Zamyšlení nad evangeliem 33. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal dalších pět. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal další dvě. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: „Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal. „ Pán mu řekl: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“ Přistoupil i ten druhý, který dostal dvě hřivny, a řekl: „Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.“ Pán mu řekl: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu a řekl: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsýpal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.“ Pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsýpal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje.
Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 25,14-30)
Milí křesťané, z dnešního úryvku evangelia jsme se dozvěděli, že jde o náš konečný úděl. Jde o otázku: Jak musím uspořádat svůj život, abych jednou mohl obstát před Bohem, mým Spasitelem a soudcem? Nebo: Co musím udělat, abych jednou uslyšel slova: „Velmi dobře služebníku dobrý a věrný. Vejdi k věčné radostné hostině.“ Je totiž také jiná, děsivá možnost, že můj život zůstane tak prázdný, že v něm zkoumající Bůh na soudu nenajde nic, co by mělo cenu, aby bylo uchováno v jeho věčné lásce, takže konečný rozsudek bude znít: „Byl jsi špatný a líný služebník!“
Podívejme se nejprve na první dva služebníky:
Co dalo jejich životu takovou hodnotu, že Bůh zhodnotí jejich život známkou „velmi dobře“ – jedničkou s hvězdičkou? Protože jde o náš úděl, vyplatí se, abychom naslouchali velmi přesně a bděle.
Nechtějí zklamat svého pána. Pán jim projevil velkou důvěru: svěřil jim celý svůj majetek. A oni se teď přičiní s celou silou, celou vynalézavostí, celou obrazotvorností, aby ukázali, že si tuto důvěru zaslouží. Neptají se: Kdy pán přijde? Ptají se jen: Co musíme teď v této hodině udělat, abychom nezklamali svého pána? Vědí: Důvěra nejen ctí, ale také zavazuje. Proto se hned dají do práce. „Ten, který dostal pět hřiven, hned šel a podnikavě jich využil.“ To je ovšem spojeno s rizikem. Ale přijmout je, s důvěrou se odváží všeho – a výhrou je vše.
Protikladem k této důvěřivé činnosti, která probouzí síly a dává životu napětí, je bezstarostná naivita oněch pěti panen, které usnuly při čekání na ženicha, třebaže měly nádoby prázdné a světla zhašená.
Celý život můžeme dát jen tehdy, když jsme se vírou přesvědčili, že Pán opět přijde, aby naplnil to, co slíbil. „Opět přijdu a vaše srdce se rozveselí.“ Poloviční víra, která na každé Boží slovo odpovídá slovy „snad a kdy a jak“, nepostačí, aby „na jeho slovo znovu spustili sítě“. Jen ten, kdo s Pavlem může říci: „Vím, komu jsem uvěřil“, bude s Pavlem také moci říci: „Neběžel jsem naprázdno, nepracoval jsem nadarmo.“
Pro třetího služebníka bychom našli zprvu omluvu:
Peníze svého Pána přece nezpronevěřil, ani je nepromarnil jako onen ztracený syn. Nechtěl o ně přijít, proto je zakopal a tak se uchránil před každým rizikem. „Měl jsem strach, a proto jsem tvé peníze ukryl v zemi.“ Ale právě to je jeho vina. Jeho pán mu projevil velkou důvěru; on však na ní odpověděl úzkoprsou obavou. Pán mu nabídl jedinečnou možnost; ale on neměl odvahu, aby tuto příležitost v důvěře v pána využil. Jeho pán byl velkorysý, on však špatně pochopil tuto velkorysost a považoval ji za tvrdost: „Vím, že jsi tvrdý člověk.“ Smýšlí o svém pánu podle měřítek svého malého srdce, a tak je neschopný velkomyslně odpovědět na tuto velkorysou důvěru svého pána. Tak se stará spíše o jistotu, složí ruce do klína, aby nic neztratil. A právě tím ztratil všechno: „Vezměte mu ten talent a dejte tomu, který jich má deset,“ tedy tomu, který „nepřijal Boží dar nadarmo“.
Co nám říká tento rozsudek?
Nám jako jednotlivým křesťanům říká toto:
Jen ten, kdo důvěřuje, jen ten, kdo je odvážný, má blízko k Ježíši. Úzkostlivost a malomyslnost nepatří ke křesťanským ctnostem.
A nám, jako církvi říká toto:
Nestačí, když budete úzkostlivě hlídat svěřené dědictví. Živé poselství, vynikající talent víry nesmíme konzervovat v zavařovačkách a uzavřít do bezpečnostní schránky. Kapitál křesťanského poselství musíme využít, aby přinesl úroky; Boží pšeničné zrnko musíme rozsévat, aby přineslo užitek. Jinak by se nás Pán musel zeptat při svém návratu: Proč jste tak málo spoléhali na mě, třebaže jsem vám řekl, když jsem vás posílal do světa: „Mějte důvěru, já jsem přemohl svět“!
