Sebeodevzdání Bohu

Co to znamená odevzdat se Bohu a proč to udělat? Na to přináší odpověď článek z časopisu Světlo 30/2012.





Archiv časopisu Světlo ZDE


Bůh si přeje, aby se mu křesťan, jakmile dospěje k užívání rozumu, z celého srdce odevzdal, zasvětil a posvětil a svou obětí tak potvrdil to, co se s ním stalo při křtu. Jen málo křesťanů to však učiní. Značná většina těch, kteří se domnívají, že se oddali zbožnosti, nevědí celý život, co to znamená, zasvětit se Bohu. Když se s nimi o takovém návrhu hovoří, projevují pro to málo pochopení; ani nechápou, o čem je řeč, a nemohou se rozhodnout k tak velké oběti, která v sobě obsahuje všechny ostatní.

Člověk si udělá svůj plán zbožnosti podle vlastních představ, ale nikoliv podle představ Božích, plán, podle kterého se v určitých bodech podřídí milosti, ale nechce se nechat ovládat zcela ve všech věcech. Ve všem, co není výslovně nařízeno, anebo v tom, čemu se nerad podrobuje, pokládá se za oprávněného rozhodovat o sobě sám a domnívá se, že Bůh nás nechce do té míry nutit, abychom byli ve všech věcech na něm závislí. Jestliže je tedy tak málo lidí, kteří se zcela odevzdávají Bohu, ještě méně je těch, kteří na tom trvají a dokonale to praktikují. Když se jednou zasvětí, neváhají vzít své slovo opět zpět a jednat podle vlastního dobrozdání a své sebelásky. Jejich přirozenost to stojí příliš mnoho, žít ustavičně v závislosti na Bohu. Tak si krok za krokem ulehčují své jho, dnes v tom bodě, zítra v dalším. Někdy dojdou tak daleko, že ze sebe všechno opět setřesou... To je důvod, proč tolik lidí troskotá. Jiní přicházejí do nebe až po dlouhém a těžkém očistci. Z toho důvodu je také tak málo svatých.
Do počtu svatých zahrnuji ty, kteří v jakémkoliv věku, ať už zachovali nevinnost, nebo ji ztratili, ať žili nějakou dobu v návykových hříších, nakonec se zcela odevzdali Bohu a podle možností plní všechny požadavky a povinnosti dokonalosti. Ze všech požadavků křesťanské morálky je to bez diskuse to nejdůležitější, je to základ celé budovy. Zde je třeba začít, a já nevěřím, že je možné se stát Ježíšovým učedníkem jiným způsobem. Tuto záležitost není možno nikdy dostatečně vysvětlit. Prosme tedy Boha, aby nás osvítil, a čtěme následující úvahy s učenlivým srdcem.

I. Co to znamená odevzdat se Bohu?
Odevzdat se Bohu znamená zasvětit mu všechny své myšlenky, všechny své city a všechno své jednání, takže rozum myslí pouze na Něho a na ty věci, které chce, abychom na ně mysleli; že srdce miluje jen Jeho a tvory miluje jen ve vztahu k Němu a jeho řádu, který sám ustanovil; že všechno, co koná, všechno, co trpí, vztahuje k Němu a že jeho sláva, jeho zalíbení je náš poslední cíl, náš hlavní úmysl. Křesťan, který se odevzdal Bohu, už nepatří sám sobě. Nemá už právo na sebe samého. Přenechává se Božím rukám a těm, kteří Ho zastupují. Nedovolí si žádné přání, ani nejmenší plán, žádný krok z vlastního podnětu. Jedním slovem, postaví se pod Boží vládu, upírá svůj zrak stále k Němu, aby poznal jeho vůli, a je vždy připraven ji splnit, aniž by ji posuzoval, aniž by se omlouval, aniž by proti této vůli stavěl své vlastní sklony a přirozený odpor. Taková velká závislost je v prvním okamžiku strašná a zdá se, jako by duši držela pod ustavičným tlakem. Ale v další uvidíme, jak Bůh umí své jho osladit a jak láska činí všechno oblažujícím.

