Na hranici života a smrti

Bohatý filmový hollywoodský producent Marino Restrepo byl 25. prosince 1997 unesen kolumbijskou mafií kvůli výkupnému a odvezen do amazonské džungle. Při čekání na smrt měl prožitek, při kterém si uvědomil, co se děje během osobního soudu, u něhož se ocitá každý člověk v okamžiku smrti.





Článek vyšel v časopise SVětlo 45/2013

Archiv časopisu Světlo ZDE


Marino Restrepo se narodil roku 1950 v kolumbijském městečku Anserma v rodině zámožného majitele plantáží kávy, která byla vyvážena do Španělska. Měl devět sourozenců. Mocný klan žil v katolické víře, kterou Marino odmítl v 15 letech, kdy ho poslali do školy v Bogotě. Po letech vzpomíná, že i když od té doby žil přes 33 let víc a více vzdálen od Boha, nikdy mu z paměti nezmizel obraz jeho babičky, jak se modlí růženec. Byla 60. léta 20. století. Mladík odtržený od rodiny si začal v Bogotě užívat narkotik a tzv. volného sexu a byl tím ovládán až do doby své konverze v roce 1997. Ve dvaceti letech se oženil s dívkou, která s ním otěhotněla. Protože chtěla dítě porodit i proti vůli vlastních rodičů, utekli mladí do Německa a více než šest let bydleli v Hamburku. Tam přišli na svět dva synové Marina Restrepa. Rodina se odstěhovala do USA, usadila se nejdřív v New Yorku, potom v Hollywoodu v Kalifornii, kde Marino začal svoji kariéru v zábavním průmyslu. Cestoval, vydělával stále víc peněz jako herec, skladatel, filmový producent, scénárista atd. Pravidelně navštěvoval své příbuzné v Kolumbii a pomáhal jim finančně. Cítil se naplněný, spokojený, jako absolutní pán svého života. Marino Restrepo se považoval za věřícího člověka, protože „uznával“ vše, co bylo v módě: věřil v reinkarnaci, vyvolával duchy a vykládal tarotové karty, četl literaturu New Age, zabýval se novými filosofickými proudy a vynaložil obrovské peníze na zařízení vlastního domu podle zásad feng šui. Vzpomíná: „Nevěděl jsem, nebo jsem spíš zapomněl, že mě v dětství učili, že ne každý duch přichází od Boha. Dlouhá léta jsem si zadával s duchy temnot, až se ze mne stal úplný pohan. JÁ se stalo středem mého života. Vytvořil jsem si vlastní víru, vlastní vnitřní »království« a lidi kolem jsem bral jako služebníky. Jedinou věcí, kterou jsem počítal, bylo mít úspěch. Žil jsem zcela ovládnutý mentalitou tohoto světa: vydělat co nejvíc peněz, být slavným a užívat si života. Na světě Bohem stvořeném je spousta dobrých věcí. To jen můj přístup k dobrům tohoto světa a způsob života, který jsem vedl, byl démonický, protože jsem žil úplně odloučený od Boha.“

