Už delší dobu trávím tím, že přemýšlím nad příčinami úpadku Církve v naší zemi, hodně v souvislosti s tím čtu a modlím se. Příliv přistěhovalců z Latinské Ameriky sice míru úpadku trochu zkresluje, přesto všechny měřitelné indikátory klesají:
počet křtů, biřmovanců, sňatků, kněžských svěcení, mužských i ženských řeholních povolání, dětí v církevních školách a náboženských programů. Je to tvrdé. Jak jsme se dostali až sem ?!
Největší chybou je, že jsme 'pochovali' transcedenci (nadpřirozeno). Boha jsme si zdomestikovali. Stali jsme se praktickými ariány. To znamená, že jednáme tak, jakoby Ježíš byl pouze čistě člověkem; nějakým guru, svépomocným učitelem, výjimečným sociálním pracovníkem. Nemluvím samozřejmě o každé farnosti, ale celkově jako Církev v této zemi už dávno nevíme, kde je sever.
Mše svaté již nejsou časem a prostorem pro bohoslužbu a uctívání Boha, ale stále častěji připomínají jen setkání za účelem dobití baterek. Naše kostely přestávají mít katolický ráz a zamořuje je obrazoborectví.
Z kostelů, které zejména i vizuálně svědčily o katolické víře, se postupně stávají všestranné 'posvátné prostory', které spíše než kostel připomínají divadlo. Na některých místech jde doslova o divadlo; bohoslužba se mění na zábavné představení. To, co si z ní beru, je mnohem důležitější, než co do ní vkládám. Vytržením transcendentna z bohoslužby jsme mši svatou zredukovali na minimum. Není se proto co divit, že
víra v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii prudce upadá. Prudce klesá i počet kněžských povolání. Zatímco generace, která tajemství víry znala, je i milovala, další generace před nimi houfně utíká. Za bohoslužbou a vzdáváním úcty Bohu, zbavenou nadpřirozena, brzy následuje i úpadek katolického způsobu života. Vytrácejí se projevy zbožnosti ve farnostech a farní kostely se stávají jen zastávkou na mši.
Povzbudivý je rostoucí zájem o Eucharistickou adoraci.
Přestali jsme se soustředit na transcedenci a
následně prudce klesla naše ostražitost. Vytrácí se zpytování svědomí před zpovědí. Používáním antikoncepce se scvrkávají rodiny. Hlasité štěbetání dětí ustupuje mlčenlivé šedi. Bez překážek se zde zabydluje světská kultura. Spory nahrazují skutky. A skutky milosrdenství se znevažují a degradují na falešné projevy sociální spravedlnosti, která se zabydluje na jejich místě.
V takovém prostředí je pro lidi jednoduché odejít.
Bez prvku nadpřirozena jim totiž nenabízíme nic jiného, jen bratrskou formaci. Bez nadpřirozena odumírá objektivní morálnost. A protože, jak jsme na začátku zmínili, už nevíme, kde je sever, 78% katolíků jednoduše přestalo chodit na mši svatou.
Bez svého zdroje a vrcholu, kterým je Eucharistie, katolický život odumírá. Čeká ho smrt vyhladověním.
Co s tím? Jak toto směrování zvrátit?
Začněme tím, že se budeme znovu soustředit na transcedenci. V našich bohoslužbách, v naší hudbě, zpěvu, v našich kázáních, v našem učení. To však neznamená, že budeme ignorovat běžný život. Vůbec ne! Lekce z nadpřirozena si musí najít své místo v našem každodenním životě. Pokud v nás Bůh vyvolává touhu po sobě, jejím ohniskem je určitě mše svatá. Pokud se nebudeme na Boha soustředit tam, neponecháme lidem jinou šanci, než jít hledat jinde.
Dejme Bohu prominentní místo ve svém životě a 'těšme se', že v tomto smyslu jdeme proti proudu světské kultury. Jsme ve světě, ale nejsme z tohoto světa. Jsme kvasem, světlem, solí a vším tím, čím Ježíš popsal svůj lid. Pokud se totiž v názorech a skutcích ztotožníme se světskou kulturou kolem nás, jen velmi těžko budeme svědčit těm zástupům lidí, kteří hledají něco, čím by zaplnili prázdno ve své duši, kam patří pouze Bůh. Konečně, i sv. Augustin nám připomíná, že "nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v Bohu".
Musíme opět zjistit, kde je sever. Musíme se soustředit výhradně na Krista. Ne na společenství věřících, ne jen na kněze. Je nutné soustředit se na Krista.
A mou povinností, jako kněze a pastýře duší, je zajistit, že pozornost bude skutečně zaměřovat na Něho!
Zdroj:
www.churchpop.com, 8. 5. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 22. 1. 2021 naleznete
zde.
