Svědectví o začátku jednoho života z víry z časopisu Světlo 42/2013.
Archiv Světla najdete ZDE.
Jak moc může setkání s Ježíšem Kristem změnit život člověka, ukazuje následující svědectví. Po letech s narkomanií, na pokraji sebevraždy, přichází Ivan do společenství Cenacolo, které přijímá podobné ztroskotané existence, aby jim otevřelo
cestu zpátky do života. O rozhodujícím bodu obratu ve svém životě P. Ivan vypráví:
Když pomyslím zpětně na svůj
život, pak musím říci, že tomu vždycky takhle nebylo.
Byly časy bez víry, kdy jsem byl skutečně
mrtvý, kdy můj život byl uzavřen v hrobě, kdy drogy a to všechno, co se sebou
droga vleče, usmrtily můj život. Droga zasela do mého srdce mnoho smutku. Nenacházel jsem ve svém životě už vůbec
žádný smysl. V mém srdci už nebylo nic
dobrého. Ocitl jsem se blízko smrti. (...)
Vyrostl jsem v katolické rodině a získal víru od svých rodičů, ale byla to jen
víra z tradice. A jako mnoho mladých lidí jsem na Boha úplně zapomněl. Běhal
jsem za nabídkami tohoto světa. Myslel jsem, že tam najdu radost, že najdu
opravdovou svobodu. Ale úplně jsem ji
ztratil. (...)
Chtěl bych vyprávět o rozhodující události v mém životě: Byl jsem čtyři měsíce
ve společenství a ještě pod vlivem drogy.
Byl jsem tak smutný, že si to vůbec nedovedete představit! Byl jsem zlostný, nahněvaný sám na sebe. Nedovedl jsem se
vyrovnat se svými porážkami, selháním
ve svém životě, se vším, co jsem zničil, co
jsem způsobil svojí rodině. Nemohl jsem
najít žádný vnitřní klid. Nenáviděl jsem
všechno a všechny ve společenství. Každý den jsem chtěl utéct.
Vzpomínám si na jeden den – byl jsem
úplně na dně. Byl jsem moc naštvaný na
jednoho kluka. Urazil mě a já jsem mu
chtěl jednu vrazit. Bylo mu také špatně,
provokoval mě a já jsem vybuchl.
Řval jsem mu do obličeje, nadával jsem
mu a klel. A čekal jsem, že mě brzy uhodí. Doufal jsem, že mě udeří, abych mohl
na něho zaútočit. Byl jsem na to zvyklý
z ulice. Ale na ten okamžik před domem
v Saluzzu nezapomenu.
Tento kluk zůstal absolutně klidný. Viděl můj vztek a hleděl mi do očí. Nezapomenu nikdy na pohled tohoto kluka,
na to, co bylo v jeho očích milé a pěkné.
Dosud jsem nikdy nezažil, že by někdo
takto mohl zůstat v klidu. Byl jsem šokován, že na moji nenávist odpověděl takovým klidem. Svým výrazem obličeje mě
zasáhl do srdce.
Pak udělal dva kroky ke mně, objal
mě a řekl: „Mám tě rád. A je mi to líto,
už tě nikdy nebudu provokovat. Odpusť
mi!“ A při slovech „Odpusť mi!“ mě ještě pevněji stiskl.
Když mě pustil, byl jsem jako omámený, nerozuměl jsem ničemu, co se tady stalo. Byl jsem zmatený. Podíval jsem
se na něho a on plakal. To se mě v srdci
hluboko dotklo. V tomto momentě jsem
ničemu nerozuměl.
Ale když o této scéně dnes přemýšlím,
pak vím, že Ježíše jsem poprvé potkal
v tomto chlapci, který mi odpustil a objal
mě. V tomto okamžiku jsem jistě na Boha
nepomyslel. Nevěřil jsem v Boha. Vždyť
jsem byl zaslepený hněvem a smutkem.
To jediné, co bych mohl ve svém srdci cítit, byl egoismus a chlad. Ale těmito slovy a tímto objetím mohlo moje nemocné
srdce poprvé zakusit, co to je láska. Něco se stalo, něco ve mně uvnitř hořelo.
Tento chlapec, jmenoval se Gior gio, zůstal ve společenství a stal se pro ostatní
navždy příkladem.
Viděl jsem ho často, jak se v noci modlí. Člověk cítil, že má Ježíše v srdci.
Když nemáš Boha v srdci, nemůžeš
tak reagovat. Jenom když ses skutečně setkal se Zmrtvýchvstalým, vydržíš nadávky a provokace, zůstaneš klidný, když tě
někdo chce uhodit.
Jenom Bůh ve tvém srdci ti může dát
sílu milovat také nepřátele. Ježíš začal pomalu vstupovat do mého života prostřednictvím tohoto chlapce. A to je síla našeho společenství.
Tehdy jsem ještě nevěřil v Ježíše, ale
v Giorgia jsem věřil. Stal jsem se jeho přítelem. Po všem tom zlu, které jsem v životě napáchal, ztratili všichni ke mně
důvěru. Všechno jsem kradl, všechny ponižoval, všechny zrazoval. Neměl jsem nikoho, kdo by mi věřil. A také já jsem ztratil
důvěru. Nebylo nikoho, komu bych věřil,
dokonce ani sám sobě. Byl jsem tak daleko, že jsem si chtěl vzít život.
A přesně tehdy jsem začal věřit. První, komu jsem věřil, byl Giorgio. Věřil
jsem Giorgiovu srdci. Nevěděl jsem, že
má v srdci Boha, ale věřil jsem jeho srdci.
Když máme Boha v srdci, můžeme
Boha předávat jiným, tak jako mi předal
Boha Giorgio. A to je nejkrásnější věc
na světě, největší radost na světě: Když
tohoto živého Boha můžeš předat dále.
P. Ivan
(P. Ivan je kněz ve společenství Cenacolo založeném sestrou Elvírou Petrozzi. Jeho
svědectví je výtah z přednášky v úterý velikonočního týdne v kostele kalasantinů ve Vídni,
otištěný v časopisu DER JUNGER CHRISTI 8/13.)
Světlo 42/2013
Z VISION 2000 – 5/2013 přeložil -mp