Dárek na Vánoce
V roce 1997 jel Marino na Vánoce do Kolumbie. Byla to těžká doba zvláště pro jeho rodinu, která ještě stále žila ve smutku po ztrátě svých pěti členů v průběhu necelých pěti let. V roce 1992 zemřela na rakovinu Marinova žena, potom dva jeho bratři a rodiče. „Každý si kladl otázku: Kdo bude další?“ píše Restrepo. „Ačkoliv jsem věřil v reinkarnaci, jedné z mých sester se podařilo přesvědčit mě, abych s ní šel 16. prosince do kostela, kde začínala v Latinské Americe a na Filipínách oblíbená novéna k Dítěti Ježíši. (...) Rozhodl jsem se poprosit, aby Dítě Ježíš změnilo můj život na ještě lepší. Myslel jsem ale na něco úplně jiného než moje sestra, proto jsem jí neřekl, o co prosím. Věděl jsem, že ona i ostatní členové rodiny se modlí už roky za moje obrácení. V hlavě se mi rojily skvělé nápady, jak dosáhnout ještě většího zisku, slávy a užít si více radovánek. Má sestra mě vybízela, abych se vroucně modlil, na což jsem přitakával s ironickým úsměškem. Ó, kdybych tehdy věděl, za co prosím!“ Pán Ježíš nezklamal. Přesně 24 hodin po ukončení novény, o půlnoci 25. prosince 1997, odvážel po sváteční večeři Marino Restrepo jednoho ze strýců na farmu. Náhle vyskočilo z křoví přímo před kapotu auta šest ozbrojených mužů, kteří vyvlekli řidiče z auta, svázali ho, navlékli mu na hlavu pytel a na krk provaz, kterým ho táhli jako nějaké zvíře do hluboké džungle. Byl to typický únos pro výkupné. Únosci byli bezohlední. Znali důkladně rodinu Restrepových, měli všechny adresy a věděli o každém, co dělá. Sdělili unesenému, že i tak ho po obdržení výkupného zabijí. Marino věděl, že nežertují a že to není film... Na úsvitu se dostali do nějakého stavení, kde Marina zavřeli do sklepení plného netopýrů, jejich exkrementů a krys. Tělo vězněného se proměnilo v jedinou velkou ránu, opuchlou, bolavou a svědící od pokousání. Jen díky tomu, že měl ruce svázané a nemohl se poškrábat, si situaci ještě nezhoršil. Ne, takový dárek tedy nečekal! Ale stejně dnes Marino Restrepo na ty hrůzy vzpomíná jako na největší milost ve svém životě. „Tenkrát, když jsem seděl ve tmě, na hnojišti, zaživa ohryzáván krysami, hladový a vyděšený, začal jsem hledat v srdci cokoliv, čeho bych se mohl zachytit. Hlavou mi probíhaly všechny známé filosofie, magické obřady, mantry apod. Nenacházel jsem nic, co by mi v takové situaci mohlo pomoci! A přece jsem roky tajnými vědami pomáhal řešit problémy jiných lidí. Teď nic nefungovalo. Podařilo se mi v sobě najít málem už zaniklý plamínek katolické víry z dětství. Doutnal tak slabě, že jsem si přes veškeré úsilí nedokázal vzpomenout na jakoukoliv modlitbu. Pochopil jsem, že právě tam, ve víře mých předků i rodičů, byla pravda a síla, které jsem ztratil! Prostoupil mě bezvýchodný smutek.“

„Čekal mě soud“
Před Marinovýma očima defilovaly výjevy z celého života: „První byla vzpomínka na úmyslné ničení rostlin v zahradě rodného domu, které jsem lámal, jak jsem po nich jezdil na malém kole. Byly mi tehdy tři roky. Služebná běžela za mnou a volala, abych s tím přestal, ale neposlouchal jsem ji.“ Po tomto výjevu se objevovaly jeho další dobré i zlé činy z dětství. Dobro přeletělo rychle a bezbolestně, zlo jako by se zastavovalo na snímku. Jakmile „filmový pás“ došel do doby, kdy bylo Marinovi dvanáct let, začal pociťovat obrovskou bolest nad svými hříchy. „A to já,“ vzpomíná, „člověk, který vůbec nevěřil v existenci hříchu! Vysmíval jsem se lidem, kteří to slovo pronesli, vtipkoval jsem na toto téma. A teď jsem pociťoval obrovskou bolest nad vlastními hříchy, ačkoliv to nebyla bolest fyzická ani psychická. Byla to bolest čistě duchovní.“ Marino si uvědomil, že jeho duše ve stavu smrtelného hříchu neměla právo se k Bohu ani přiblížit. Pochopil, že právě to, co v životě dělal a co se mu jevilo jako dobré (charitativní činnost, členství v Amnesty Internacional a v organizacích na obranu lidských práv, finanční pomoc rodině...), vycházelo z čistě egoistických a planých pohnutek. „Lidé říkali, že jsem dobrý člověk, a napodobovali mě. Ve vlastních očích jsem rostl. Avšak ve skutečnosti jsem byl velký lhář, podvodník a prostopášník. To je ještě málo; měl jsem dokonce tu drzost považovat se za počestného člověka! Tohle všechno mi přišlo na mysl právě v tu jedinou chvíli, kdy mě Pán zavolal jménem. Spatřil jsem temnoty vlastní duše a tak obrovskou zatvrzelost srdce, že jsem je vůbec nebyl schopen otevřít pro tak velikou Lásku, která se přede mnou objevila. Neměl jsem klíč k vlastnímu srdci, protože jsem ve skutečnosti nikdy nikoho nemiloval.“ Marino Restrepo porozuměl, že jenom Boží láska má v životě význam, a to konkrétně její přijímání a předávání dalším lidem. Tím soud skončil. „Když hlas Boha, který mě volal jménem, umlkl, pocítil jsem až nepravděpodobnou, nepředstavitelnou samotu. Byl jsem sám a cítil jsem, že se propadám do propasti smrti bez Boha. Palčivá potřeba lásky mi drásala srdce. Měl jsem dojem, že se má duše brzy udusí nedostatkem lásky, která je pro ni totéž co kyslík pro tělo. Kolem mne zavládlo děsivé ticho.“

