Je potřeba se modlit za zemřelého, i když podle našeho názoru žil zbožným životem. Jen za mučedníky není nutné se modlit, protože ti dali za Krista život a platí o nich Jeho slova: "
Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho." (Mt 10,39) Papež Inocenc III. proto říká: "Křivdili bychom mučedníkovi modlíce se za něj."
Také za děti, které zemřely ve stavu nevinnosti, hned po svatém křtu, není třeba se modlit, protože jsou osvobozeny od hříchu a přicházejí rovnou do nebe. Ale jakmile dítě dokáže rozeznat dobro od zla, což se u některých děje velmi brzy, neujde očistci, pokud by zemřelo v hříchu i v nejútlejším věku.
Marii Lindmayerové zemřel čtyřletý synovec. Jednou ho spatřila oděného v chatrném šedém kabátku s velmi smutnou tvářičkou. Řekl jí, že je v očistci mnoho dětí v jeho věku.
Svatý Louis Bertrand (+ 1580), dominikán, který byl apoštolem Ameriky a měl prorockého ducha, tvrdil, že jeho otec, notář ve Valencii, pobyl v očistci osm let, ačkoli byl velmi zbožný a svatý. Louis se za jeho spásu hodně modlil.
Často se už přihodilo, že zesnulí, kteří po úsudku současníky vedli bohabojný život, se po letech objevili a prosili o přispění. Inocenc III. (1198-1216) patřil k nejlepším papežům, kteří pracovali pro blaho Církve. A přece svatý Bellarmin (1621) říká, že Bůh zjevil svaté Luitgardě (+ 1246), že musí být v očistci až do skonání světa.
Blahoslavená Kateřina Emmerichová dokonce říká: "
Vidím místa, kde se očistili ti, kteří byli později blahořečení, avšak svatosti při své smrti ještě nedosáhli." Podle toho neušli očistci ani někteří světci. Pokud se tedy někdo domnívá, že obyčejný smrtelník nepotřebuje pomoc modlitbami jen proto, že byl dobrý a zbožný, velmi se mýlí.
Ať si nikdo nemyslí, že je zbytečné modlit se za někoho, kdo vedl špatný život. Takový mohl dosáhnout milost lítosti v hodince smrti, a tím byl zachráněn před peklem pro nějaký dobrý skutek, který vykonal, nebo na něčí přímluvu. Kající lotr, vrah, ukřižovaný po Kristově pravici (Mt 27,38) není jediný, kterému byla v hodince smrti udělena taková mimořádná milost.
V podobenství o dělnících na vinici naznačuje Kristus, že si mnozí zaslouží nebe až na sklonku života (Mt 20,9). U žádného umírajícího nenastane smrt okamžitě. V přírodě není náhlých přechodů. Vše se tu děje pomalu, a proto ani člověk neumírá náhle, ale pozvolna, jak bylo prokázáno lékařskými studiemi v nové době. A když umírající už přestal dýchat, nevyplývá z toho, že duše už opustila tělo. Není pak zcela vyloučeno, že umírajícímu v poslední chvilce je dopřáno zvláštní světlo a náhle uvidí celý svůj život od nejútlejšího věku před sebou. To dosvědčili mnozí, kteří byli zachráněni před utonutím, zamrznutím apod. Je možné, že umírající v okamžiku smrti nahlédne i do věčnosti. Jak velká lítost zachvátí asi mnohou lidskou duši v poslední chvíli, že pro ni bývá zachráněna! Nesmíme tedy žádného zesnulého odsuzovat, protože nemůžeme vědět, co se s ním v hodině smrti přihodilo a jestli se mu v posledním okamžiku pro jeho dobré skutky nedostalo od Boha mimořádné milosti.
Ani sebevrah, nebo popravený, se nesmí zatracovat, protože nejsme vševědoucí a nikdo neví, co se v jejich duších při smrti dělo. A pokud se sebevrahovi odpírá církevní pohřeb, děje se to ne proto, že by ho Církev zatracovala, ale pro těžký hřích, kterého se člověk sebevraždou dopouští. Pokud však lékař potvrdí, že si sebevrah vzal život v okamžiku náhlé pomatenosti, Církev nikdy neodpírá katolický pohřeb.
Po mnoha letech měl být tento kněz, který vedl svatý život, blahořečen. Církev svatá zkoumala velmi pečlivě celý jeho život a nenašla v něm ani jedinou chybu. Zde se však přihlásili svědci, kteří si pamatovali na onen výrok při popravě. A hle! Kněz přes svůj bohabojný život nebyl blahořečen a to jen proto, že tehdy pochyboval o Božím milosrdenství a zatvrzelého hříšníka zatratil. Církev rozhodla, že nikdo nemůže vědět, zda hříšník v nejposlednějším okamžiku nedosáhl od Boha odpuštění. Proto onen výrok byl nemístný.
Jestli někdo vedl na zemi špatný život, jako kdysi Marie Magdaléna, která se však upřímně napravila, učinila pokání a nyní je uctívána jako světice, nesmí se proto po smrti zatracovat, jak ukazuje následující příklad popsaný
svatým Alfonsem: Ve městě, kde žila blahoslavená sestra Kateřina od svatého Augustina, byla žena jménem Marie, která vedla už od mládí nemravný život, a proto ji nakonec z města vypověděli. Po nějaké době našli její mrtvolu v jeskyni za městem; bylo zřejmé, že zemřela ošklivou chorobou. Každý se mohl domnívat, že byla po smrti zatracená. Avšak po letech se ukázalo, že to tak není.
