Očistec je místem a stavem, kam sestupují duše spravedlivých, které jsou ve stavu lehkého hříchu, aby se od něj očistili, nebo duše, které jsou obtíženy časnými tresty za hříchy, které si neodtrpely na zemi a proto musí trpět po smrti. Důvodem, proč tyto duše sestupují do očistce, je ten, že se mají očistit od trestů za hříchy, protože jinak by nemohly vstoupit do nebe.
Důvod očišťování může být trojí:
a) lehký hřích, který nebyl v momentě smrti prominut (může se tak stát tehdy, když člověk přijme svou smrt v duchu pokání, jako trest za hřích, či z vroucí lásky k Bohu)
b) trvalá a navyklá neřest, která nebyla odstraněna opačnými úkony
c) časné tresty za hříchy, které se odnímají postupně, ne však po smrti, kdy čas na aktivní zadostiučinění (aktivní vynáhrada za hříchy) vypršel a proto je třeba zadostiutrpení (pasivní náhrada za hříchy)
II. Lyonský koncil (1274) a koncil ve Florencii (
Decretum pro Graecia, 1439) učí: "
Pro zmírnění trestů ubohých duší, jsou prospěšné tyto úkony, jmenovitě: oběť mše svaté, modlitby a almužny a jiné skutky zbožnosti, které si navzájem věřící obvykle prokazují podle nařízení Církve (DH 464, 693).
Tridentský koncil jako dogma víry potvrzuje toto učení, když učí: "
Existuje očistec a duším, které se v něm nacházejí, se poskytuje podpora přímluvnými modlitbami věřících, především však bohumilou oltářní obětí" (Tridentský koncil sess. 25, de Purgatorio).
Duše nacházející se v očistci už nemohou pro sebe získávat žádné zásluhy, nemohou více zhřešit, protože nemají těla, které byly jejich nástroji. Trpí, ale mají jistotu o tom, že jejich utrpení jednou skončí. V očistci trpí dočasným trestem odloučení od Boha (poena damni), protože jsou zbaveny pohledu na něj, ačkoli ho vroucně milují a touží po sjednocení s ním.
Přesto chápou, že když chtějí tohoto dosáhnout, je třeba, aby byly v očistci a proto v něm chtějí být a vytrpět vše, co je potřeba. Tím více trpí, čím více zanedbávaly možnosti dosáhnout nebe. I to nejmenší utrpení v očistci je neskonale horší a těžší, než to nejhorší, které si lze představit na této zemi.
Navzdory hrozným duchovním mukám (v očistci se netrpí tělesně), se však duše nesmírně radují, protože vědí, že tento stav není trvalý a pomine. Duše však nevědí kolik třeba trpět a kdy jejich očistec skončí, ale vědí, že jednou skončí. Samotný očistec však skončí v den posledního soudu.
Duším v očistci mohou a mají živí pomáhat. Mohou tak činit:
1. modlitbou za duše v očistci
2. obětováním mše svaté za duši (mše svatá má nekonečnou hodnotu a když ji kněz obětuje za konkrétní duši, Kristova krev je zadostiučiněním před Bohem.)
3. dobrými skutky, které obětujeme (musíme být ve stavu posvěcující milosti, tedy bez těžkého hříchu na duši) za konkrétní duši nebo za duše v očistci obecně.)
4. získáváním odpustků, předepsaných Církví, které na duše aplikují zadostiučinění Krista a svatých
Svatí o očistci
Někteří svatí tvrdí, že se duše ve stavu očišťování mohou přimlouvat za živé, ačkoli ony samy trpí. Tak učí sv. Robert Bellarmin. Podobně učí Synoda ve Vienně (1858) a v Utrechtu (1865). Papež Lev XIII. dokonce schválil odpustky k modlitbě, která vzývá duše z očistce o přímluvu za ochranu těla a duše (1889).
Sv. Tomáš Akvinský naopak říká, že ačkoli již nemohou tyto duše hřešit, jsou tedy jaksi nad nás, přece potřebují spíše naše modlitby, jakoby se samy za nás přimlouvaly. Církev však v této věci nikdy závazně nerozhodla. Jiní svatí učí, že očistec je rozdělen na různá stádia či úrovně, v závislosti na stavu očišťování, které má duše podstoupit, v poměru k proviněním, které spáchala. Tyto rozvádějí zvlášť zjevení svatých.
Sv. Františka Římská říká, že očistec je rozdělen do tří samostatných částí: v horní úrovni jsou duše, které snášejí jen trest odloučení, čili jsou zbaveny vidění Boha, nebo nějaký mírný trest krátkého trvání. Ve střední úrovni jsou podle světice ty duše, které si odpykávají lehké hříchy s nimiž zemřely nebo časné tresty za těžké hříchy odpuštěné ve sv. smíření.
Na dně očistce a v blízkosti pekla se nachází nejnižší očistec, který se dělí na další tři úrovně - v každé úrovni níže se stupňuje bolest a utrpení v závislosti na odpovědnosti duší a stupně slávy, které po očištění mají duše dosáhnout. První stupeň shora je vyhrazen laikům, kteří žili ve světě a zobívali se všemi profesemi. Druhý stupeň shora je vyhrazen klerikům, kteří nebyli vysvěceni (nedosáhli svěcení in sacris) a třetí, nejnižší úroveň, je vyhrazena pro kněze a biskupy.
Sv. Katarína Janovská napsala: "
Vidím, že ze strany Boha už brána do ráje není více uzamčena, protože ten, kdo chce vstoupit, i vstoupit může. Bůh je jen milosrdenství samo a stojí před námi s otevřenou náručí, aby nás přijal do své slávy. Ale vidím také, že Bůh je ve své podstatě tak čistý a čirý, že taková duše, která by na sobě měla byť jen minimální nedokonalost velikosti drobného střípku, by se co nejrychleji vrhla do tisíce pekel, jen aby se s takovou, třeba i jen minimální skvrnou neobjevila v přítomnosti Boha.
Jelikož vidí, že očistec je určený k odstraňování takových skvrn, vrhne se tam a považuje za velké milosrdenství, že se tímto způsobem může osvobodit od existující překážky, která se nachází v ní samé."
Katarína poznává, jak duše v očistci intenzivně prožívají dva stavy:
Na jedné straně ochotně nesou své bolestné utrpení; ano, dokonce se jim zdá, že jim skrze ně Bůh prokazuje velké milosrdenství v porovnání s tím, co by si zasloužily a nechtějí se zříci ani kousku utrpení, neboť jasně poznávají, že si ho spravedlivě zaslouží.
Na druhé straně duše v očistci prožívají Boží lásku, která se do nich vlévá a poskytuje jim pokoj: "Tak přežívají duše očišťováno v očistci současně největší spokojenost a největší utrpení; aniž by jedno rušilo druhé.
Převzato z
Facebook - Otec Ľubomír Urbančok - https://www.facebook.com/otecLubomir/,
článek z 18. 11. 2020 naleznete
zde.