Cesta po onom světě
Marino pohlédl pod nohy a spatřil, že se pod nimi rozevírá veliká propast, z jejíhož dna se ozýval nelidský řev a vytí. Nechtěl se tam dívat, ale byl přinucen. Před očima zděšeného muže se ukázalo peklo, a co bylo ještě horší, měl pocit, že si ho plně zasloužil. „Uviděl jsem v něm ne stovky, ne tisíce, ale miliony duší! Každou chvíli tam padaly další. Bylo mi jasné, že jako katolíci máme všechno, co potřebujeme, abychom nepřišli do pekla. Pán Bůh nás vybavil líp než nejsilnější armádu tohoto světa.“ Marino Restrepo uviděl scény podobné těm, které vyděsily svatou sestru Faustynu, svatého Františka i svatého Hyacinta, jakož i mnoho jiných svatých. A co je příznačné, v oblasti teologie byl naprostým ignorantem. Potom k němu Bůh znovu promluvil a zeptal se ho, zda chce být jeho nástrojem, který bude lidem hlásat potřebu obrácení. Marino odpověděl s prostotou dítěte: „Ano, pokud se na to nebudu muset připravovat četbou nějakých učených knížek.“ Úplně ho zaskočilo, když Pán odpověděl, že stačí každodenní četba Písma svatého, poněvadž jeho soustavné čtení očišťuje lidské smysly: oči, uši a jazyk, obdarovává rovněž božským pohledem na člověka, který nazýváme vcítěním se do lidí, aniž si uvědomujeme, že to je veliký dar Ducha Svatého. Po vidění pekla Marino postupně spatřil očistec s jeho stupni očišťování a s dušemi žebrajícími o naši modlitbu a oběti, potom i nebe plné spasených duší a andělů. Uvědomil si, jak velkým tajemstvím je společenství svatých, jejich pomoc nám, žijícím na zemi, i pomoc andělů. „Bůh nechce, aby se kterákoliv duše dostala do pekla, dokonce ani do očistce ne,“ píše Marino. „Touží po tom, vzít každého člověka přímo ze země do nebe. Nebe je naším skutečným domovem.“