Řeholnice Kateřina měla při modlitbách jednoho dne toto vidění: Přiblížila se k ní temná postava - byla to duše z očistce - a říkala: "Sestro Kateřino jak jsem nešťastná! Tak hodně se modlíš za zemřelé, jen na mě si nevzpomeneš!"
Služebnice Boží se ptala: "Kdo jsi?"
Duše odpověděla: "Jsem ubohá Marie, která zemřela v jeskyni. Božím milosrdenstvím jsem byla zachráněna. Opuštěná celým světem jsem volala z hloubi duše k Matce Boží: Ó Maria, útočiště všech hříšníků, smiluj se nade mnou! Pomoz mi! I jsem pak pocítila velkou lítost nad hříchy, a tak jsem utekla peklu. Avšak tím více trpím nyní. Pokud za mě dáš obětovat několik mší svatých, mohu být brzy osvobozena. Budu pak v nebi stále za tebe prosit."
Tedy i v tomto případě vidíme nesmírný účinek lítosti v hodince smrti, zároveň i jak je prospěšné hledat útočiště u Panny Marie.
Událost ze života faráře arského, svatého Vianneye (1859) nám ukazuje, že Nejsvětější Panna, dárkyně milosti, splácí i malé služby konané k její cti, mimořádnou přízní v hodince smrti.
K světci přišla paní, která byla téměř zoufalá z toho, že její muž je, co se náboženského života týká, zcela vlažný, zemřel bez svatých svátostí. Farář Vianney, který pronikal tajemstvím lidského srdce, upozornil zarmoucenou paní, že nebožtík často v květnu přinášel kytice květů na ozdobu obrazu Matky Boží, a dodal: "Kristus má slitování s těmi, kteří ctí Jeho Matku. Vašemu muži se v okamžiku smrti dostalo milosti, aby vzbudil lítost. Jeho duše je v očistci a my ji můžeme modlitbami a dobrými skutky vyprostit."
Paní žasla, že farář Vianney znal tajnosti jejího domácího života, o kterých nikdy nikomu neříkali. Byla přesvědčena, že je pravda i to, co světec o osudu jejího muže mluvil.
Jak tento případ ukazuje, hříšník může být ještě v poslední chvilce účasten zvláštní milosti Boží a dojít k odpuštění hříchů. Nelze tedy zesnulého odsuzovat, i když vedl v náboženském směru velmi vlažný život. Milosrdenství Boží je převeliké.
Bůh prokazuje hříšníkovi milost v poslední hodince i na naše přímluvy. O tom svědčí tato událost:
Marie Denisa z Martygnatu (+ 1653),
řeholnice z řádu Navštívení v Annecy ve Francii, strávila mládí na knížecích dvorech, a proto měla mimořádnou účast na osudech knížat. Její představená Františka Magdaléna ve svých vzpomínkách popisuje, že jednoho dne, kdy po svatém přijímání opět vroucně vzpomínala zemřelé, upadla do vytržení a viděla očistec. Zahlédla tam v plamenech mezi jinými duši jejího známého vévody z Nemours, usmrceného 30. 6. 1652 v souboji jeho švagrem Beaufortem. Tento šlechtic vedl velmi lehkomyslný život a hověl svým tělesným choutkám. A přece ho Bůh nezatratil, neboť jeho příbuzní se za jeho spásu velmi modlili. Pro tyto přímluvy se nad ním slitoval a dopřál mu v hodince smrti dokonalou lítost. Protože nikdy neztratil víru, podobal se svíci, která mohla být snadno rozžatá jiskrou Boží milosti. Zmíněná řeholnice pak nabídla sebe jako oběť za nešťastného vévody. Brzy otekla na celém těle a mohla chodit jen za pomoci hole. Trpěla i nevýslovná duševní muka.
Kristus, který nás vykoupil a pro naši spásu tolik vytrpěl, nezavrhuje tak snadno duši, jako i my nezahazujeme lehkomyslně předměty, které jsme s oběťmi získali. Pokud Spasitel vidí jen trochu dobré vůle u člověka, nedopustí, aby na věčnosti byl zatracen, ale jako dobrý pastýř přichází v hodince smrti za ztracenou ovcí, aby ji zachránil. Písmo svaté ohledně toho říká, že Bůh nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí (Iz 42,3).
Blahoslavená
Kateřina Emmerichová říká: "
Veliká je spravedlnost Boží, však ještě nepochopitelnější je Jeho milosrdenství. Bůh zatracuje jen ty, kteří se nechtějí obrátit. Ty však, kteří mají jen jiskřičku dobré vůle, zachraňuje. Kristus nevisel na kříži a nerozpíná své ruce nadarmo, je mnohem více duší zachráněných, než si myslíme."
Ke
svaté Gertrudě hovořil Ježíš takto: "
Když vidím umírat člověka, který na mě rád myslel a vykonal nějaký dobrý skutek, zjevím se mu při smrti s tváří plnou lásky a slitování, takže ten člověk z hloubi srdce lituje, když mě někdy ve svém životě urazil. Tato lítost ho pak zachrání."
A proto je v očistci mnoho duší, o kterých se žijící domnívají, že jsou ztraceni. Lidé dělají chyby, pokud v modlitbách nezmiňují zemřelé, domnívajíce se, že by jim to nic nepomohlo. Hlavně v adventním čase, kdy očekáváme příchod Pána, máme v modlitbách častěji zmiňovat mrtvé příbuzné, neboť i oni po Jeho příchodu touží.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 26. 10. 2020 naleznete
zde.
