Co to znamená odevzdat se Bohu a proč to udělat? Na to přináší odpověď článek z časopisu Světlo 30/2012.
Archiv časopisu Světlo ZDE
Bůh si přeje, aby se mu křesťan, jakmile dospěje k užívání rozumu, z celého srdce odevzdal, zasvětil a posvětil a svou
obětí tak potvrdil to, co se s ním stalo při křtu. Jen málo
křesťanů to však učiní.
Značná většina těch, kteří se domnívají, že se oddali zbožnosti, nevědí celý život, co to znamená, zasvětit se Bohu. Když
se s nimi o takovém návrhu hovoří, projevují pro to málo pochopení; ani nechápou, o čem je řeč, a nemohou se rozhodnout k tak velké oběti, která v sobě obsahuje všechny ostatní.
Člověk si udělá svůj
plán zbožnosti podle vlastních představ, ale nikoliv podle představ
Božích, plán, podle kterého se
v určitých bodech podřídí milosti, ale nechce se nechat ovládat
zcela ve všech věcech.
Ve všem, co není výslovně
nařízeno, anebo v tom, čemu se
nerad podrobuje, pokládá se za
oprávněného rozhodovat o sobě
sám a domnívá se, že Bůh nás
nechce do té míry nutit, abychom byli ve všech věcech na
něm závislí.
Jestliže je tedy tak málo lidí,
kteří se zcela odevzdávají Bohu,
ještě méně je těch, kteří na tom
trvají a dokonale to praktikují.
Když se jednou zasvětí, neváhají vzít své slovo opět zpět a jednat podle vlastního dobrozdání
a své sebelásky. Jejich přirozenost to stojí příliš mnoho, žít
ustavičně v závislosti na Bohu.
Tak si krok za krokem ulehčují
své jho, dnes v tom bodě, zítra
v dalším. Někdy dojdou tak daleko, že ze sebe všechno opět setřesou... To je důvod, proč tolik
lidí troskotá. Jiní přicházejí do
nebe až po dlouhém a těžkém
očistci. Z toho důvodu je také
tak málo svatých.
Do počtu svatých zahrnuji ty,
kteří v jakémkoliv věku, ať už zachovali nevinnost, nebo ji ztratili, ať žili nějakou dobu v návykových hříších, nakonec se zcela
odevzdali Bohu a podle možností plní všechny požadavky a povinnosti dokonalosti.
Ze všech požadavků křesťanské morálky je to bez diskuse to nejdůležitější, je to základ
celé budovy. Zde je třeba začít,
a já nevěřím, že je možné se
stát Ježíšovým učedníkem jiným
způsobem. Tuto záležitost není
možno nikdy dostatečně vysvětlit. Prosme tedy Boha, aby nás
osvítil, a čtěme následující úvahy s učenlivým srdcem.
I. Co to znamená
odevzdat se Bohu?
Odevzdat se Bohu znamená
zasvětit mu všechny své myšlenky, všechny své city a všechno
své jednání, takže rozum myslí
pouze na Něho a na ty věci, které chce, abychom na ně mysleli;
že srdce miluje jen Jeho a tvory
miluje jen ve vztahu k Němu a jeho řádu, který sám ustanovil; že
všechno, co koná, všechno, co
trpí, vztahuje k Němu a že jeho
sláva, jeho zalíbení je náš poslední cíl, náš hlavní úmysl.
Křesťan, který se odevzdal
Bohu, už nepatří sám sobě. Nemá už právo na sebe samého.
Přenechává se Božím rukám
a těm, kteří Ho zastupují. Nedovolí si žádné přání, ani nejmenší plán, žádný krok z vlastního podnětu. Jedním slovem,
postaví se pod Boží vládu, upírá svůj zrak stále k Němu, aby
poznal jeho vůli, a je vždy připraven ji splnit, aniž by ji posuzoval, aniž by se omlouval, aniž
by proti této vůli stavěl své vlastní sklony a přirozený odpor. Taková velká závislost je v prvním
okamžiku strašná a zdá se, jako
by duši držela pod ustavičným
tlakem. Ale v další uvidíme, jak
Bůh umí své jho osladit a jak
láska činí všechno oblažujícím.
II. Důvody, proč se zcela
zasvětit Bohu
Celý rozdíl mezi světci a námi spočívá v tom, že světci nechtějí konat nikdy nic jiného než
vůli Boží, protože to je jejich pevný postoj, zatím co my využíváme smutnou možnost od Něho
se vzdalovat.
1. Nic není spravedlivějšího
Aniž bychom se dali zastrašit bláznivými fantaziemi, začneme zkoumat důvody, které
nás vedou k tomu, abychom se
zcela odevzdali Bohu. Těchto
důvodů je mnoho a bylo by to
velmi obšírné, kdybychom měli vyjmenovat všechny. Omezím
se na ty hlavní.
Není to zcela spravedlivé,
abych se zcela bezvýhradně odevzdal Tomu, který mě povolal
z nicoty a který udržuje každý
okamžik bytí, které mi daroval,
který je můj původ i můj cíl, moje nejvyšší dobro, od něhož jsem
všechno přijal, od něhož všechno očekávám a bez něhož nemohu být šťastný?
Potřebuje mě Bůh? Vůbec
ne. Ať už existuji nebo neexistuji, ať se Mu odevzdáme nebo ne,
není kvůli tomu méně šťastný.
