V Kristu zůstávám Židem

V časopise Světlo 41/2013 vyšel zajímavý článek o hledání a nalezení Pravdy.





Archiv časopisu Světlo ZDE


Věděl jsem, kým jsem, a nijak jsem nechtěl přestat být Židem, když jsem hledal nežidovskou víru.


Narodil jsem se v židovské rodině v Leningradě (Petrohrad – Sankt Petěrburg) roku 1976. Nevybavuju si nikoho z rodiny, kdo by nebyl na 100 procent Židem. Jak ze strany otce, tak i z matčiny strany byli všichni mí známí předkové Židy.
Otcovi rodiče zachovávali všechny židovské tradice. Měli svá stálá místa v leningradské synagóze a slavili všechny naše náboženské svátky. Proto si z dětství pamatuji oslavy Paschy, macesů, židovské modlitby a mnoho jiných věcí. Pamatuji si také, jak se mi zdály směšné dědovy modlitby v tom nesrozumitelném jazyku... Od raného dětství jsem bydlel u babičky a ta mi stále vtloukala do hlavy, abych si pamatoval, že jsem Žid a ne gój, že se musím učit líp než oni. Pamatuji si, jak se můj bratranec dal dohromady s nežidovskou dívkou – jaký to byl obrovský skandál pro celou rodinu. Babička vlastně kvůli tomu umřela...

Když jsem měl 13 let, přestěhovali jsme se společně s rodiči do Izraele. To byla obrovská událost! Čekal jsem na to, protože babička i dědeček vždycky říkali, že to je naše vlast a naše touha. Asi tak po roce pobytu v Izraeli jsem poznal kluka, který patřil ke svědkům Jehovovým. Pozval mě na jejich shromáždění a já jsem to pozvání s radostí přijal. Měl jsem sotva 14 let, takže jsem okamžitě uvěřil všemu, co mi říkali. Nejdůležitější pro mě bylo to, že mi ti lidé objasnili, že oni jsou skutečnými křesťany a oddělují se od těch nepravých, kteří zabíjeli Židy. Takové objasnění se mi velmi líbilo, protože křesťanství jako takové mi vždy bylo cizí. Ještě když jsem bydlel v Petrohradě, pociťoval jsem jakousi vnitřní nechuť vůči pravoslavné církvi a popům, a když jsem chodil do školy v Izraeli, slyšel jsem poměrně často o křesťanech, kteří vyvražďovali můj národ s voláním: „Ve jménu Krista!“

Tak nebo tak, svědkové Jehovovi jako první změnili můj pohled na křesťany. Byli to lidé velice vstřícní, alespoň tak jsem to vnímal během těch několika setkání. Samozřejmě jsem z jejich učení nic nepochopil a zapamatoval jsem si jenom jedinou myšlenku: teď je všem na světě zle, ale přijde Boží království a všem bude dobře. To se mi strašně líbilo! Vlastně jsem vždycky kdesi v hloubi srdce v Boha věřil a nepochyboval jsem o jeho existenci. Měl jsem ale pouhých 14 let a moji rodiče se vyděsili, že jsem se dostal do sekty, a zakázali mi tam chodit. Byl jsem z toho moc smutný, ale rozhodl jsem se přes to všechno v Boha věřit a snažit se být dobrým člověkem, jak mě vychovávali. Hodně jsem se učil; byl jsem nejlepším žákem, ale moc radosti mi to nepřinášelo. Plynuly další roky, které byly vyprahlé a smutné, a pociťoval jsem velkou samotu. Byl jsem ke druhým vstřícný a i v Rusku jsem měl vždycky hodně přátel, ale v Izraeli se mi nepodařilo s nikým se doopravdy spřátelit. Často jsem se procházel sám po mořském břehu a rozmýšlel jsem o tom, že vlastně pořádně nevím, kdo je ten Bůh.
Když mi bylo 18 let, šel jsem na tři roky do armády jako všichni muži v Izraeli. Jednoho dne jsem ve vlaku potkal jiného mladého vojáka, který četl Nový zákon. Začali jsme spolu rozmlouvat a on mě na sobotu pozval na shromáždění svého společenství. Měl jsem pochybnosti, ale nakonec jsem se rozhodl, že tam půjdu. Byl jsem překvapený, poněvadž na biblickém shromáždění se hovořilo o Abrahámovi a o jeho životě. Samozřejmě, věděl jsem o tom ještě ze školy, ale nikdy by mi nepřišlo do hlavy, že Abrahám má nějaký vliv na můj život. Vždyť on přece žil před třemi tisíci lety! Dostal jsem Nový zákon a další náboženské knížky. Začala doba mého duchovního hledání. Měl jsem mnoho otázek. Například: Jak to, že rabíni, kteří celý život studují tóru, mohli nepoznat Mesiáše? Copak ti lidé na tom setkání byli moudřejší než všichni rabíni? Další má otázka se týkala skutečných křesťanů. Byl jsem schopen pochopit, jakých chyb se dopouštějí svědci Jehovovi, ale to mi nepomáhalo porozumět, kdo je doopravdy skutečným křesťanem. Byl jsem v protestantském společenství (v Izraeli totiž většina Židů věřících v Krista patří k nejrůznějším protestantským denominacím), které se domnívalo, že právě všichni katolíci i pravoslavní jsou věřícími jenom zvnějšku a křesťany jsou jenom podle názvu, podobně jako jsou na tom ortodoxní Židé. Na nějakou dobu mi to vysvětlení stačilo. Pomyslel jsem si, že asi na světě zbylo jenom málo opravdových křesťanů... Další otázka, která mě tehdy velmi trápila, se týkala mého židovství. Věděl jsem, kým jsem, a nijak jsem nechtěl přestat být Židem, když jsem hledal nežidovskou víru. Začal jsem zkoumat, zda má křesťanství židovské kořeny, a Bůh mi odpovídal. Zřetelně jsem postihl spojení Starého a Nového zákona a pochopil jsem, nakolik je celý Nový zákon židovská kniha. Bylo mi jasné, že Žid, který přijímá Krista, nepřechází k nové víře, ale nachází naplnění všeho toho, co bylo zaslíbeno židovskému národu. Bůh mi ukazoval jednoznačně, jak moc jsem hříšný a jak mám daleko k dokonalosti. Proto když jsem v jednu chvíli pochopil, že Ježíš je Mesiášem Izraele, který šel na smrt i za mě, vyznal jsem Ho jako svého Pána a přijal jsem křest.

