Zamyšlení nad evangeliem 32. neděle v mezidobí- cyklus A
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
"Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.
Uprostřed noci se strhl křik: ´Ženich je tady! Jděte mu naproti!’ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ´Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.’ Ale prozíravé odpověděly: ´Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.’
Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ´Pane, pane, otevři nám!’ On však odpověděl: ´Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.’Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu." (Mt 25,1-13)
BÝT PŘIPRAVEN JE VŠECHNO
Svatba – to je ještě dnes radostná událost, i pro toho, kdo se na tom přímo nepodílel. Svatební dvojici na cestě do kostela nebo na radnici vždy pozorně sledujeme. Povětšině je to zvědavost, ale často také srdečná radost, která je provázena dobrými přáními: Štěstí a požehnání vám!
Naše svatební slavnosti se už hodně oprostily, když je srovnáváme s oslavami v dřívějších dobách a v jiných zemích. O východní svatbě vypráví Ježíš v našem podobenství. Tam byli v pohybu mladí i staří, všichni slavili společně – často celé dny. Slavnostní nálada a veselí byly samozřejmě povinností: dokonce učitelé tóry přerušili studium, pozdravili svatební průvod a šli s ním na slavnost. Také rabí Ježíš byl jistě často a rád při svatebních slavnostech – nejen v Káni. Vrchol a závěr svatby tvořil příchod ženicha, aby v společném průvod odvedl nevěstu do otcovského domu. Nevěsta na něj čekala se svými hosty doma. Často k tomu došlo pozdě večer, většinou se už blížila půlnoc, když konečně přišel ženich, doprovázeli jej příbuzní a přátelé k svatebnímu domu.
Na tuto vedlejší stránku, totiž, že přítelkyně nevěsty jsou při pochodňovém průvodu, nás teď upozorní Ježíš. Podívejte se na tato děvčata! Pochodně omotaly vlněnou látkou namočenou v oleji a stále ji kropily, aby pochodně hořely, dokud se neřekne: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ Ale některá děvčata měla malou zásobu oleje. Jejich pochodně skoro zhasínaly. Jejich nepozornost měla následek: přišla pozdě na svatbu, protože musela shánět olej. Ježíšovo napomenutí je jasné: „Bděte! Protože neznáte den ani hodinu!“ – Myslí se na hodinu, kdy přijde Pán. Jinak byste přišli pozdě.
Na jedné pohlednici jsem viděl kresbu a k tomu poznámku: dítě si hraje – „příliš malé, aby mohlo myslet na Boha“; žák – „příliš zaměstnaný, aby mohl myslet na Boha“; dospělý – „příliš jistý sebou, aby myslel na Boha“; milenecká dvojice – „příliš zamilovaná, aby myslela na Boha“; hrob s křížem a věncem – „příliš pozdě, aby se myslelo na Boha!“
Hledat, nalézt a uchovat Boha ve svém životě – to je naše úloha. Ale je pravda: starosti a práce, vydělávání peněz a láska a mnoho jiných věcí nás může tak zaujmout, že nemáme čas ani sílu pro Boha. Ignác z Loyoly tvrdí: „Ve všech věcech musíme hledat Boha!“ Celé naše jednání, všichni lidé, s kterými se setkáváme, každý okamžik – vše má co dělat s Bohem. Být přitom bdělí, mít bystré oči a otevřené uši nebo se pro ně cvičit, to můžeme udělat.
Být připraven je všechno, být připraven, když se ozve výzva: „Jděte Pánu naproti!“
Otřesná kniha Klempnauera obsahuje výpovědi víc než pěti set žáků k větě: „Kdybych měl jen jeden den života.“ Dvanáctiletý píše: „Tak bych užíval život ještě většími doušky.“ Osmnáctiletá dívka poznamenává: Poslední večer bych nejraději prožila v kostele, jen s Bohem, abych poděkovala za dosavadní život.“ A sedmnáctiletý student říká: „Nejdřív bych byl poděšen. Ale potom bych se radoval, neboť za chvilku budu u Ježíše.“
