Blahoslavený biskup Ignatius Maloyan nám ukazuje cestu věrnosti a odvahy.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Shoukr Allah Maloyan se narodil
jako čtvrté z osmi dětí v dubnu
1869 v Mardinu v Arménii. Arménie byla evangelizována svatými apoštoly Judou a Bartolomějem, křesťanským
národem se stala roku 305, když svatý
Řehoř Iluminátor, první patriarcha Arménie, pokřtil krále Tiridata. V 11. století padla zem do rukou Turků. V následujících devíti stoletích zůstal národ pevný
a uchoval si svoji řeč a křesťanskou víru.
Arméni jsou rozštěpeni do dvou církevních společenství: Apoštolské církve, která
je oddělena od úplného společenství katolické církve, a Arménské katolické církve,
ke které patřila také rodina Maloyanova.
Už dříve se ukazovaly u Shoukra Allaha znaky duchovního povolání. Ve věku
14 let byl svým farářem poslán do Institutu pro výchovu kněží v Libanonu. Ačkoliv musel kvůli různým zdravotním problémům studium na tři roky přerušit, byl
6. srpna 1896 vysvěcen na kněze a jmenoval se od té doby Pater Ignatius.
Roku 1897 byl poslán jako misionář
nejprve do Alexandrie, potom do Káhiry, kde získal pověst vzorného kněze. On
sám píše o této době: „Od rána do večera
jsem navštěvoval nemocné, chudé a potřebné. Když jsem se večer uložil, byl jsem
úplně vyčerpaný. Nikdo se nestaral o tyto
nešťastníky...“ Pověst P. Ignatia jako kazatele na exerciciích a jako řečníka vedla
k tomu, že byl často zván ke kázání, jak
arabsky, tak turecky. Jako pilný zastánce jednoty křesťanů navazoval kontakty
s koptskými křesťany v Egyptě. Ve svém
volném čase se věnoval studiu Písma svatého a studiu jazyků. Když si patriarcha
arménských katolíků v Konstantinopoli
všiml jeho mimořádných schopností, povolal ho roku 1904 za svého tajemníka.
Ale brzy poté byl P. Ignatius donucen se
ze zdravotních důvodů vrátit do Egypta,
kde zůstal až do roku 1910.
Mezitím upadla diecéze v Mardinu do
obtížné situace. Místní biskup velmi pokročilého věku nebyl schopen řešit těžké problémy, které nastaly: nedostatek
dobře vzdělaných kněží a obtížnou hospodářskou situaci. Vyčerpaný odstoupil.
Patriarcha svěřil správu diecéze P. Ignatiovi. Nejprve byl nadšeně přijat do svého rodného města, brzy byl ale vystaven
stejným obtížím. „Je mi velmi líto této
diecéze,“ napsal. „Život tady je trápení.
Ale proto tady jsme my, kněží.“ 21. října
1911 byl P. Ignatius na synodu arménských biskupů v Římě zvolen biskupem
v Mardinu a vysvěcen. Hned po svém návratu otevřel školy, v nichž postavil do
popředí arménské tradice a literaturu,
a ujal se problémů svých oveček. Zvláště chtěl podpořit ty, kteří byli kvůli své
křesťanské víře pronásledováni. Od konce 19. století se pokoušel sultán Abdul-
-Hamid udusit v zárodku nový nárůst arménského národního uvědomění, protože
v tom viděl ohrožení jednoty osmanské
říše. Roku 1895 bylo zničeno několik set
křesťanských kostelů a klášterů a statisíce věřících byly zavražděny. Ostatní opustili ve velkém množství zemi.
Večer 3. srpna 1914 se dověděli účastníci jednoho setkání kněží v Mardinu, že
se Turecko spojilo s Německem a Rakouskem proti Rusku, Francii a Anglii. Mnozí nevěděli vůbec, kdo proti komu vede
válku a proč. V říjnu začala policie pod
záminkou, že hledá křesťanské dezertéry, stavět stráže okolo kostelů, vnikala do bytů a klášterů, znásilňovala ženy
a zabavovala hodnotné předměty. Pronásledování Arménů znovu začalo. Vyslanci vlády šířili heslo: „Nešetřete život žádného křesťana!“
24. dubna 1915 oznámil turecký ministr vnitra Talaat Bacha pod záminkou
spiknutí proti Turecku vyhlazení Arménů. 30. dubna bylo obklíčeno sídlo biskupa v Mardinu tureckými vojáky, protože
se prý v kostele skrývá skladiště zbraní.
Když se žádné zbraně nenašly, slepě a zuřivě ničili spisy a archiv. Začátkem května svolal biskup Maloyan své kněze a informoval je o hrozících nebezpečích proti
Arménům: „Vyzývám vás důrazně, abyste
posilovali svoji víru. Vložte veškerou vaši
naději do svatého kříže, který je postaven
na Petrově skále. Náš Pán Ježíš Kristus vystavěl svoji církev na této skále a na krvi
mučedníků. Já jsem vždy projevoval vrchní hlavě církve, svatému Pontifexu v Římě nezlomnou věrnost. Moje nejvroucnější přání spočívá v tom, aby moji kněží
a moje stádo následovali tohoto příkladu
a zůstali vždy poslušni Svatému stolci.“
Události měly rychlý spád. 15. května bylo zatčeno mnoho Arménů. Když
biskupovi Maloyanovi nabízeli možnost
útěku, prohlásil: „Vzali jsme naše povolání za pastýře stáda tam, kde je. Jsme odhodláni splnit naši povinnost vůči Pánu,
jakož i stádci, až do smrti.“ 3. června byl
zatčen a spolu s asi 50 členy farnosti uvržen do vězení.