O svátosti smíření
Marino Restrepo poznal, jak obrovskou moc má svátost smíření, která je doslovně vyrváním člověka z pout zla. Výstižným obrazem této svátosti je scéna z evangelia svatého Marka (5,1–17), kde Ježíš potkal v Genezaretském kraji posedlého, který k němu utíkal a prosil o vysvobození. Vymýcená legie zlých duchů byla poslána do prasat, která se utopila v jezeře. V duši vysvobozeného ale zůstala rána po hříchu. Jediným lékem, který může tu ránu zacelit, je Eucharistie, malá, nenápadná Hostie, pod jejíž způsobou se ukrývá skutečné Tělo Kristovo. Proto je tak důležité po zpovědi co nejrychleji, jak jen je to možné, přijmout svaté přijímání. Během svého mystického zážitku Restrepo odsouzený únosci na smrt poznal s absolutní jistotou, že víc než 33 let žil ve stavu smrtelného hříchu a pohyboval se pouze v místech řízených „knížetem tohoto světa“. Věděl, že bez svátosti smíření jeho duše zůstane v tomto místě celou věčnost. Tím Marino vysvětluje zázrak svého propuštění, který byl skutečným darem Ježíše Krista a milostí Božího milosrdenství, když mu dal především příležitost využít svátosti smíření.

Milost návratu na zem
Marino už věděl, že jeho duše je v tak žalostném stavu, že by nemohla přijít do nebe, dokonce ani do očistce ne. „Nebe přede mnou bylo otevřené a všichni mě tam zvali, ale spáchané zlo a nedostatek jakéhokoliv pokání za ně působily jako odpudivá síla, která mě odtud vytlačovala a znemožňovala mi cestu do domu Otcova. Cítil jsem strašlivý tlak toho zla. Uvědomoval jsem si, že mým nejhorším nepřítelem nebyli démoni, ale já sám! Potřeboval jsem záchranu a osvobození od vlastního JÁ, které bylo mým nepřítelem číslo jedna. (...) Moje pýcha byla tak obrovská, že mě táhla dolů, jako by mi někdo uvázal na krk těžký kámen. Ale zároveň jsem viděl, že mi chce Bůh všechno odpustit. Skutkem velikého, nepředstavitelného milosrdenství mě poslal zpátky na zem, do sklepení.“ Okolnosti se nezměnily. Změnil se jen vnitřní postoj odsouzence, který se uklidnil a už se nemodlil o nic jiného než o to, jak nezemřít bez svátosti smíření. Marino začal každý den prožívat v duchu pokání, každé své fyzické i psychické utrpení obětoval za svoje hříchy, ale věděl, že by mu ani zbytek života nestačil na zadostiučinění. Měl 47 let a prosil už jenom o Boží milosrdenství. Marino byl rukojmím partyzánů ještě přes šest měsíců. Jedné noci, úplně nečekaně a bez uvedení příčiny, ho únosci vyvedli ze sklepení a přikázali mu, aby šel po cestě přímo před sebou a neohlížel se. „Myslel jsem si, že přišla hodina mé popravy. Šel jsem a čekal, až mi smrtonosná kulka proletí zády. Šel jsem dál a dál, ale žádná rána nepadla. V místě, kde se cesta zatáčela, jsem koutkem oka pohlédl za sebe. Únosci tam nebyli, ztratili se v lese. Stále jsem si nebyl jistý, že jsem na svobodě. Víc než půl roku jsem jako vězeň neměl vlastní vůli. Zvykl jsem si, že mi stále někdo říkal, co mám dělat, a ztratil jsem schopnost samostatně se rozhodovat. Šel jsem bezmyšlenkovitě stále dál, až na úsvitu jel kolem mne autobus a zastavil o pár metrů dál. Vystoupila z něj jakási žena a já jsem se k němu rozběhl, jenže řidič mi zavřel dveře před nosem. Podařilo se mi je zaklínit kolenem a silou rozevřít. Lidé na mě znechuceně hleděli. Byl jsem zarostlý, smrděl jsem špínou a oblečení, které jsem na sobě měl půl roku, bylo rozedrané na cáry. Musel jsem vypadat jako pračlověk. V tichosti jsem prošel středem autobusu, doprovázen ohro menými pohledy cestujících, a sedl si úplně na konci u otevřeného okna. Dojeli jsme do města, kde jsem se hlásil na policii. Okamžitě pro mě přijela rodina a odvezli mě domů.“

