Často si myslíme, že Boží vůle se střetává s našimi nejhlubšími přáními. Pak říkáme: „Buď
vůle tvá“, ale říkáme to se smutkem
a s rezignací.
Co však je ve skutečnosti tato
Boží vůle? Víme z Písma svatého,
že to, co Bůh chce, je především
toto:
aby všichni lidé byli
spaseni (1 Tim 2,4).
Odevzdat se tedy jemu znamená
odevzdat se svému nejvyššímu
blahu, odevzdat se lásce
Otce.
Všechny ostatní věci, které
On chce, jsou orientovány k tomuto
základnímu přání, našemu
plnému štěstí.
Proto na nás osobně myslí
od věčnosti, proto stvořil jednoho
každého z nás, proto se
stal člověkem, dal se ukřižovat…,
právě proto, aby nás přivedl
k radosti bez konce!
Také moje maminka nebo
upřímný přítel mi přejí všechno
dobré, ale nejsou vždy schopni,
aby to uskutečnili. A dokonce
někdy ani nevědí, v čem spočívá moje opravdové dobro, jindy
není v jejich moci, aby to
zajistili…
Bůh naopak je jako nejněžnější maminka, daleko něžnější
než kterákoliv pozemská matka.
Písmo říká:
Hospodinova dobrotivost
se vztahuje na vše, co stvořil (Ž 145,9).
Byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují
jho, když jsem se k němu
nakláněl a krmil ho (Oz 11,4).
Copak může žena zapomenout
na své dítě? ... Já na tebe nikdy
nezapomenu (Iz 49,15).
Této dobrotivosti našeho Boha
k jednomu každému z nás
nemůže zabránit žádná překážka,
ani síla nepřátel, ani
naše vlastní ubohost. Všem to
může připomenout podobenství
o ovečce, která se zatoulala
a vzdálila od Boha, ale on ji
hledá, dokud ji nenajde. A když
ji najde, netrestá ji, ale položí
ji na svá ramena, aby se při návratu domů neunavila… (srov.
Lk 15,4–7).
Jeho dobrotivost je tedy nepřekonatelná,
jeho něžnost je plná
moudrosti: Pán ví, k jakému
cíli nás má přivést, aby nás učinil
šťastnými, zná cestu našeho života
(srov. Jan 14,6) a ví, jakým
nejlepším způsobem nás přivést
k takovému cíli a k takové cestě,
zná naše skutky a dokonce i naše bloudění. Nestalo se, že ten,
kdo hledal lidskou moudrost,
našel v Něm plnost pravdy, kdo
hledal ubohé lásky, našel v Něm
lásku bez hranic?
Jeho pečlivost je tedy jak nepřekonatelná,
tak i moudrá: je
to moc lásky spojená s moudrostí
lásky.
Lidská vůle může být něžná, ale nerozumná, moudrá,
ale bezmocná, zatímco Boží vůle je nekonečná láska, která si
posluhuje bezmeznou mocí své
všemohoucnosti a nekonečné
moudrosti – vševědoucnosti.
Není proto nic chytrého bazírovat
na vlastní vůli; je moudré
opakovat spolu s Pánem:
Otče, ne má, ale tvá vůle se staň
(Lk 22,42).
Když se tedy mohu spolehnout
na takovou lásku a nikoliv
na své osobní úsilí, svízelné
a žádostivé, ustupují úzkosti,
cítím se bezpečný, mohu žít
spontánně v radosti i uprostřed
každodenních těžkostí, protože
vím, že Pán je blízko (srov. Fil
4,4–6): vím, že tato něžná péče mě zcela objímá a nikdy nepomine.
Vyšlo v časopise Světlo 25. ČÍSLO / XII. ROČNÍK