II. Důvody, proč se zcela zasvětit Bohu
Celý rozdíl mezi světci a námi spočívá v tom, že světci nechtějí konat nikdy nic jiného než vůli Boží, protože to je jejich pevný postoj, zatím co my využíváme smutnou možnost od Něho se vzdalovat.
1. Nic není spravedlivějšího
Aniž bychom se dali zastrašit bláznivými fantaziemi, začneme zkoumat důvody, které nás vedou k tomu, abychom se zcela odevzdali Bohu. Těchto důvodů je mnoho a bylo by to velmi obšírné, kdybychom měli vyjmenovat všechny. Omezím se na ty hlavní.
Není to zcela spravedlivé, abych se zcela bezvýhradně odevzdal Tomu, který mě povolal z nicoty a který udržuje každý okamžik bytí, které mi daroval, který je můj původ i můj cíl, moje nejvyšší dobro, od něhož jsem všechno přijal, od něhož všechno očekávám a bez něhož nemohu být šťastný?
Potřebuje mě Bůh? Vůbec ne. Ať už existuji nebo neexistuji, ať se Mu odevzdáme nebo ne, není kvůli tomu méně šťastný.
Proč tedy žádá, abych Mu zcela náležel? Protože to vyžaduje řád. Bůh mě nemůže oprávnit, abych byl pánem sebe sama nebo mě odevzdat někomu jinému než sobě. Když se domnívám, že mám právo se sebou libovolně nakládat, jsem buřič. Odnímám Bohu to, co Mu náleží. Jestliže se odevzdám někomu jinému, je to vždy tvor, kterému se nemohu odevzdat a který mě nemůže přijmout, aniž by se nedopustil vůči Bohu velké urážky, protože si osvojuji něco, co patří Jemu. Je-li však správné, že náležím Bohu, pak je také správné, že Mu náležím ve všem. V žádné věci, v žádné době se nemohu vymknout jeho svrchovanosti. Jeho právo se vztahuje na všechno, co jsem, ať se nacházím v jakémkoliv stavu. Stvořil mě a mohl mě stvořit jen pro sebe. Zneužívám svůj rozum, jestliže ho chci použít k něčemu jinému, než abych Ho poznával.
Zneužívám své srdce, jestliže ho nepoužívám k tomu, abych miloval Jeho a to, co miluje On. Zneužívám svou svobodu, jestliže se rozhoduji k něčemu jinému, než abych se Mu ve všem líbil. Zneužívám síly své duše a svého těla, jestliže je nepoužívám podle jeho záměrů. Nestačí, že Ho neurážím; musím se snažit, abych se Mu zcela líbil a plnil za všech okolností jeho vůli. Nic není přenecháno mé libovůli, nic víc, než co je přenecháno andělům a svatým. Neučí nás Ježíš: Buď vůle tvá jako v nebo tak i na zemi – ? Jsme tedy povinni tuto vůli zde na zemi dokonale plnit. Celý rozdíl mezi svatými a námi je ten, že nemohou jednat jinak než podle Boží vůle, protože jsou v pevném stavu dokonalosti, zatímco my máme smutnou moc, že se můžeme od Něho vzdálit. Ale konec konců i pro mne je neodkladnou povinností, abych neměl jiná pravidla než Boží vůli.
Jestliže se tedy radím se svým rozumem, svědomím, se svým náboženstvím a se svou vírou, když zvažuji, čím je Bůh sám v sobě a ve vztahu ke mně: všechno se mi stává zákonem, abych se zcela odevzdal Bohu a jen Bohu. Všechno mě svorně poučuje, že je to moje první a největší povinnost.

2. Nemohu být šťastný bez odevzdaní se Bohu
Jelikož Bůh je mé nejvyšší dobro, nemůže být pro mne zde na tomto světě ani v jiném světě jiné štěstí než ve spojení s Ním. Ale zde na zemi, kde Ho poznávám jen skrze víru, jaké jiné spojení s Ním mohu mít, než když se Mu zcela odevzdám, abych se od Něho už nikdy neodloučil, když Mu zasvětím svůj rozum a své srdce, abych všechno konal s Ním, v naprosté shodě smýšlení? Dal mi dar rozlišování a svobodu, abych rozeznával Jeho a své vztahy k Němu a rozhodl se neodvolatelnou svobodnou volbou se s Ním spojit. Jeho záměrem bylo, aby moje sebeodevzdání tím, že je zcela svobodné, bylo pro Něho oslavou a pro mne zásluhou, protože svou láskou Mu vzdávám úctu a čest. A když již v tomto životě zde na světě začínám skrze svoji lásku být šťastným, zasloužím si, abych Ho věčně oslavoval v nebi a tak dosáhl naplnění svého štěstí a své lásky.
Říká mi také s Písmem svatým: Synu, dej mi své srdce. (Př 23,26) Všechno, co ode mne chce, směřuje k tomuto daru, který v sobě opravdu zahrnuje všechno, který je tím jediným, na co je žárlivý a bez kterého by jakákoliv jiná oběť z mé strany byla pro Něho ničím. Dej Mi své srdce, které jsem stvořil pro sebe, které jen Já mohu naplnit, které hluboce touží jen po Mně a beze Mne nemůže najít mír ani štěstí, náleží Mně a jedině Mně. A to, co je činí velikým a vznešeným, je skutečnost, že mimo Mne je pro tebe každá jiná bytost příliš malá. Bůh to od nás žádá nikoliv pro svou výhodu, nýbrž kvůli našemu prospěchu. Nepotřebuje nás, ale my bez Něho nemůžeme být. Je nekonečně šťastný sám v sobě, ale my nikdy nemůžeme být šťastní bez Něho. Mohu tedy činit sám sebe šťastným? Nikoliv, vidím v sobě jen ubohost a nemůže mě to překvapit, protože jsem tvor stvořený z ničeho. Mohou jiní tvorové a všechny statky světa přispět k mému štěstí? Nikoliv, i oni jsou bytosti stvořené z ničeho, tedy v podobné nouzi jako já. I kdybych je všechny a navždy vlastnil, nebylo by mé srdce méně prázdné, méně hladové, méně žádostivé pravého dobra, vznešeného dobra, které je jediné, a tím je Bůh. Dokud toto srdce nenáleží zcela Bohu, je nepokojné.
Bůh se daruje ve stejné míře, v jaké se darujeme Jemu: Všechno za všechno.


Jean Nicolas Grou TJ

Dienst am Glauben 3/2012
Překlad -lš