Přinášíme článek Zbyňka Petráčka, který vyšel v Lidových novinách 14. 11. 2020, kde se zmiňuje, že křesťanství má staleté zkušenosti s člověkem, utrpeními a epidemiemi a že víra uzdravuje.
U nás v Olomouci na počátku 18. století usmrtil mor polovinu obyvatel města, a když bylo nejhůř, sešli se zbylí živí v průvodu městem na náměstí, kde se konala bohoslužba. Podle historických zpráv šel v průvodu celý magistrát, klérus, armáda, univerzita, šlechta a měšťané i chudina a mše se konala ve znamení kajícných proseb k Bohu za odpuštění hříchů a Boží smilování, aby skončil mor a strašlivé utrpení. Žádná gesta typu „my ho porazíme", spíš pokorné vědomí, že všichni máme čeho litovat i za co trpět a ptát se, co nám tím vyšší moudrost chce říci.
Když mor tehdy přestal, probudila se velká vděčnost a zbožnost a byl brzy postaven sloup Nejsvětější Trojice, nedávno zařazený mezi světové umělecké klenoty lidstva. Dodnes nás fascinuje a připomíná, co tehdy naše předky nezklamalo a co my dnes málo bereme na vědomí. Pak začala doba vrcholu barokní kultury a vydala úžasné kulturní dědictví. Dnes zcela chybí reflexe dialogu lidí se Stvořitelem. Vše je pouze produkt slepé náhody v procesu evoluce. Pokud neobjevíme sílu naděje, víry a vzájemné pomoci, hrozí i nám, že se můžeme dál „dusit ve vlastní šťávě" a strachu. Přál bych si, aby i náš národ, až tato očista pomine, zanechal za sebou podobný monument nového prozření z bezduchého materialismu směrem k duchovním výzvám. Křesťané se nyní nejen víc modlí a postí, ale také pomáhají, jak se dá. Pouze se nezviditelňují, protože „když dává pravice, ať o tom neví levice...", říká Ježíš. Místo hesla „návrat k normálu" se máme spíše ptát, co nám tím vším má být sděleno k našemu dobru ?
