Dušičky slavíme letos netradičně, ale o to víc si všímejme potřeby i našich blízkých, kteří nás předešli do věčnosti.
Každoročně, druhého listopadu, si připomínáme Památku zesnulých. Tento den je spojen s návštěvami hrobů našich blízkých zesnulých a předků, přestože tento rok kvůli pandemické situaci to v masovém měřítku nebylo možné. Kult předků a zesnulých je v nějaké formě přítomen v téměř všech kulturách a náboženstvích. I katolíci projevují svou úctu a lásku vůči zesnulým prostřednictvím modliteb a slavení mší svatých.
Svědectví Písma svatého
Katolická představa záhrobního života je poměrně jednoduchá: Existuje
nebe, kam přijdou ti, kteří chtějí Boha oslavovat a sloužit mu. A na druhé straně existuje
peklo, ve kterém skončí ti, kteří vytrvale odmítají Boha a nechtějí s ním mít nic společného. Ale katolická teologie zná i třetí stav -
očistec. Je však nutné dodat, že očistec je pouze přechodným stavem, jakousi vstupní nebeskou sprchou pro ty, kteří nejsou dostatečně očištění od hříchů.
Člověk, který prochází očistcem, má jistotu spásy a to je jeho největší naděje.
Ačkoliv slovo očistec se v Bibli nevyskytuje, jeho leitmotiv najdeme v některých biblických pasážích. V Matoušově evangeliu 12, 32 Ježíš říká, že "
pokud někdo řekne něco proti Synu člověka, bude mu odpuštěno. Kdo by však řekl něco proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím." Katolická tradice tento budoucí věk ztotožnila s očistcem.
Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům 3, 13-15 píše o očistném ohni pro duše, které nejsou ještě v nebi, ale nejsou ani zatraceny: "
Dílo každého vyjde najevo. Ten den to ukáže, protože se zjeví v ohni a oheň přezkouší dílo každého, jaké je. Čí dílo, které na něj postaví, zůstane, ten dostane odměnu. Čí dílo shoří, ten utrpí škodu, on se však zachrání, ale tak jako přes oheň."
Konečně poslední biblická kniha, Kniha zjevení upozorňuje na to, že "
do nebe nevejde nic poskvrněného" (Zj 21,27). To znamená, že pravděpodobně většina nebešťanů projde nejprve touto sprchou. Jedni se budou muset sprchovat déle, druzí kratší dobu. Záleží na množství špíny (hříchu), do které se během svého pozemského života namočili.
Lidé, kteří se očišťují, potřebují naši pomoc a naše modlitby. Proto se za ně modlíme a tak jim věnujeme svou lásku. Tento rozměr společenství je hluboce zakořeněn v samotném chápání Církve v jejím trojím rozměru -
Církev bojující (pozemský život), Církev očišťující (očistec) a Církev oslavená (nebe). Díky modlitbě za zemřelé se spojujeme a pomáháme očišťujícím se duším, které již samy pro sebe nemohou nic udělat. Zatracenému člověku modlitba pomoci nemůže. Nemůže proto, že sám tvrdošíjně odmítá jakoukoliv pomoc.
Klíčovým biblickým textem, který poukazuje na důležitost modlitby za zemřelé, se nachází ve Starém zákoně, konkrétně v Druhé knize Makabejské, v níž se píše, že "
je svatou a zbožnou myšlenkou modlit se za zesnulé." (2 Mach 12,46) Scott Hahn připomíná, že "
zbožní Židé v starozákonní době i nyní považují za povinnost modlit se za zemřelé členy rodiny. Mohli dokonce obětovat oběť za věrné zesnulé."
V Cirkvi sa myslí na zesnulé už od nepaměti
Už raná Církev si osvojila praxi modliteb za zesnulé. V 3. století po Kristu Tertulián píše o křesťanech, kteří se modlí za své blízké zesnulé. Svatý Řehoř z Nyssy (335-394) uvádí, že "
poté co neočištěné duše opustí tělo, nebude mít účast na božském životě, dokud očistný oheň neodstraní všechny skvrny na duši."
Modlitbu a oběti za zesnulé podporovali i další starokřesťanští autoři a světci jako Origenes, Ambrož, Augustin, Bazil. V starobylé liturgii svatého Jana Zlatoústého se objevuje tato modlitba: "
Modleme se také za odpočinutí duší zesnulých služebníků Božích a za odpuštění všech jejich hříchů, úmyslných i neúmyslných."
Svatý papež Řehoř Veliký (540-604) povzbuzuje věřící k modlitbě za zemřelé: "
Pomáhejme jim tedy a slavme jejich památku. Vždyť když Jobovy syny očišťovala otcova oběť, proč pochybuješ, že naše oběti za ty, co zemřeli, jim přinesou nějakou útěchu? Nezdráhejme se pomáhat těm, kteří zemřeli, a obětujme za ně modlitby."
O něco později, v 10. století, se v Církvi začala oficiálně slavit Památka zesnulých, která pochází od svatého Odila z Cluny. V následujících stoletích se tato vzpomínka ustálila v celé Církvi. Druhý vatikánský koncil (1962-65) připomíná důležitost modlitby za zemřelé: "
Putující Církev uznala bez váhání společenství celého tajemného Kristova těla, a proto už od raných dob křesťanského náboženství držela úctu k zemřelým a obětovala za ně modlitby."
Vytrvale se modleme za naše zemřelé a to nejen během tohoto dušičkového období, ale i po celý rok. Nikdy nevíme, komu můžeme dopomoci ke spáse.
Zdroje:
Zdroje
Katechizmus Katolíckej Cirkvi. 2012
Hahn, S: Prečo veriť. 2009
Schreck, A: Katolíci: Čemu opravdu věří? 2013
http://www.biskupstvo-nitra.sk/sviatok-vsetkych-svatych-a-pamiatka-zosnulych/
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek ze 6. 11. 2020 naleznete
zde.