Proč tedy žádá, abych Mu zcela náležel? Protože to vyžaduje
řád. Bůh mě nemůže oprávnit,
abych byl pánem sebe sama nebo mě odevzdat někomu jinému
než sobě. Když se domnívám,
že mám právo se sebou libovolně nakládat, jsem buřič. Odnímám Bohu to, co Mu náleží.
Jestliže se odevzdám někomu
jinému, je to vždy tvor, kterému se nemohu odevzdat a který mě nemůže přijmout, aniž by
se nedopustil vůči Bohu velké
urážky, protože si osvojuji něco, co patří Jemu.
Je-li však správné, že náležím Bohu, pak je také správné,
že Mu náležím ve všem. V žádné věci, v žádné době se nemohu vymknout jeho svrchovanosti. Jeho právo se vztahuje na
všechno, co jsem, ať se nacházím v jakémkoliv stavu. Stvořil
mě a mohl mě stvořit jen pro sebe. Zneužívám svůj rozum, jestliže ho chci použít k něčemu jinému, než abych Ho poznával.
Zneužívám své srdce, jestliže ho
nepoužívám k tomu, abych miloval Jeho a to, co miluje On.
Zneužívám svou svobodu, jestliže se rozhoduji k něčemu jinému, než abych se Mu ve všem
líbil. Zneužívám síly své duše
a svého těla, jestliže je nepoužívám podle jeho záměrů. Nestačí, že Ho neurážím; musím se
snažit, abych se Mu zcela líbil
a plnil za všech okolností jeho
vůli. Nic není přenecháno mé libovůli, nic víc, než co je přenecháno andělům a svatým. Neučí nás Ježíš: Buď vůle tvá jako
v nebo tak i na zemi – ? Jsme tedy povinni tuto vůli zde na zemi
dokonale plnit. Celý rozdíl mezi
svatými a námi je ten, že nemohou jednat jinak než podle Boží
vůle, protože jsou v pevném stavu dokonalosti, zatímco my máme smutnou moc, že se můžeme
od Něho vzdálit. Ale konec konců i pro mne je neodkladnou povinností, abych neměl jiná pravidla než Boží vůli.
Jestliže se tedy radím se svým
rozumem, svědomím, se svým
náboženstvím a se svou vírou,
když zvažuji, čím je Bůh sám
v sobě a ve vztahu ke mně: všechno se mi stává zákonem, abych
se zcela odevzdal Bohu a jen Bohu. Všechno mě svorně poučuje, že je to moje první a největší povinnost.
2. Nemohu být šťastný
bez odevzdaní se Bohu
Jelikož Bůh je mé nejvyšší
dobro, nemůže být pro mne zde
na tomto světě ani v jiném světě
jiné štěstí než ve spojení s Ním.
Ale zde na zemi, kde Ho poznávám jen skrze víru, jaké jiné spojení s Ním mohu mít, než když
se Mu zcela odevzdám, abych
se od Něho už nikdy neodloučil, když Mu zasvětím svůj rozum a své srdce, abych všechno
konal s Ním, v naprosté shodě
smýšlení? Dal mi dar rozlišování a svobodu, abych rozeznával
Jeho a své vztahy k Němu a rozhodl se neodvolatelnou svobodnou volbou se s Ním spojit.
Jeho záměrem bylo, aby moje sebeodevzdání tím, že je zcela
svobodné, bylo pro Něho oslavou a pro mne zásluhou, protože svou láskou Mu vzdávám úctu
a čest. A když již v tomto životě
zde na světě začínám skrze svoji
lásku být šťastným, zasloužím si,
abych Ho věčně oslavoval v nebi a tak dosáhl naplnění svého
štěstí a své lásky.
Říká mi také s Písmem svatým: Synu, dej mi své srdce.
(Př 23,26) Všechno, co ode
mne chce, směřuje k tomuto
daru, který v sobě opravdu zahrnuje všechno, který je tím jediným, na co je žárlivý a bez kterého by jakákoliv jiná oběť z mé
strany byla pro Něho ničím. Dej
Mi své srdce, které jsem stvořil
pro sebe, které jen Já mohu naplnit, které hluboce touží jen po
Mně a beze Mne nemůže najít
mír ani štěstí, náleží Mně a jedině Mně. A to, co je činí velikým
a vznešeným, je skutečnost, že
mimo Mne je pro tebe každá jiná bytost příliš malá.
Bůh to od nás žádá nikoliv
pro svou výhodu, nýbrž kvůli
našemu prospěchu. Nepotřebuje nás, ale my bez Něho nemůžeme být. Je nekonečně šťastný
sám v sobě, ale my nikdy nemůžeme být šťastní bez Něho.
Mohu tedy činit sám sebe šťastným? Nikoliv, vidím v sobě jen
ubohost a nemůže mě to překvapit, protože jsem tvor stvořený z ničeho.
Mohou jiní tvorové a všechny statky světa přispět k mému
štěstí? Nikoliv, i oni jsou bytosti stvořené z ničeho, tedy v podobné nouzi jako já. I kdybych
je všechny a navždy vlastnil, nebylo by mé srdce méně prázdné,
méně hladové, méně žádostivé
pravého dobra, vznešeného dobra, které je jediné, a tím je Bůh.
Dokud toto srdce nenáleží zcela
Bohu, je nepokojné.
Bůh se daruje ve stejné míře, v jaké se darujeme Jemu: Všechno za všechno.
Jean Nicolas Grou TJ
Dienst am Glauben 3/2012
Překlad -lš