil?“
Když je dítě v náboženském
prostředí, přijdou tyto otázky velmi
brzy. Tu pak záleží na tom,
zda se vytvoří atmosféra důvěry
a zda tato chuť k otázkám poroste.
Pokud se tak stane, budou
mladí lidé později hledat příležitost k rozhovorům. Ať už se
ptají jakkoliv, nesmíme ztrácet
trpělivost, tím méně jejich otázky
zesměšňovat. Musíme je vždy
zodpovědět, i když znějí uším
dospělých „nemožně“.
Vytříbený cit
Nemá smyslu mluvit o významu
náboženské praxe každodenního
života podle víry, jestliže
chybí potřebný příklad. Největší přesvědčující sílu má prožívaná
víra. Zvláště mladí mají vytříbený cit pro to, zda dospělí stojí
za tím, co říkají. „Můj otec jedná
tak, jak mluví,“ soudí Karel.
„To se mi líbí.“ Na Marii působí
chování její matky: „Náboženství mě moc nezajímá, Ale
obdivuji náboženský postoj mé
matky. Ona se za mě modlí každý den. Její láska musí být něco
vzácného.“
Agresivní protest
„To všechno je z temného
středověku, co farář básní o stvoření světa.“ Syn vtrhne do pokoje
a hodí svou kabelu na židli.
„O Darwinově teorii nemá ani
tušení. A vůbec, celá ta náboženská víra už je dávno překonaná.“
Již často jsem rodičům
doporučoval, aby právě v takovém
případě zachovali klid. Opatrně,
když syn projevuje agresivní
protest anebo dcera emocionální
vzrušení. Za tím vždy vězí
palčivá otázka. Mladí lidé balí
problémy s Bohem, náboženstvím
a Církví do provokativních
tvrzení. Přitom neberou žádné
ohledy. Kladou otázky, pochybují,
urážejí víru dospělých narážkami,
které někde zaslechli.
To, co nyní nejméně potřebujete,
je jakékoliv hromobití. Spíše se
snažte vcítit do jejich vnitřního
pochopitelného problému, který
je pro ně důležitý.
Tady je několik rad:
• Ukaž se vždy klidný, ochotný
k rozhovoru a porozumění.
• Projev uctivý a živý zájem:
„Opravdu mě zajímá, co si
o tom myslíš.“
• Podněcuj k rozhovoru: „Udělal bys mi radost, kdybys mi
o tom vyprávěl.“
• Ujišťuj: „To mě opravdu těší,
že se zajímáš o takové otázky.“
• Projevuj co největší ochotu
k rozhovoru.
• Věnuj svůj čas, zájem a pochopení.
• Při provokativním jednání zachovej
klid.
• Nereaguj hněvivě, podrážděně a nezraňuj.
• Snaž se o pochopení.
• Pouhými frázemi se mladí lidé
nedají odbýt. Je třeba dávat jasné svědectví víry.
• Pochval výslovně každý dobrý
myšlenkový postup: „To jsi
promyslel dobře. Jsi na dobré
cestě. Mám z tebe radost.“
• Říkej: „Respektuji tvůj názor. Přemýšlej také o mém
mínění.“
• To není ztráta autority, když
musíš tu a tam konstatovat:
„To sám dobře nevím. Co si
o tom myslíš ty?“
• Vezmi na pomoc Katechismus.
Čti: „Víra naší církve
o tom říká toto: …“
• Sáhni i k Písmu: „Kristus říká…“
Vyšlo v časopise Světlo 28. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