Biskup Maloyan byl předveden před
soud a trýzněn otázkami na zbraně, které prý schoval. Odpověděl přímo, že to je
čistý výmysl. Na výtku spiknutí proti vládě odpověděl: „Vaše obžaloba je vzata ze
vzduchu. Nikdy jsem se vládě neprotivil.
Naopak vaše práva jsem hájil jak soukromě, tak veřejně...“ Na to biskupa udeřil
policejní komisař svým řemenem. Když si
biskup stěžoval, komisař zakřičel: „Dnes
nahrazuje vládu meč.“ Když byl biskup
vyzván, aby přestoupil k islámu, pronesl toto vyznání víry: „Budete mě muset
tlouct, noži a meči probodávat, puškami
prostřelovat a rozkrajovat na malé kousky, ale nikdy nezapřu svoji víru. To je konečné rozhodnutí.“ Když byl znovu zbit,
zavzlykal: „Vytrpím na svém těle bolesti
úderů, ale ve své duši jsem plný radosti.“
Na začátku noci biskupovi spoutali
nohy a potom ho bili holí. Křičel: „Jestli
mě někdo slyší, ať mi udělí poslední rozhřešení!“ Jeden rovněž zajatý kněz řekl
na to slova odpuštění. Potom odvážnému
biskupovi vytrhli nehty na nohou a plivali mu do obličeje. Když byl donesen do
své cely, pozvedl paže a oči k nebi a modlil se: „Můj Bože, Ty jsi dopustil, že se se
mnou toto děje. Všechno závisí na Tobě.
Projev svoji sílu, protože ji potřebujeme.
Pomoz nám v těchto těžkých dobách, protože jsme slabí a bez odvahy.“
V prvních červnových dnech bylo
z Mardinu odvlečeno asi 1600 křesťanů. Byli donuceni pochodovat, navzájem svázáni lany a řetězy na pažích. Po
šesti hodinách pochodu došli do nějaké
kurdské vesnice, kde jim nejprve přečetli císařský dekret, že jsou kvůli zradě odsouzeni k smrti. Kdo by ale přestoupil
k islámu, směl by se bez porušení vrátit
do své vesnice. Biskup Maloyan odpověděl za všechny: „Jsme ve vašich rukou,
ale zemřeme za Ježíše Krista.“ Potom vyzval všechny křesťany, aby se vyzpovídali u kněží, kteří byli mezi nimi, a nechal
jim udělit svaté přijímání.
Podle zpráv svědků byli zajatci zahaleni po celou dobu zářícím mrakem. Pak
byli někteří odvedeni do takzvaných jeskyň u Sheikhanu, jiní do Kalaa Zarzawan
a brutálně povražděni. Mrtvoly byly naházeny do studní. Tato fakta známe ze
svědectví statečných mohamedánů, kteří masakr odmítli.
Pro biskupa bylo vyhrazeno jiné trýznění. Po tom, co viděl zemřít své ovečky,
musel sám zemřít. Policejní komisař se ho
naposledy zeptal, kde schoval ty zbraně
a jestli se nechce přiznat k islámu. Biskup
odpověděl: „Už jsem vám vícekrát řekl,
že pro svoji víru, pravou víru žiji a umírám a že svoji čest pokládám na kříž svého Vykupitele.“ Potom mu komisař prostřelil hrdlo. Biskup Maloyan zašeptal svá
poslední slova: „Můj Bože, smiluj se nade mnou. Do Tvých rukou vkládám svého ducha.“
Ti mučedníci, kteří provázeli Ježíše až
na smrt, nám mají připomínat, co napsal
sv. Ignác z Antiochie: „Nic mi nepomůže
z půvabů světa a bohatství tohoto století.
Je lepší pro mě, abych zemřel pro Krista,
než abych byl králem až na konec světa.
Jeho hledám, který za nás zemřel. Jeho
chci, který kvůli nám vstal.“
Křesťanské obyvatelstvo turecké Arménie bylo z větší části během tohoto pronásledování z roku 1915 vyvražděno, historikové říkají, že padlo za oběť jeden až
jeden a půl milionu lidí. Přece však dnes
žije mnoho přívrženců Arménské katolické církve v Arménii i všude ve světě.
7. října 2001 byl svatý arcibiskup papežem Janem Pavlem II. blahořečen a uctěn
těmito slovy: „Biskup Maloyan, který zemřel ve věku 46 let jako mučedník, nám
připomíná duchovní boj každého křesťana, jehož víra je vystavena útokům zlého. Den za dnem čerpal z Eucharistie
potřebnou sílu, aby velkodušně a vášnivě
vykonával své kněžství.“ Kéž by svědectví blahoslaveného Ignatia, jakož i všech
arménských mučeníků, dnes osvěcovalo
nejenom ty, kteří církevní tradici zdědili
a pokračují v ní, nýbrž všechny, kteří ke
cti Boží a ke spáse duší chtějí být pravými svědky evangelia!
Dom Antoine Marie OSB
Světlo 40/2013
Z VISION 2000 – 3/2013
přeložil -mp-
Autor je opatem opatství Saint-Joseph-de-
-Clairval ve Flavigny sur Ozerain, Francie.