Na svátek Všech svatých, který dnes slavíme, jsme po jiné roky navštěvovali hřbitovy a účastí na mši jsme se pokoušeli duchovně sjednotit se svatými. V těchto dnech to fyzicky není možné, ale duchovně se nám otevřely jiné možnosti. Setkání se svatými, jakož i s těmi, kteří nás předešli do věčnosti, nevyžaduje fyzickou cestu, ale duchovní.
A k tomu nám momentální situace napomáhá. Jde o cestu do hloubky vlastního srdce.
Duchovní setkání probíhají v srdci člověka. Vyžadují však schopnost vidět, slyšet a cítit duchovními smysly, které si podle mistrů duchovního života lze nabýt čistotou srdce a čistotou smyslů. Zkusme si je všimnout trochu blíž.
I. Čistota srdce
Je to
neustálá bdělost, která je zaměřena na obsah našich myšlenek a představ. Snaží se je identifikovat ještě v počátečním stádiu. Za každou špatnou myšlenkou duchovní autoři vidí hlavu hada, který se dostane všude tam, kde se mu ji podaří vecpat. Proto upozorňují na důležitost identifikace nebezpečí v počátečním stádiu. Řecký výraz
apathea označoval jistou svobodu či indiferenci od věcí, které jsou nepotřebné a jen zbytečně překážejí. Duchovní autoři podotýkají, že
myšlenky, které nám přicházejí na um, nezávisí na nás, ale jejich následné přijetí či odmítnutí na nás závisí v plném rozsahu.
Čistota srdce úzce souvisí s odstraňováním špatných, zbytečných, ale i toulavých myšlenek. To jsou takové myšlenky, které přelétají z jednoho místa na druhé, ale nikde nezůstanou déle. Netouží po hloubce a nedotknou se podstaty věcí. Toulavé myšlenky podle některých autorů souvisí i s tendencí neustálého fyzického přemisťování. V této tendenci nevidí jen temperament, zvyk či mentální nastavení člověka. Hovoří o neklidném duchu, který člověka obírá o radost a plody z vytrvalé práce. V této souvislosti připomínají obraz známé apoftegmy, která říká, že jako vícenásobně přesazený strom nikdy nepřinese úrodu, podobně ani nestálý člověk nezanechá za sebou nic hodnotného [1].
II. Čistota smyslů
Zrak, sluch, čich, hmat a chuť jsou tělesné smysly, které je třeba hlídat, pokud chceme získat duchovní smysly. Prostřednictvím pěti smyslů přicházíme do kontaktu s vnějším světem. Duchovní autoři používají
obraz brány smyslů a řídí se známým filozofickým pravidlem:
Nic není v rozumu, co by nejprve nebylo ve smyslech. Snaží se zde uplatnit podobný princip, jako při čistotě srdce, tj rušivým vjemem zavřít brány smyslů a dobrým otevřít, ba přímo vyhledávat je.
Je velké množství vnějších podnětů, které podporují duchovní smysly. Jde o krásu přírody či uměleckých děl. Citlivost na takové podněty je přirozenou bází na nadpřirozená dobra.
Duchovní autoři však vědí i
o nebezpečích smyslových vjemů. Jan Klimak je přesvědčen o tom, že
nad našimi smysly máme neustále bdít a dveře smyslů by měly být často zavřené. Používá i obraz z přírody, když říká: "
Pokud z vodní nádrže uniká voda, ryby jsou v ohrožení. Pokud chceme zachránit ryby a vodu, je třeba nejprve zavřít únikové otvory". Takto je to i s našimi smysly. Pokud jsou příliš otevřené, duchovní svět člověka se zcela vyprázdní [2].
III. Duchovní smysly
Čistota srdce a smyslů způsobuje vnímavost, kterou někteří autoři nazývají duchovním smyslem. Tak jako má člověk smyslové orgány, kterými poznává okolní svět, podobně má i
receptory, jimiž poznává Boží, duchovní, nemateriální realitu, která ho obklopuje. Podle Origena Adam a Eva hleděli na Boha duchovníma očima a neustále vnímali jeho přítomnost. Avšak hřích tyto oči zavřel a otevřel oči smyslů.
Duchovní smysly vidí, slyší, cítí vůni, dotyk či ochutnávají Boží přítomnost. Někteří autoři uvádějí
pět duchovních smyslů.
1.
Zrak: Duchovní zrak vidí to, co nelze vidět běžným zrakem. Umí číst z lidských srdcí i ze znaků a znamení. V Eucharistii vidí Krista a v událostech dne něco víc než jen náhodu.
2.
Sluch: Duchovní sluch umí úžasně rychle vyselektovat zavádějící slova od těch, co vycházejí z hloubi srdce a mluví pravdu. Tento sluch je mimořádně citlivý na Boží slovo, které vždy postaví na piedestal.
3.
Vůně: Jakýsi příjemný pocit zakoušíme v přítomnosti člověka, v jehož srdci je Kristus. Jeho ctnosti jakoby něčím voněly a vytvářely atmosféru posvátna, v níž se každý cítí dobře.
4.
Dotyk: Duchovní dotyk nemusí mít i fyzickou podobu, jak popisuje Evangelista Matouš, když k Ježíšovi zezadu přistoupila jistá žena, trpící krvácením, dotkla se jeho oděvu a byla uzdravena (srov. Mt 9, 20). Obrácení, konverze či duchovní uzdravení se často uskutečňují
ve svátosti smíření, kde člověk silně pociťuje Boží dotek, který rozvazuje, uzdravuje a odpouští hřích.
5.
Chuť: Origenes říká, že Boží slovo má chuť, podobně jako pokrm. Poukazuje na zkušenost mnohých eremitů či jiných mnichů, kteří velkou část energie věnovali studiu Písma. Snažili se ho zapamatovat a celé fráze uložit v paměti tak, aby z nich mohli duchovně žít. Sv. Augustin byl přesvědčen o tom, že člověk nejvíce moudrosti nabude kontemplací Božího slova, což je právě ochutnáváním Božího slova [3].
Milí přátelé, využijme tento čas na cestu do vlastního srdce. Čistotou srdce i smyslů si zkusme osvojit duchovní smysly. Díky nim se můžeme setkat s těmi, co nás předešli do věčnosti, se svatými, ale i se samotným Bohem.
Poznámky:
[1] Cf. P. Adnès, “Garde du cœur”, Dictionnaire de spiritualité VI, 110-117
[2] Cf. P. Adnès, “Garde des sens”, Dictionnaire de spiritualité VI, 117-122
[3] Cf. M. Canévet, “Sens Spirituel”, Dictionnaire de spiritualité XIV, 598-617
Prof. P. Peter Dufka, SJ
Převzato z
www.vaticannews.va/sk,
článek i se zvukovou nahrávkou z 1. 11. 2020 naleznete
zde.