Po několika letech svého duchovního růstu jsem se pořád zamýšlel nad tím: Je možné, aby všichni katolíci i pravoslavní byli duchovně mrtví, jak se o tom mluví a píše v některých protestantských kruzích? Nejvíc mnou otřásla kniha Blaise Pascala Myšlenky. Nedokázal jsem pochopit, jak mohl katolík v 17. století napsat dílo tak hluboké... Že by to znamenalo, že mezi katolíky jsou lidé oduševnělí? Začal jsem potom číst i jiné katolické knížky. Největším dojmem na mě zapůsobil Thomas Merton, ale inspirovala mě i díla papeže Benedikta XVI. Považuji ho za nejlepšího ze všech dnešních teologů. Tím způsobem začal Bůh otvírat mé oči pro pravdu, že On působí v různých lidech na celém světě. Pochopil jsem, že se Bůh dává poznat různým lidem různými způsoby, jenom ty rozdíly nemusí být příčinou rozdělení. Vlastně naopak, Bůh očekává, že se budeme navzájem obohacovat díky těm rozdílům. A tehdy začal Bůh v mém srdci vzbuzovat touhu, abych Mu sloužil společně s katolíky. Nemohl jsem to pochopit. Proč a kvůli čemu? Ale neuplynulo mnoho času a potkal jsem se s neuvěřitelným člověkem – s bratrem Petrem, jehož prostřednictvím Bůh koná díla intenzivního duchovního probuzení díky Škole křesťanského života a evangelizace Panny Marie z Nazaretu, Matky církve. Díky tomuto přátelství a té škole jsem se mohl osobně přesvědčit, jak hluboké a krásné je učení katolické církve. Zatoužil jsem také jiným ukazovat to bohatství, které uchovává církev. Prosím Boha, aby mě vedl tam, kde Mu mohu sloužit ve smíření křesťanů v jednom Těle Kristově. Vidím totiž, jak moc škodí jeho království to, že děti Boží, narozené z Ducha Svatého, se navzájem odmítají z toho důvodu, že patří k různým vyznáním. Věřím, že křesťané, a zvláště katolíci, mají speciální misi v Izraeli. Židé vlastně žijí na zemi, po které chodil Ježíš Kristus a apoštolové, ale zůstávají jakoby mimo, když tu křesťanští poutníci pobývají, aby uviděli místa pro ně tak významná. Náš národ potřebuje svědectví, přesvědčující svědectví víry, aby přišel na to, že pohané nalezli poklad určený rovněž Židům – Mesiáše, který dává věčný život. Jenom skutečná láska a svědectví může „vzbudit žárlivost u židů. Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí?“ (srov. Řím 11,11–12)

Proto se modlím za Izrael a vás prosím o modlitbu, aby díky tomu Židé, kteří neznají Mesiáše, Ho konečně poznali podle toho, že se splní jeho největší přání: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35)

Eli z Izraele
Z Miłujcie się! 2/2013 přeložila -vv-