Když jsem se narodila, lékaři řekli mým rodičům, že budu nevidomá. Umím si živě představit, jaká to musela být pro ně velká rána ...
Základní vzdělání jsem získala vZákladní škole internátní pro nevidomé a slabozraké v Levoči. Tam jsem bývala na koleji spolu s mými vrstevníky. Dobře jsme si rozuměli. Vždy předtím, než šli spát, pomodlili se Otčenáš, Zdrávas, Sláva Otci a Věřím v Boha. Protože moji rodiče jsou ateisté a nevedli mě k víře, nevěděla jsem, co to povídají.
V té době se končil socialismus a moje spolužačky začaly navštěvovat hodiny náboženství, připravovaly se na první svaté přijímání a později i na biřmování. Já jsem nemohla.
Mně rodiče nedovolili klást otázky o Bohu a vychovatelkám řekli, že si nepřejí, abych chodila do náboženství.
O sedm let později mi začaly hormonální problémy, štítná žláza požírala růstový hormon, proto jsem nerostla do výšky, ale přibírala na váze. Rodiče se poradili s přednostou dětské endokrinologie v Lubochni, kde s touto diagnózou mají zkušenosti. Hospitalizovali mě tam na několik týdnů, aby mi udělali vyšetření a nasadili léčbu.
Poznala jsem tam mnoho skvělých lidí, od pracovníků zařízení až po pacienty. Seznámila jsem se i se zdravotní sestrou Terezkou, kterou jsem si velmi oblíbila pro její dobrotu a vynikající vztah k pacientům.
Jednou večer jsme si povídali o Bohu. Řekla jsem jí, že v nic takového nevěřím, protože kdyby Bůh existoval, tak bych viděla.
Terezku, která byla hluboce věřící, tato slova zarazila a zeptala se mě, co dělám v rámci mimoškolní činnosti. Odpověděla jsem jí, že reprezentuji školu v recitaci poezie a prózy, aktivně ovládám hru na klavír a akordeon, chodím do pěveckého sboru, zajímám se o cizí jazyky.
Ona mi na to odpověděla, že ani já, ani moji rodiče se nesmíme na Pána Boha zlobit, protože ačkoli mi vzal zrak, daroval mi množství talentů. Pak dodala, abych si celou věc nechala projít hlavou, že si o tom ještě promluvíme.
Po tomto rozhovoru jsem opravdu pochopila, že Bůh existuje. Život se přece nemohl vyvíjet jen tak - sám od sebe a knihu knih - Písmo - si nikdo z nás nemohl vymyslet. Tehdy jsem si řekla, že takto to dál nemůže jít. Rozhodla jsem se, že budu žít křesťanským životem. Dospěla jsem k názoru, že když miluji rodiče a jsem jim vděčná za to, že jsem tady mezi vámi a že se o mě s láskou starají, stejně a ještě více si musím ctít Pána Boha, který, kdyby nebyl, nebyli by ani moji rodiče, ani já, ani nikdo z nás. Velmi jsem toužila stát se Božím dítětem ...
Když jsem nastoupila na Střední odborné učiliště internátní pro mládež s poruchami zraku v Levoči, vyprávěla jsem svou situaci několika lidem a ti mi řekli, že když chci žít jako křesťanka, musím se dát pokřtít. Bylo mi však jasné, že dokud nejsem plnoletá, nemohu to udělat.
Po skončení studia na učilišti jsem nastoupila do rehabilitačního střediska pro zrakově postižené dospělé frekventanty v Levoči. Absolvovala jsem kurz základní rehabilitace a udělala jsem si rekvalifikační kurz - operátor počítačových programů, jakož i individuální přípravu na nástavbové studium. Tehdy jsem začala navštěvovat mládežnický pěvecký sbor při františkánském kostele minoritů.
I zde jsem si našla mnoho přátel, kteří mi slíbili, že mi pomohou v mé situaci. Do sboru chodila ještě jedna nepokřtěná kamarádka. Spolu jsme se rozhodly, že v jeden den přijmeme najednou tři svátosti: křest, biřmování i Oltářní svátost. Od září 2003 jsme začaly chodit na hodiny náboženství na farní úřad k levočskému panu děkanovi. Pevně jsem doufala, že se mi bude snadněji kráčet cestou života, na níž mě bude provázet všemohoucí Bůh, a že si od něj vyprosím pro své rodiče i pro všechny, kteří ho neuznávají, milost věčné spásy.
Přišel den D. 19. březen 2004, nejkrásnější den v mém životě. Stala jsem se Božím dítětem. Pocítila jsem v sobě sílu a energii od Ducha Svatého a poprvé jsem přijala eucharistický pokrm - laskavého Pána Boha, který zemřel na kříži za naše přestupky. Neumím popsat pocity tolika štěstí, čistoty, lásky, radosti a blaženosti, jako bych se znovu narodila ...
Tímto svědectvím jsem vám chtěla říct, že i když se nám během života naskytnou těžké situace nebo překážky, o kterých si myslíme, že je nezvládneme, není třeba se vzdávat při prvním neúspěchu, ale v nejtěžších chvílích si můžeme popovídat s Bohem, který je zde mezi námi. On mi vždy pomohl, když jsem se k němu vroucně modlila. Je třeba jít vpřed, dokud nedosáhneme vytoužený cíl.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, zvláště Terezce, kamarádům ze sboru i panu děkanovi, kteří mě na cestě víry podporovali.
MIRKA z Rimavské Soboty
Zdroj: Ze stránky Bol som neveriaci...
Převzato z
FC - Marta Durániková,
článek naleznete
zde.