Když se Marino Restrepo fyzicky vzpamatoval, poprosil o zpověď v klášteře otců františkánů. Byla to velmi dlouhá zpověď... Převor, italský kněz, souhlasil, že se stane jeho duchovním vůdcem. Za nějaký čas se Marino vrátil do Kalifornie, ke svým dospělým synům. Tam se učil od začátku být katolíkem. Na mši svaté se zpočátku cítil jako dítě, které neví, co se kolem něho děje. Strašně se bál, že ho zlo přitáhne zase zpět, obával se svého starého já, které se mu po nocích ve snu vracelo. Věděl, že jediný způsob, jak uniknout ještě většímu neštěstí, je přilnout celým srdcem k Ježíši a k církvi. O půl roku později přijel Marino do Kolumbie, aby strávil Velikonoce v kruhu svých blízkých. Na Květnou neděli byl kostel tak přeplněný, že se mu nepodařilo dostat se dovnitř. Otevřenými dveřmi prostřední lodi jenom viděl nad hlavami věřících velký kříž zavěšený nad oltářem. Zahleděl se na něj a pocítil, že ho Ježíš zve, aby se ujal misijní evangelizace, aby lidem vydával svědectví o tom, co prožil a co viděl očima své duše během věznění. Ježíš ho k ničemu nenutil, jenom prosil, aby se toho úkolu ujal kvůli záchraně duší, na které mu tak záleží. Marino dlouho neváhal. Opustil Hollywood a rozhodl se žít v celibátu jako světský katolický misionář. Založil organizaci s názvem Mision Catolica Peregrinos de Amor (Katolická misie poutníků Lásky) a neohroženě cestuje po světě, aby v kostelích hlásal poselství evangelia a vydává vlastní svědectví. Své vzpomínky také publikoval. „Občas se mě lidé vyptávají, jestli mám ještě vůbec čas pro sebe. Čas pro sebe? Čas jenom pro sebe jsem měl 47 let. Žiju teď pro Pána a neznám větší radost. Práce pro něho je mi zdrojem vnitřního pokoje. Jezdím po světě a »troubím«, abych co nejvíc lidí probudil a postavil na nohy. Říkám jim, že život na zemi trvá jen chvíli, ale máme jenom tu chvíli, abychom se rozhodli, jaká bude celá naše věčnost. Všichni chtějí do nebe. Hodně lidí se mi posmívá, protože jim říkám, že jsem se rozhodl stát se svatým. Ťukají si na čelo, poněvadž si neuvědomují, že do nebe vcházejí jenom svatí. Pokud se nestaneme svatými na zemi, naše posvěcení bude dokonáno v očistci, bude to ale mnohem víc bolet. Jestliže nechceme být svatí, vybrali jsme si sami... To je všechno.“

V životě Marina Restrepa se uskutečnil radikální obrat, jak sám přiznává, díky neslýchané milosti Božího milosrdenství. Dostal druhou šanci, kterou nechce za nic na světě promarnit. Vydává svoje svědectví, poněvadž, jak říká, jsme si tak příliš zvykli ředit křesťanství, že na mnoha místech je dnes „politicky nekorektní“ připomínat okovy hříchu, působnost ďábla, peklo atd. Takzvaní „slušní lidé“ o tom nechtějí slyšet, protože přece oni „nedělají nic zlého“. Marino Restrepo se rozhodl být služebníkem lásky jako blahoslavený Jan Pavel II. a mnoho dalších, kteří se odvážili připomínat pravdu o posledních věcech. Přijal obtíže života v Božím světle, když po tom, co zažil, ví, že toto světlo nedokáže žádný mrak zastínit. Proto svědectví konverze Kolumbijce z Hollywoodu není „strašení peklem“, ale odvahou pohlédnout na nebe s láskou a s důvěrou v Boží milosrdenství, které dokáže člověka dostat z nejhorších potíží.

Z Miłujcie się! 5/2012 Marino Restrepo přeložila -vv